Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Anketa

Která současná politická strana by od vás dostal hlas u voleb?

Celkem hlasů:
5223
Hlasování začalo:
21. 7. 2020
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Váš nejoblíbenější politik od Sametové revoluce?

Kdo, nebo co nás v současnosti nejvíc ohrožuje?

Co si myslíte o současné vlně imigrace?

Návštěvnost

Návštěvnost:

Počítadlo přístupů

Panoramatické Foto

Panoramatické fotografie

      Prodejna v Chebu-zrušena v březnu 2011Prodejna Sokolov

Prodejna SokolovProdejna v Chebu

Prodejna Sokolov

Facebook

Azbestu na Facebooku

Aktuální počasí

Počasí dnes:

13. 4. 2024

obl

Bude polojasno až oblačno. Denní teploty 17 až 21°C. Noční teploty 9 až 5°C.

Přehrát/ZastavitDalší

Svátek

Dnes je 13.4.2024

Svátek má Aleš

Zítra má svátek Vincent, Vincenc

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Světový den monitoringu diabetu

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5

Obsah

DÍL TŘINÁCTÝ-CESTA ZPĚT DO MANAUSU
 
Po návratu z vesnice a hlavně z místní školy jsme se pobalili na cestu s vědomím, že rybačka pro nás na Rio Negro definitivně skončila.
 
.
 
.
 
Počkali jsme až přijde Lane, která hlídala nějaké děti, než půjdou do školy.
Ráno se ze všech stran sjížděly pramice, které navozily děti z ostrovů do školy a my teď tento široko daleko nejcivilizovanější kout světa opouštěli.
 
.
 
Řeka se už zase rozšířila, takže jsme jeli plnou parou a navíc po proudu, tudíž to celkem odsejpalo a po několika hodinách jsme zaparkovali u vesnice, kde se Lane narodila a měla tu celé příbuzenstvo.
 
.
 
Navíc jsme tu vraceli jeden z člunů, které jsme tahali za barkou.
Lane nás vyzvala na prohlídku vesnice a na každém kroku nás seznamovala se strejčkama, tetkama, bratrancem a dalším příbuzenstvem, kterýho bylo teda požehnaně.
 
.
 
Neproniknul jsem do sociální, ani ekonomický situace, ale jedno vím jistě.
Viděl jsem tam minimální počet lidí dělat něco, co by se dalo nazvat prací.
Pár maníků jelo na ryby a sem tam někdo nosil vodu z řeky nahoru do vesnice, která byla ve svahu.
Všude se toulali psi, kozy, slepice, prasátka a další havěť, která byla ponechána, aby si obživu prostě našla.
Všechno příšerně hubený.
Nikde žádná velká snaha něco pěstovat, takže sem tam kytka , ale spíš kvetoucí křoví.
 
.
 
Proč taky, když všechno poživatelný by určitě vyhrabala a sežrala havěť?
Všichni se jen povalovali a vegetili s jasným úmyslem-se nepředřít.
 
.
 
Nahoře byla jakási místní komunitní budova.
 
.
 
Všichni tu žijou v komunitách a komunity dostávají od brazilskýho státu sociální dávky, který se zřejmě rozdělujou podle toho, jak kdo chodí do kostela, miluje Brazílii a boha.
Kostel, to je druhá a poslední velká budova ve vesnici.
 
.
 
Agresivní kozlík si mne vybral za soupeře a snažil se mne zezadu napadnout.
Jako obrana úplně stačilo, se k němu otočit čelem a dívat se mu do očí.
To znejistěl a dělal, že tam není.
 
.
 
Jakmile se však člověk otočil a chtěl odejít, tak vystartoval a jen pohled do očí ho zase zastavil.
Po několika pokusech obstát se ctí jsem pochopil, jediná cesta je odchod pozadu.
 
Lane nám ukázala dílnu na dobývání manioku, což byla asi jediná rukodělná záležitost a vypadala, jako moc hezkej skanzen-je to však současnost.
 
.
.
..
 
Ve výbězích a chlívech bylo několik kusů vepřového dobytka, ale tak zoufale hubený exempláře jsem v životě neviděl.
Ze hřbetů jim trčely ostny páteřních obratlů a kůže na žebrech byla tenká, jako papír.
 
