Navigace
Obsah
2010 Expedice Brazílie-Amazonie
Díl čtvrtý – VYPLOUVÁME.
Po té divoké noci jsem se ráno probudil pochopitelně víc mrtvej, než živej, ale hlavně jsem marně hledal svou nastávající…., takže jsem z chomoutu zase na poslední chvíli vyklouznul a tak jsem začal s vlastní exhumací sebe sama.
To spočívalo pochopitelně ve vydatné snídani a následně sprše.
Dnešní den měl být ve znamení přesunu na loď a vyplutí.
Naivně jsme očekávali, že pro nás majitel lodě za ty prachy, co jsme s ním nasmlouvali, přijede.
Normálně nám vzkázal, abychom k němu přijeli taxíkem.
Taxi není v Manausu vyloženě drahý, ale ani vyloženě levný, takže nás to po ránu vůbec nepotěšilo-ale hlavně přístup našeho gajdy byl poměrně podivnej.
No tak jsme zabalili a sešli se v hotelový hale.
Objednanej taxík za chvíli přijel a když jsem koukal do jakýho šuplíku chce ten komik naše zavazadla nacpat, tak jsem kroutil hlavou.
Nakonec jsme je měli pochopitelně i na sobě, ale narvali jsme se tam.
Asi po půl hodině jízdy jsme dojeli do nepříliš bohatý čtvrti.
V ulici, kde bydlel Ali (jak se ten tlustej černoch jmenuje) byl jeho dům veliká honorace, protože má šoupací vrata na dálkový ovládání a celkem novej pickup od Nissana.
Když jsme dorazili, tak vykládal auto.
Čuměl na nás s takovým neurčitým výrazem a vůbec se neobtěžoval odpovědět na pozdrav.
Divný.
Naložili jsme na korbu bágly a nacpali se do auta.
To bych nevěřil, že může v tak velkým autě bejt tak málo místa.
Musím poděkovat klukům, že mě nechali vždycky (i v taxíkách) sedět vedle řidiče, protože při mejch rozměrech bych to vzadu měl dost blbý a to nemluvím o tom, že bych asi někomu mohl znečistit záda, protože mně stačí jet v autě, který neřídím a je mi blbě i kdyby byl řidič ze zlata.
V autě jsem Alimu představil kamarády a on nám teda konečně aspoň podal ruku.
Vezl nás ten blbec zpátky skoro stejnou cestou, kterou jsme jeli k němu a kopuli divadla stojícího vedle hotelu Manaus už jsme zase viděli hodně zblízka, takže kdyby přijel a naložili jsme to k němu rovnou, tak jsme se nemuseli trmácet taxíkem k němu a zase zpátky s ním-odvezl by nás jen pár kilometrů do přístaviště.
V přístavišti kotvila naše barka (loď), do který jsme přepravili zavazadla a měli jsme poprvé zjistit, jak jsou brazilský mravenci kousaví.
Stačilo pár vteřin na břehu a sandály jich byly plný.
Na lodi nám Ali ukázal paluby,kajuty, podpalubí, sociálku…,pak jsme si dali pivo na úspěch expedice a odjeli zase na břeh.
Tlusťoch nás odvezl několik kilometrů do města do přístavu (aniž by něco řekl), tam nás vysadil a řekl nám, že máme bejt asi za tři hodiny v přístavišti (neplést přístaviště a přístav-není to totéž).
A odjel….
My jsme se pocourali po přístavu, nakoupili pár suvenýrů a pak jsme nutně museli skončit u mixéru (apoň mně ho to teda připomínalo) s pivem v přístavní open air hospodě.
Vypili jsme dva džbány a pak jsme vyrazili hledat, kde bychom se před cestou ještě najedli.
Došli jsme do jedné jídelny, kde už jsme jedli a tam víceméně slušně pojedli, protože ona byla neděle, pohyb lidí minimální, všechno zavřený a teda i výběr značně zúženej.
Hovězí s arapaimou a zeleninka
Hovězí, párečky, zelenina a paríňa
Hovězí, párečky, rizoto a saláty
Hovězí, zelenina, párečky, klobásky, žampiony a paríňa
Celá hospoda jela přes komputer a na účtence měli napsáno,že za obsluhu je k ceně připočítáno 10%.
Nic proti tomu.
Jen mě netěšilo, že půl metru ode mě dodělával na zádech šváb, jako palec a navíc s nima Honza měl konflikt, protože mu přinesli zpátky míň peněz (asi o 10 realů) ,než měli.
No a desertík:Bábovka, krémovej dort, ovocnej dort, tapiokovej dort, puding a zmrzlina:-)
Takže jsem byl docela rád, že jsem do desek (kam se jim decentně dávaly peníze k účtence-oni přinesli zpátky a člověk jim tam mohl pak nechat ještě další dýško), z nichž jsem vybral všechny drobný, vrazil toho švába a pořádně ho do nich zaklapnul, takže předpokládám, že se rozmáznul a obtisknul na obě strany.
