Navigace
Obsah
Díl dvanáctý-Santa Isabel
Poslední rybářské pokusy jsme absolvovali kolem vesnice Santa Isabel.
Odpoledne jsme byli s dalším profesionálním průvodcem vláčet.
Odjel s náma několik kilometrů proti proudu a objížděli jsme poměrně velkej ostrov.
Bylo několik úspěchů, ale zase jen pirani a sem tam tukunare.
Když se začalo nebe mračit, tak průvodce nekompromisně nařídil odjezd, ale neunikli jsme dešti, takže jsme zase jeli v ukrutným lijáku, kdy nás bičovaly provazy vody a ani tenhle frajer se s tím moc nemazlil, takže celkem hustej zážitek.
Po odpočinkový pauze na barce a konzumaci nějakýho proviantu nás vyvezl na sumce.
Odjeli jsme k jinýmu ostrovu, kde jsme se ukotvili u stromu ležícím ve vodě a nahodili jsme všichni tři sumčáky.
Protože nahazování bylo spojený s minimem prostoru za náma, tak byla docela komedie, když jsme se několikrát vzájemně přehodili a smotali se do copu.
Záběry se měly konat do dvaceti minut, jinak že budeme měnit lokalitu.
Rybí aktivita nebyla, takže jsme vyrazili jinam.
U jinýho ostrova nachlup stejnej flek a tak jsme to tam zase poslali.
Občas bylo vidět jemný chvění vlasce a po vytažení vždy hák dočista oholenej od Piraň, takže nabodnout další podkovu z jejich příbuzný a znova.
Tak to bylo asi pětkrát.
Pak jsem měl skutečnej záběr.
Přišlo škubnutí a prut začal tancovat o bortu.
Nevěděl jsem, jak se to tady řeší a jestli se pirarára nechává zažrat, ale na komunikaci s gajdou za pomoci mé brilantní Brazilštiny nebyl čas.
Měl jsem strach, abych něco neprošvhnul, tak jsem bafnul sumčák, napálil to hned a prošvihnul jsem jedinej záběr od sumce, kterej jsme za celou dobu měli.
Drtil jsem skrze zuby kletby a proklínal komunisty posílaje je do horoucích pekel a i jinejch prostor, protože za to pochopitelně mohli právě tyhle svině.
Nejhorší na tom byla skutečnost, že nebylo komu vynadat a tak jsem zkroušeně žmoulal cigáro a popíjel Brahmu z plechovky-ani mi to nechutnalo, jak jsem měl po náladě.
Byla už tma a kluky to nebavilo-taky proto, že si u našeho člunu dali dostaveníčko amazonský komáři.
Přiletěly celý famílie a rodiče ukazovali mladejm, jak se českým turistům správně pije krev.
Mladí cucáci se rychle zaučili a šlo jim to náramně.
Krev nám ubejvala kvapem a i když jsme se snažili ji doplňovat pivem značky Brahma a Skol, nebylo to nic platný, tak jsme zatroubili k ústupu.
Noc byla dost slušně černá, ale hvězdy byly nádherný-škoda, že to nešlo fotit.
Obdivovali jsme průvodce, jak se v tý tmě dokáže orientovat ve změti ostrovů a slepých ramen.
Nakonec jsme skutečně dorazili do Santa Isabel, ale OUHA!-barka byla pryč.
Představa, že nám ten hajzl Porco Granje vzal dráhu i s vybavením, penězi a doklady, v nás vyvolávala vražedný choutky, ale naštěstí průvodce barku našel v jiný zátoce, kam to pako přejelo, aniž by nám bylo předem cokoli řečeno.
Je možný, že to s gajdou probral, ale cizí hovory neposlouchám zvlášť, když jsou ve svahilštině.
Tak jsme si dali ještě pivo a cigáro v hamaku, probrali jsme ve stručnosti den a pak jsme konečně usnuli přesto, že dementi zase nechali asi do dvou ráno nahozenej motor, aby mohli čumět na bednu.
Při vyjíždění totiž ráno neukočírovali loď, která zajela bokem do břehu a tím přervali o větve koaxiál, kterej jsem jim před pár dny zlámal.