 .
 
Nejhubenější prase jsem viděl tehdy, když jsem se domluvil s bývalým kamarádem Ťuhýkem, že si k němu dám prasátko (kdysi dávno) na výkrm.
Pracoval jsem v Chebu v hospodě a vozil mu pravidelně zbytky odtud a i ze skladu zeleniny, kde jsem měl známého, který mi nechával odpad, co se nedal prodat.
Nějak mi nedošlo, že moje selátko je ve stejném výběhu s Ťuhýkovým mnohem starším a větším exemplářem.
Snaživě jsem vozil zbytky a čekal, až to moje začne přibývat na váze a růst.
Čekal jsem dost marně a tak jsem si jednou počkal na krmení.
Byla to jednostranná záležitost.
Krmení bylo nasypáno do koryta, prasátka se na ně vrhla, to moje malé dostalo od velkého přes držku a dívalo se z dálky, jak v kolegovi mizí knedlíky, hranolky, …..a prostě všechno.
Když jsem na to „kamaráda“ upozornil, tak do velkého šťouchnul tyčí (a to jen proto, že jsem u toho stál), takže na chvilku odběhlo a to moje uzmulo tři kousky brambor, což byla asi jeho největší hostina v životě, no a pak bylo pochopitelně opět vyhnáno.
Ptal jsem se, jestli to tak probíhá vždycky a byl jsem ujištěn, že nikoli.
Jenže když jsme tam teď na návštěvě, tak není na hlídání čas…
Vydržel jsem ze sebe dělat blbce půl roku.
Za tu dobu domácí prase vyrostlo do úctyhodně jatečních rozměrů a to moje jen trošku v kohoutku.
Obávám se, že se živilo pouze výkaly.
Tak jsem vzal kamaráda řezníka, na vozík jsme naložili klec a že bude zabijačka.
Přijeli jsme pro toho chudáka a ten,  když byl vytažen z výběhu a zavřen do klece, se na nás jen tázavě podíval.
Pak mi došlo, že se nás tím pohledem ptal:“To myslíte fakt vážně?“
Následně totiž volně prasátko prošlo mezi tyčemi tvořícími klec a bylo venku.
Takovej to byl vypasenec.
Pak mu kamarád ukrátil trápení a po „rozbourání“ mi přinesl několik malých balíčků značně libového masa, řka:“Mělo to velký játra dospělýho prasete, ale maso žádný. Skoro pošlo na podvýživu.“
 
.
"Z těchto plodů se dělá vynikající sladký nápoj"
 
Takže takhle já jsem se zabýval chovem vepřového, ale ta prasátka v Brazílii, byla ještě o něco vychrtlejší a to asi proto, že měla pohyb.
 
Navštívili jsme několik rodin v jejich chýších, kde jsme byli vždy představeni a pak jsme vedli zdvořilostní konverzaci, která se odehrávala vždy ve stejném módu.
Hlava rodiny se nás na něco portugalsky zeptala a my jsme buď kývali, nebo hlásili, že nerozumíme.
Abychom nebyli za blbce jen my, tak jsem se na oplátku na něco zeptal já anglicky-oni kývali, nebo hlásili, že nerozumějí.
Tak jsme se svorně zasmáli, pojedli jsme ze zdvořilosti něco z nabídnuté krmě a já doufal, že se nedozvím, co v tom je.
Je fakt, že některé věci byly úžasně chutné, ale často tak strašně sladké, že i já, který sladké miluji velice, jsem lapal po dechu a žáha o sobě dala okamžitě vědět, že je pořád tam, kde byla naposledy.
Některé ženy byly velice pohledné a nejvíc jedna kráska s dítětem na ruce, které si půvabně hověla v hamaku.
 
.
 