Každýmu podle zásluh…
Pak jsme se vydali na pochod zpátky do přístaviště a těch kilometrů v tom ukrutným vedru snad přibývalo.
Naštěstí jsme se mohli ochladit v klimatizovaným supermarketu (jinak je dost nemám rád ani doma, ani ve světě), kde jsme si koupili nějaký pečivo, těstoviny na ryby a já si koupil dvě zabalený upečený bábovky (maj je tam fakt skvělý) abych měl něco sladkýho k snídani.
Sběrač plechovek měl docela dobrej den-za hliník se docela platí
Když jsme se dotrmáceli totálně splavený k přístavišti, tak jsme si sedli na rohu do venkovního pidibistra a dali si studený pivo, který nám zachránilo život.
Asi za půl hodiny přijel tlusťoch, a šlo se na loď.
Načež zase odjel a vrátil se za hodinu se zásobama,ale taky s rodinou….s tím jsme nepočítali.
Chápali jsme domluvu tak, že s náma pojede on a dva průvodci, který se budou starat taky o jídlo.
Teď přijel tlusťoch, jeho žena, asi čtyřletá dcerka a tři synové od 10 do 17 let.
Naložili na loď zásoby a chystali se k vyplutí.
My jsme zatím chytali na zádi na pytlačky (teda Romanův asi 60cm prut a můj proutek na dírky) a jako nástrahu já použil chleba a kluci umělý červy.
Tak došlo k tomu, že jsem byl prvním úspěšným lovcem a hned to byl sumec olbřímích rozměrů, tedy zhruba 15cm.
Během hodiny jsem jich nachytal asi deset, čímž jsem se stal nejen prvním, ale zároveň taky dočasně nejúspěšnějším rybářem Expedice Brazílie:-))
Byli to dva druhy, z nichž první ukrutně šermoval změtí dlouhých fousů a druhej pro změnu dost nahlas srandovně chrochtal.
Pak jsme za pomoci manévrování pomocí pramic s motorem do lodi šťouchajích ze stran vycouvali z přístaviště a otočili barku přídí na řeku-a pak konečně s asi tříhodinovým zpožděním vypluli.
Po necelé hodině plavby jsme zakotvili u tankovací plošiny, kde jsme minimálně hodinu plnili nádrž phm.
Člověk by si řekl, že tohle všechno bude plavbě předcházet, ale u Aliho zřejmě je všechno jinak.
Když nám zmizela z očí světla civilizace, tak jsme si povídali o všem možným a když jsem se šel na záď vyčůrat, tak jsem s překvapením zjistil,že kolem není vidět prostě nic.
Málem jsme přefikli vejpůl nějakou džunku, co se nám prosmýkla pod přídí
Po návratu jsem oznámil kamarádům, že bychom se měli dost vzájemně hlídat, protože spadnout tady do vody, tak by to asi byl konec, protože břeh je vzdálenej dva kilometry, ale vůbec není jasný, kterým směrem, protože řeka teče tak pomalu, že se nedá určit směr.
To by asi ve vodě byla velká beznaděj.
Navíc v tý vodě žije tolik potvor, co jsou při chuti, že by jich byla pořádná přesila.
Mimojiný jsou tam takový hajzlové, jako rybka Candida, která jde po pachu moči a když najde cíl, tak pronikne do penisu a močovou trubicí do močovýho měchýře, což busí bejt veliká lábuž…
Roman pak vyprávěl o nějakých rybkách, který se prokoušou kůží do břišní dutiny a člověka zaživa vyžerou zevnitř.
Několik takových mrtvol že z řeky už nedávno vytáhli.
No-prostě luxusní vyhlídky a tak jsem se pevně rozhodnul, že do vody padat nebudu a že se nikdy neopiju tak, aby to byť jen z dálky hrozilo, páč v noci, ve tmě, ve vodě dezorientovanej se mi vůbec nemusí chtít v sobě ubytovávat nějakou havěť.
Po večeři jsme si dali pár piv a pak se odebrali spát.
Navrhnul jsem, abychom si spotřebu zapisovali, protože posádka ve mně moc velkou důvěru nevzbuzovala a spoléhat na jejich slovo už mi vůbec nepřišlo, jako racionální.
Nezbyla ne mě přikrývka a pro člověka, kterej je zvyklej spát celej život pod dekou to není úplně příjemný.
Svalil jsem se do hamaku s tím, že mě navíc budou bolet záda, protože v prověšeným pytli to není žádná sláva.
V jedné písničce od Tomáše Linky s zpívá:“Motor má tichý chod, jak Popelka když hrášek přebírá“.
Tak naše barka nebyla ten případ…
Ale únava z úmornýho horka a pivo udělali svoje, takže jsme svorně usnuli jak když nás do Rio Negra vhodí (JEN TO NE!!!).
