Den třetí-ZOO, Punta Negra…
Třetí den v Manausu jsme se probudili do tropického lijáku, což zde není vůbec žádná rarita a často je jich několik za den.
Měli jsme v úmyslu jet do ZOO, ale ráno to nešlo, tak jsme v klidu odešli na tradičně bohatou snídani a nechali to koňovi.
Když jsme si náležitě vydláždili žaludky patřičně chutnými pamlsky, džusem (džus teda měli značně okradenej-samá voda) a kávou, tak jsme podebatovali o plánech a o tom, jestli máme všechno.
Shodli jsme se na tom, že by bylo záhodno navštívit ještě nějakou rybářskou speciálku a rozhodli se, že to spácháme během dnešního posledního dne v Manausu, protože jsme měli dost poletovat po okolí.
Mezitím se vysledek deště odebral do kanálů (teda ten, co nám nenatekl do pokoje děravým stropem) a my jsme vyrazili na městskou hromadnou dopravu, protože autobusem jsme tu ještě necestovali.
V autobusu byl jednoznačně nejvyšší náčelník průvodčí, kterej seděl na podiu a vybíral peníze.
Načež uvolnil kolotoč, jenž pustil člověka dál.
Byl to velice šikovnej a zábavnej člověk, kterej si svou práci užíval a ještě šířil kolem srandu a pohodu.
Autobusy lítaj po městě neskutečnou rychlostí a to bez nějakých omezení.
Rychlost kolem 100 km/h není nic zvláštního a přeběhnout tříproudou silnici si každej rozmyslí.
Asi po půl hodině rozjíždění a brždění jsme dojeli k ZOO Amazonas a bylo poměrně překvapující, že službu na bráně i v objektu měli vojáci brazilský armády.
Je to u nich součást zaměstnání a je fakt, že tak jsou aspoň k něčemu, pokud zrovna nemají výcvik, takže se nemusí válet na kavalcích s pocitem, že jim hrabe a navíc se dostanou mezi lidi, což musí být příjemnost i pro ně, protože si pamatuju, co já bych za to dal, kdybych mohl na vojně aspoň pár hodin měsíčně státá na bráně poměrně čehokoli.
Zahrada samotná byla poměrně chudá a nedá se svým záběrem a obsahem poměřit snad s ničím podobným, co se vyskytuje u nás.
Několik desítek voliér s ptactvem, několik výběhů s klecí se savci, želvodrom, kde se pohybovali už tradičně vysokou rychlostí exponáti, takže zachytit na kameru aspoň pohyb (jako důkaz, že nejsou ze sádry), byl celkem kumšt.
Nejkrásnější beze sporu byli jaguáři, ale zase jsem si tam uvědomil, že ať šlo o o ně, tapíry, opice, ptáky, želvy, atd., tak že život v kleci musí bejt hroznej.
Takhle prožít život, to je za trest.
Oni nám to tady ukázali komunisti a hlavně těm, který tejrali v kriminálech a lágrech, jako je třeba Jáchymov.
Proti nim zase zvířata v ZOO maj celkem veget, protože dostanou zadarmo nažrat a nic nemusej.
Nikdo je nemlátí, nesprchuje na mrazu, nenutí dřít v dolech, nezavírá je na samotku, netrýzní je vymyšlenýma zprávama o tom, jaký maj doma parohy, ani hladem, apod…
No ale stejně jsem teda těm zaklecovanejm a otupělejm chudákům vůbec nezáviděl.
"Pokec o životě a chovu Arapaimy-Piraruku"
Zpátky jsme jeli taxíkem, protože jsme potřebovali ochladit krev pomocí klimatizace a nechali jsme se odvézt do nákupního centra, kde byla i rybářská speciálka.
Byla slušně vybavená, ale jeden z prodavačů byl chytrej jak rádyjo a neustále nám do všeho kafral svou angličtinou obsahující asi dvanáct slov, která mezi sebou nesmyslně, leč hbitě kombinoval.
Asi po pěti monutách už mě to přestalo bavit, tak jsem mu sdělil, že má držet hubu, což kupodivu zabralo.
Kluci prahli po woblerech s vrtulkou a tak jsem taky jeden zakoupil-plus nějaký drobnosti.
Pak jsme si dali v hale pivko a vyrazili na cestu zpět.
Jedna dáma tam vlastnila takovou ukrutnou prdel, že byly na místě obavy, že spolkne stoličku na který seděla, což mě uvedlo v úžas.
Pak jsem ještě vyhledal záchod a část zrecyklovanýho piva tam odevzdal.
S tím je tam v civilizaci poměrně problém, protože záchodů je nemnoho.
Na druhý straně je venku takovej pařák (imrvére-ve dne v noci), že člověk valnou většinu kapalin procedí přes kůži a vypotí.
Taky jsme se na Raguel (čti Akeo) xychtili adekvátně, když nás fotila a loudila úsměv.
Když jsme vyšli z marketu, tak jsme s Honzou míjeli dvě fešný brazilky, který na nás v úžasu koukaly, zastavily se a otočili se za náma.
My jsme udělali to samý a pak jsme na sebe několik dlouhých vteřin čuměli, jako by se mělo něco stát.
