Navigace
Obsah
| Mušov 2006-zážitek pro silné jedince. |
|
|
 Čas a místo konání:24.-25.6.2006,nádrž Mušov pod obcí Pavlov. Vyjíždíme už v pátek ráno,abychom stihli navštívit po ubytování vodu a trochu potrénovat. Jedeme s Kačkou v závěsu za transportérem Romana Srba,v němž se nachází celý RSK Feeder Klub Team a také Fanda Koubek,čili srdce FeederKlubu. Užíváme si skoro naposledy svižnou jízdu.
Provoz je slušný a blíží se zahájení nových pravidel silničního provozu a hlavně-bodový systém tolik obávaný pro nás kteří se občas s jízdou rádi nemazlíme.
Cesta proběhla v pohodě a hned na druhý pokus nacházíme ubytovací lokalitu v Pavlově. Nanosíme zavazadla do hotelu a hned odjíždíme k vodě.
Tam už se setkáváme s mými kumpány z Mivardi Feeder Teamu Dankem a Rybízem a také s mnoha dalšími tréninguchtivými rybolovci.
Namíchám krmení a vyberu si místo v pověstném mušovském kamenolomu. Posílám do vody na dvě krmná místa (blízko a daleko) koule z Lorpia včetně červů a žížal. Je horko a slunce nemilosrdně vypaluje cejch léta na nezahalené části těla,kterých je pochopitelně většina.
Napravo ode mne sedí za Kačenkou Fanda a Roman. Poměrně brzo mají záběry a tahají první ryby. Nádherní velcí cejni přes dvě kila, proudníci a sem tam kapr. Velice slušné.
Těším se na to až se něco podobného začne dít i u mne. Neděje se nic a tak vybaluju druhý prut. Nasazuji cívku s pletenkou a nahazuji nejdál,jak jen je to možné.
Prak od Stonfa dopravuje krmné šišky do slušné dálky a tak s důvěrou čekám na svou. Neděje vůbec nic přesto,že měním nástrahy,jejich velikost i složení a tak si počínám i u montáží.
Rybíz nalevo ode mne vytahuje nádherného okouna tak 35 cm a tak jen Kačka je na tom stejně blbě,jako já.
Mé kletby vzbuzují obecné veselí a ti dobří mužové napravo se předhánějí v uštěpačných radách a v ukazování úlovků. Je celkem jedno, kam to hodí. Ryba přijde. U mne je také jedno kam to hodím. Ryba přijde zase jim. Vztekle prskám,že bez ryby od vody nejdu.
Po pár hodinách kdy už si chlapci hezky zachytali a vědí „Jak na to“,jsou spokojeni a v klidu balí. My bez záběru trčíme tvrdohlavě u prutů i po odjezdu kamarádů. Upečený, vysušený, spálený, nakrknutý, unavený, nespokojený bezrybkové. Pomalu mi dochází,že přes své vzteklé prskání asi přece jen bez ryby od vody půjdu……jaká potupa! No nic. Oni si svoje vychytali dneska a na zítřek jim na rozdíl od nás nezbude nic. Vzdáváme to a odjíždíme ukojit aspoň chuťové pohárky.
Večeře ve sklípku je královská.Pečená vepřová kolena se tváří velice vlídně a voní tak, že neúspěch u vody je okamžitě zapomenut v očekávání věcí příštích.
Páááááááááni!!! To byla žranice. Saláty, maso, křenová pomatlána, dobré víno…..neskutečně dobré věci v nás vyvolávají úžasně saturované pocity přecházející časem v přežranost a vyloudily na našich tvářích blažené úsměvy, které ale brzo vygumoval jakýsi pán s keyboardem (klávesová samohrajka), který si zřejmě myslel, že to, co provozuje se nazývá zpěvem a tak my méně otrlí, jsme kvapně zaplatili a prchli do svého hotelu, kde jsme si ve společenské místnosti u kytar falešně zakrákali sami. Bohužel jsem to značně přetáhnul a taky přepálil,takže jsem se do postele dostal až dvě hodiny před budíčkem. To,co mne čekalo ráno,bych nikomu (teda skoro nikomu) nepřál…..
