Navigace
Obsah
Expedice Brazíliie-Amazonie 2
Cesta do Jižní Ameriky.
Na letiště kluci dorazili zhruba o hodinu později a tak já měl čas se porozhlídnout a narazit na lékárnu.
Tam jsem hned vyzpovídal lékárnici-jak že se se užívají ta antimalarika,co jsem si nechal dovézt, protože dávkování psal nějakej sice určitě velice vysokoškolsky vzdělanej, ale trotl, protože ani doktor, kterýmu jsem kvůli tomu volal, nebyl schopen specifikaci do lidštiny přeložit.
Magistra naštěstí lékárenský hatmatilce rozuměla a uvedla mě v obraz.
Za odměnu jsem u ní udělal nákup pochutin, jako je Imodium, Corsodyl, Septonex, Valetol, jen Extázi ani háčko neměli, tak jsem se spokojil se Strepsylsem.
Roman s Honzou už mi volali kdeže jsem a po chvíli dorazili do haly v plný polní.
Roman vyhrábnul z kabely tři plechovkám Pilsner Urquellu a připili jsme si na šťastnou cestu a pravidlo šťastnýho návratu.
Lékárnice mi mimo jiný poradila, že mostním tunelem se dá projít do blízký Billy, kde maj úplně jiný ceny, než v hale, takže jsem tam pro další skočil a rovnou si koupil snídani.
To je dobrá informace pro cestovatele, protože já už něco nalítal, ale o tomhle slušným a levným krámku, jsem nevěděl a vždycky žvejkal nechutný a nechutně drahý syntetický letištní bagety.
Tak jsme probrali co kdo zapomněl, na co si nevzpomněl, na co se vykašlal (kluci třeba na antimalarika) a po dopití a dojedení jsme vyrazili ku odbavení.
"Území Amazonie je velké části pod vodou a suchou nohou se tu moc cetovat nedá-přesto jeden blonďatej nadčlověk dokázal ujít v tomto terénu 800 km za šest dní...to je přes 133 km denně. Není to úžasné?"
Když nás profilcovali a odebrali nám batožiny kromě palubních zavazadel, tak jsme se usadili v odletovým prostoru a diskutovali o věcech, který nás měly čekat.
V letadle celkem nic převratnýho, takže jsme prostě přeletěli asi za dvě hodiny do Amsterodamu, prošli se po terminálu a počkali asi dvě hodiny na let do USA.
Letištní terminál hlídají dva plechový Paroubkové, který se od toho českýho lišej tím, že jenom překážej, ale jinak moc neškoděj.
Ale taky lidem nelžou a neloví blbce, aby jim dali hlasy u voleb.
"Paroubek s bejvalkou?"
V Amsterodamu byl filcunk podstatně plnotučnější a usilovnější, protože kromě detektorů se konala i osobní prohlídka (jo-i prohrábnutí mezi nohama), prohlídka obuvi a rentgen.
Let do Atlanty trval kolem devíti hodin a ten jsme částečně pročetli, částečně požvanili a částečně prospali, což je v mým případě dost utopie, protože se nikam nevejdu a v letadle už vůbec ne.
Před sebou na opěrkách jsme měli dotykový monitory a já se na tom svým snažil hrát šachy s Karpovem, jenže jsem nemohl přijít na to, jak je možný, že mě to po dvou tazích nepustilo dál.
Když jsem na to po asi dvou hodinách přišel, tak už jsme klesali k Atlantě a tak Karpov přežil bez ztráty kytičky, protože jsem mu udělil milost…
V Atlantě jsme měli asi 4 hodiny čas, ale byli jsme celkem utahaný, takže jsme se jen přesunuli na svůj gate a tam posedávali ve společnosti haldy vojáků US Army.
Já se došel do bufetu nadlábnout, protože mě letadlová potrava moc neukojila.
Kluci pospávali.
Tak jsem si vzal čistý ponožky a šel si na záchod umejt nohy, tlamu a vyprat fusekle zpocený z letadla.
"Prací pasta za 15 kč vykoná neocenitelný služby a ještě jsem jí půlku přivez...tedy jsem ušetřil 7,50 kč-na příště"
Pak se konečně přiblížil odlet, tak jsme se nechali opět ohmatat (zase žádná hezká letuška) a šli do letadla.
Tady bych se pozastavil u hezkýho okamžiku.
Přede mnou prohlížel obrovskej černoch malýho-asi desetiletýho kluka, kterej byl evidentně vystressovanej a klepal se strachy.
Přesně plnil příkazy (rozkročit, upažit, otočit…..) a vypadal, že to s ním brzy sekne.