Ve chvíli, kdy jsem vyměnil foťák za kameru, vytáhla parádní ňadro a vrazila ho asi tříletému klukovi, který šel kolem-do pusy.
Ten se zastavil, pojedl a pokračoval v nedokončené pouti za hračkou z bambusu.
Nevěděl jsem jak se zachovat a i když jsem tím směrem nenápadně švenknul, tak ze záběru asi nic nebylo, protože jsem se styděl.
Byl jsem ale v chýši pochopitelně jedinej.
Pak už jsme kvapně opustili chýši, protože já i Honza jsme byli celou dobu dost na rozpacích a potřebovali jsme na vzduch.
 
Pak jsme na lodi uslyšeli hroznej kravál a ránu, jako když se bourá barák.
Zjistili jsme , že naši tmaví námořnící ubytovali člun na verandě, která byla asi půl metru nad hladinou, tím způsobem, že se prostě člunem jeden rozjel po vodě a na verandu najel.
Celkem brutální způsob.
 
.
 
Pak už jsme odrazili a za mávání domorodců, jsme se vydali na poslední pouť na barce-do Manausu.
Po cestě nic zvláštního neproběhlo, takže když jsme večer dorazili, tak jsme se ještě před zakotvením domluvili, že druhý den nepojedeme na soutok s Amazonkou, jak bylo původně naplánováno, ale že pojedem zkusit ulovit Arapaimu Gigas o což jsme stáli víc.
 
V přístavu jsme tam pustili nějaké to studené pivo, než Ali přijel s autem, protože jsme byli pocestě vyprahlí, coby Sahara křížená s Gobi.
Nápojů totiž nebylo na lodi zdaleka tolik, jak jsme si objednali-a měli zaplatit.
Ještě, že jsme si dělali ty čárky...
 
.
 
.
 
Ali nám nabídl, že můžeme přespat u něho a my jsme to bohužel přijali.
Lane se sice cukala, že radši přespí na barce, ale nakonec šla.
Dali jsme si ještě na ulici večeři ve formě jakýchsi špízů, které mi vůbec nezachutnaly, ale už bylo pozdě a nikde jinde otevřeno nebylo.
Pak jsme jeli do Aliho domu se vyspat.
Na to, jak byl jeho dům ten nejhonosnější v ulici a měl dokonce šoupací bránu na dálkové ovládání, to uvnitř vypadalo hrozně.
Nebudu se ani rozepisovat, protože ani ta vzpomínka mi není příjemná, ale nafotil jsem pár detailů, takže posuďte sami.
 
.
"Instalace vypínače ala Ali"
 
.
"Dekorace z přepravního igelitu"
 
.
"Instalace zásuvky aircondition dle Aliho"
 
.
"Rezervoár na vodu na záchodě.Spojení s mísou se nekoná..."
 
.
"Luxusní stylová téměř gotická záruběň"
 
.
"Působivě situovaný sektorový nábytek s doplňky"
 
Tam prostě museli řádit Pat s Matem!  :-))))
Petr Hahn

Ahoj-vítej na mých webových stránkách.

Krátce se představím a víc si o mně přečteš na webu v životopisu.

Jmenuju se Petr (to je údajně skála) Hahn (to je určitě německy kohout), ale vlastně všichni, kdo mne znají mi říkají – Azbest. To je přezdívka, kterou jsem dostal někdy kolem r. 1985 na vandru.

Z rubrik na webu vyplývá, že mne baví muzika, příroda, cestování, rybařina (hlavně momentálně feederové závody od r.2004), vodáctví, poezie, psaní, a některé další věci, na které se možná časem i zde dostane.

Mám osobní problém při kontaktu s blbostí, hajzlovstvím, levičáctvím (i když s politikou tak nějak komplet), nespolehlivostí, lhaním, ……bohužel se s tím vším dnes a denně setkávám a občas mi nedá to nekomentovat, nebo si z toho aspoň dělat srandu.

Některé texty, které uznám za zajímavé, vtipné, nebo jinak přínosné otiskuju i od jiných autorů-někdy i z anonymních přeposílek.

Jsem tvor společenský, ale nějak nemám kliku, takže žiju sám.

Stránky už běžely víc než rok na jiném redakčním systému, ale tyhle mi vyhovují více a taky se mi víc líbí.

Přeju příjemný pobyt, a pokud Tě něco zaujme, máš možnost se zeptat, nebo komentovat v pokecu.

Takže……VEJDI