Slečny evidentně měly zájem, leč………v tom příšerným pařáku a ušlapaný z nákupu a ZOO, jsme se na sebe podívali a bylo nám jasný, že holkám pšenka nepokvete.
Zamilovat jsme se neměli šanci stačit, tak jsme se s úsměvem otočili a mazali na taxík, než si to rozmyslíme a uděláme nějakou koninu.
Mě by sice třeba zajímalo si s nima popovídat a něco se dozvědět, ale v Brazílii funguje fakt jen portugalšina a to je pro mě portugalská vesnice…
Tak jsme chytili tágo a už ne tak, že se necháme odvézt a pak se ptáme na cenu.
Prosadil jsem, že se cena bude domlouvat předem a ony jsou pak ceny tak o půlku nižší.
V hotelu jsme se vysprchovali a zrekreovali krátkým spánkem, jemuž pochopitelně ještě předcházel gábl v restauraci-bez chyby.
Po probuzení jsme se sešli v foyer hotelu a vyrazili na večerní program, kterým měla být návštěva čtvrti Punta Negra, což je místo na pobřeží Rio Negro, kde se pořádá večer velkolepá záležitost v podobě tance brazilských tanečníků-a tanečnic.
Taxík řízený zkušeným šoférem nás bezpečně prokličkoval Manausem.
Za celej pobyt v Brazílii jsem nepochopil systém předností v jízdě a myslím si, že je to tam dost jedno-teda kromě vylozšně hlavní magistrály.
Hlavně to teda může bejt absolutně jedno mně, protože auto v půjčovně mi nikdo nepůjčí, jelikož jsem prostě estrangero (cizinec).
Nárok mají jen místní a rezidenti.
Před začátkem jsme prošli pobřeží, které je jako bulvár osvětleno a je tu spousta atrakcí od pouličních hudebníků, stánků, kejklířů, podvodníků a courajících se lidí.
Nakoupili jsme nějaké suvenýry a vypili nějaké to pivo.
Pak jsme se přesunuli do objektu on air scény, kde bylo potřeba sehnat a zaplatit stůl, protože je tam každodenně narváno.
V tom jsme uspěli a usadili se, načež následovala objednávka pití a sledování cvrkotu a předprogramu na velké obrazovce.
"Starala se o nás velice půvabná manažerka"
Pak nastoupili na podium umělci a začaly se dít věci nevídané.
Dvě hodiny tance indiánů v dost vyčerpávajících rytmech a vlastně bez přestávky, ale hlavně způsobem, který bral dech.
Když jsem se pak na to díval na videu, tak to už takový dojem nedělalo, ale být tam a vidět ten obrovskej výdej energie v tom hrozným hicu-obdivuhodný a klobouk na zem.
Myslím, že bych padnul po pěti minutách.
Byl to velkolepej zážitek a zvlášť jedna překrásná indiánka, která měla tanec v těla začarovanej, nás okouzlila úplně.
Chvíli jsme se pochopitelně dohadovali, kdo ji viděl první a kdo teda má na ni vlastnický práva, ale pak jsem to uťal tím, že si ji vezmu za ženu.
Teda že si „I JI“ vezmu za ženu.
Musí do fronty za Sharon Stone, Meg Ryan, Katherin Zetu Jones, Čvančarovou, Martinu Sáblíkovou a Jakuba Vágnera.
Tak jsem potom šel po představení za ní a, protože pochopitelně souhlasila, vzala si svatební kostým a hned jsme měli ohlášky.
Byla z toho velká sláva, gratulace starosty, spousta darů, stal jsem se pokrevním bratrem několika jihoamerických indiánů a musel slíbit několika sličným indiánkám, že jim ukážu, jak se rozmnožujou estrangeros z evropy, což mé snoubence vůbec nevadilo a zavedla mi sešit s „tanečním“ pořádkem.
Ona je to něco jako indiánská princezna, takže po několika telefonátech se sjeli příbuzní z okolí a vypukla veselice plná dalších tanců v důmyslných kostýmech a čelenkách, jaký jsem ještě neviděl.
Já jsem pochopitelně chlastal s kamarády a pokrevními bratry a jen mě mrzelo, že mi tam někteří chyběli, ale to si vynahradíme pak na svatbě u nás.
Celá sláva trvala dlouho do noci a má snoubenka byla už dost unavená a taky mírně nasraná, protože jsem se podnapil.
Tak jsme odjeli do hotelu, kde jsem ještě s rukama na pokoji pokračoval, protože bylo potřeba vypít ledničku.
Byl to náročnej den, kterej vykulminoval ve slušně brutální společenskou únavu.
Jak jsem padnul vedle indiánský princezny do postele, to už si nepamatuju, ale když jsem se ráno probudil, tak to její úžasný tělo vedle mě chybělo.
Co se dělo v tý posteli v noci, o tom nemám ani páru, ale asi to bylo veliký, protože se kolem válely střepy z popelníku a sklenice….mimo jinýho.
Myslel jsem, že je ve sprše, ale z tý kupodivu vylez jen Honza s kruhama pod očima, tak mi došlo, že mi asi šla shánět něco proti bolení hlavy.
Rostla mi v ní totiž ještě jedna-a větší….:-)
Inu-lékárna asi byla daleko.