Obr mu pak přísně přikázal zvednout pravici dlaní dopředu do úrovně hlavy…………………chvilku se mu díval do očí, pak se usmál a do tý dlaně mu plácnul s výkřikem: „komón sjůprmén!“ a z kluka to všechno spadlo, zasmál se a šťastně se rozběhnul za tátou.
Nádherná scénka a já v tu chvíli tomu chlapovi v duchu plácal na rameno a kupoval panáka.
Mně po prohlídce sice taky řek, že „komón sjůprmén“, ale vůbec si se mnou neplácnul, takže to byl evidentně homosexuální pedofil a rasistaJ))
"Letadlo je velká plechová vec.Jedna vytuněná panička se za mnou ptala manžela, když koukala z okna na křídlo:"To je asi z nerezu, viď?Že to vůbec nerezaví..." ........dívím se, že ten dobrý muž dokázal mlčet,ale asi věděl moc dobře, co dělá."
V letadle z Atlanty do Manausu jsme měli rezervovaný sedačky ve střední řadě, která jediná má větší odstup od předchozí řady (jak to Roman při koupi letenek šikovně domluvil), takže bylo konečně dost místa na nohy a já pookřál.
Na těchto sedačkách smějí sedět jen pasažéři mluvící anglicky, protože jsou tu nouzový exity a je potřeba pochopit instruktáž v angličtině (hodně komplikovanou-zvedni dekl a zatáhni za jedinou možnou páku) a v případě průseru zřejmě komunikovat s ostatníma-pokud možno všema což Roman do telefonu sice potvrdil, ale netušil chudák, že si nás palubní personál přijde proklepnout…
Přišla japonská letuška a ptala se nás, jestli anglicky mluvíme, tak jsme sice řekli všichni „yes“ (jak jsem kluky během slabý půlhodinky naučil), ale jejich dialekt a nejistej výraz si vyžádal pár doplňujících otázek, který jsem už zodpověděl jen já a kluci museli odejít o několik řad jinam.
Tím jsem završil svý jediný vítězství a pár vteřin slávy, coby lingvista, protože jsem měl pro sebe dokonce dvě sedačky a místo na nohy.
Jediný proto, že kluci oba mluví portugalsky a v Brazílii nikoho žádnej jinej jazyk nezajímá.
Já si mohl pokecat tak na letišti a v recepci hotelu.
Jinak jsem jen čuměl a měl chuť mluvit rusky.
Ještě jednou jsem se vlastně uplatnil s němčinou, když jsem fofrem poslal do prdele nějakýho agenta německý cestovky, kterej nám v hotelu vnucoval výlety a další (pochopitelně náležitě drahý) služby, ale viděl jsem, že v němčině měl připravenou podobnou řeč i Roman, čemuž jsme se pak dosyta zasmáli.
"Socialistický urbanismus?"
Po dosednutí v Manausu jsme vzali taxíka (pochopitelně, že jsme nedomluvili cenu předem, takže nás natáhnul, což jsem okomentoval tak, že pak už jsme se nejdřív ptali za kolik a kupodivu bylo všechno asi tak o polovinu levnější).
Když jsme vylezli z klimatizovaný haly, tak na nás padla klasická tropická horká mokrá plachta a po chvilce už nás lilo, což je efekt známej ze všech tropických zemí, ale musím říct, že v Brazílii podstatně silnější, než třeba v Thajsku.
"Dáma zády k nám provozuje jakési pouliční kejkle s úmyslem vylákat z méně chytrých peníze....chytří mizíme:-)"
V hotelu bylo fajn, že jsme dorazili akorát na snídani, takže jsme se jen ubytovali (docela slušný) a mazali zlikvidovat stoly ze Švédska.
"ovocnej stůj jsme vždycky vyplenili nakonec-ananas, melouny, mango, ......všechno pochopitelně naprosto jinejch chutí, než z českýho krámu, neřkuli marketu"
"dezertíky luxusních tvarů, barev a hlavně chutí-smažený banány, bábovka, maniokový placky a další mlsy....muka to nesežrat"
Nutno podotknout, že hotelový snídaně byly skutečně ozdobou dne a velice
dobrým počinem jak příletu, tak i každýho dne pobytu v Hotelu Manaus.
Když jsme se dostatečně přežrali, tak jsme se šli na pokoje vysprchovat a pak sebou v klimatizovaným pokoji bacit na postel a konečně se trochu vyspat.
"Honza cháluje čtvrtý kolo-nikoli poslední" (kolo znamená jednou naloženej talíř-pozn.aut.)