Takže ho celej vyměnili a ta prokletá televize jim zase chodila.
Nechtělo se mi opakovat stejnou fintu, tak jsem zaťal zuby.
Už se zdálo, že jim ji v noci budeme muset poslat do Rio Negra, ale jelikož jsme ekolozi, museli jsme to vydržet a čuchat vejfuk za kraválu motoru.
Ráno, když jsme se probudili, se přehnal tropickej rychlodeštík a krásně vyčistil vzduch.
Na molu jedna indiánka prala pomocí šutru a klacku prádlo a na zaparkovaným voru partička domorodců čistila ryby.
Vzal jsem kameru a foťák a vydal se na poslední obhlídku vesnice.
Ráno se totiž sjížděly ze všech stran loďky a svážely děti do školy.
Děti i tady musejí mít do školy uniformu , což mi celkem vyrazilo dech a tak jsem si řekl, že tu školu budu muset za provozu prozkoumat.
Věděl jsem, že tam učí manželka Aliho (porco granje) a zároveň sestra Lane.
Jejich skvělá maminka tam navíc vaří, takže mě zná vlastně veškerá generalita této Alma Máter.
Ředitelka, učitelka a vychovatelka v jedné osobě a kuchařka, školnice i uklizečka v osobě druhé.
Škola bylo takové velké podium zastřešené a ohrazené se zázemím, ve kterém bylo skladiště a kuchyně.
Vstoupal jsem po schůdkách a vkročil do školy-třídy.
Učebna byla plná dětí různého věku (večer funguje jako večerní škola pro dospělé, kteří mají zájem naučit se číst, psát a počítat).
Tabule byla na druhé straně, takže ke mně seděly zády.
Bylo jich kolem třicítky a zvědavě si mne prohlížely.
Chovaly se tiše a disciplínovaně, ale zvědavost z nich čišela.
Pozdravil jsem potichu „bon džía“.
Zpátky mi zaznělo sborové „bon džía“ tak nahlas, až jsem se leknul.
Učitelka a má potenciální švagrová (ona i porco granje mi pořád dohazovali Lane, coby svobodnou a nezadanou)
mne vesele přivítala a dětem představila coby vzácnou návštěvu ze vzdáleného srdce Evropy.
Pak nastal šok.
Děti na povel povstaly jako jeden muž a zapívaly mi píseň na uvítání způsobem, za který by se Alexandrovci vůbec nemuseli stydět.
Byl jsem tak konsternován, že jsem si až v půlce vzpomněl pustit kameru.
To už jsem stál vepředu u tabule, kam mne učitelka pozvala.
Píseň opěvovala krásy Brazílie a vítala mne v jejím náručí, na konci byla vyjádřena naděje, že se opět vrátím a budu mezitím slávu Brazíie šířit po celém světě.
Bylo to docela dojemný a hrozně milý, tak to ti cvrčkové brali vážněJ)
Tak jsem prošel celou školu, v kuchyni jsem se přivítal s její šéfkou, se kterou jsme se měli rádi, a pak jsem chvíli sledoval výuku.
Děti se učily malovat písmena podle předlohy a jeden klučík měl papír pootočený o 90 stupňů, takže písmeno leželo.
Otočil jsem mu ho správně a čekal, co bude.
Kluk se na mne zamračil a otočil ho zpátky naležato, načež začal úporně tvořit čáru.
Pochopil jsem, že čáru dokáže spáchat jen svisle a tak si papír otáčí místo toho, aby musel změnit pohyb ruky.
Jestli bude takhle psát celej život, tak se dost nadře:-).
U tabule trůnil na stole prastarý cyklostyl, na kterém se u nás kdysi množily samizdatové texty a po počítači pochopitelně ani památky.
Bylo jasný, že tohle je tady vrchol pokroku.
Krása.
Vepředu mne zaujala líbezná tvářička žákyňky s krásnýma očima a i když se styděla, tak focení přežila s úsměvem.
Ještě jednou jsem se cournul po vesnici a cestou zpátky jsem se s dětmi zašel rozloučit.
Pak už jsem šel na loď, protože se blížila chvíle odjezdu směr Manaus.
"Vodojem"