Sobota ráno. Telefon hnusně kváká, že mám vstávat. Snažím se probudit Kačku. Jde to ztuha… Pak odcházíme na snídani, která nám trochu zvedá náladu, ale nevyspání je značně markantní.Vracíme se na pokoj ještě na chvilku se natáhnout. Za chvíli mi kluci z teamu volají, že se bude losovat. Letím do auta, cestou beru TTX kuku, kterou jsem večer namočil a to ještě vůbec nevím, co mě čeká za pakárnu.
Losování proběhlo v klidu a pohodě,pak jsme šli míchat krmení. Umíchali jsme plnou dávku pro tři lidi na závod a už bylo jasné, že jsem TTX ulil. Dal jsem tam moc vody a výsledkem je kyt,který ani neprolézá sítem. Jediná spása je svěřit se Romanovi. Opět nezklamal. Vyčaroval někde v útrobách auta pár rezervních pytlíků krmení, které mi věnoval se slovy: “To bude dobrý“ a měl pravdu. Hodně se to zlepšilo, tak jsme to domíchali, rozdělili a chystali se na místa. Rozdělili jsme si červy, žížaly a kukly, přičemž jsem se dozvěděl, že jsem si objednal žížaly jak u Danka, tak u Romana,takže se mi jich sešlo 2x tolik a nebudu Vás napínat-ty přebytečné jsem při vší snaze nezachránil. Před odjezdem do sektoru si uvědomuju, že potřebuju na záchod.
Tak honem do auta a zpátky na hotel. Vchod je zamčen. Klíče má blaženě chrupající Kačenka uvnitř-takto majitelka zrovna vypnutého mobilu. Nenacházím zadní vchod a netuším, které okno je naše. S kletbami se řítím zpátky na závodní trať, neboť příprava už začala.
Nacházím své číslo a vykládám věci, které kromě krmení nosím do sektoru. Zdá se mi jich být nějak málo, ale nevěnuji tomu pozornost s tím, že jsem určitě nějaké drobnosti prostě nevzal.
Nacházím si místo a usazuji sedačku. Tak teď se usadím a začnu dělat pruty. Aha-asi jsem je nechal v autě.Jdu tam, ale nejsou,tak se rozhlížím kam jsem je položil při vykládání. Zároveň si uvědomuju, že postrádám i brašnu se všemi potřebnými věcmi. Nikde nic není…… V tom pekelném vedru mne polévá studený smrtelný pot. Nic z těch věcí skutečně nemám! To znamená,že zůstaly na hotelu zamčeny se spící Kačkou a s vypnutým mobilem. Do auta a letím zpátky. Budu muset vyrazit vrata hotelu autem.
Nakonec nacházím úspěšně zadní vchod a vnikám do hotelu. Vletím na pokoj,kde nacházím pohřešovanou výbavu, podnikám na záchodě marný pokus-stress udělal své a kvapně odjíždím zpět. Po hrázi jedu skoro 80 km/h a když dorážím, tak mi nezbývá z přípravy ani půlhodina.
Rezignovaně rozbalím pruty a zbytek, po čemž už tak akorát připravím krmení, ale na postavení deštníku už čas není.
Závod začíná trochu zmateně,protože v silném větru není signál slyšet,ale brzy zjišťujeme,že celkem o nic nejde.Ryby neberou.Nechtějí nic a nijak.
Ani nebudu popisovat tu beznaděj a jen sdělím, že jsem tři hodiny dost přesně krmil i nahazoval a ani když jsem se pokoušel ulovit nějakou pidirybku ve sloupci, tak jsem záběr,natožpak úlovek nezaznamenal. Fanda sedící vedle mne vyžmoulal okounka a asi dva bolínky.
Je to děs. Několik lidí má vzácnou velkou rybu jménem cejn a několik jednotlivců dokonce kapra. Hrouzek(Láďa Hroz) dokonce nachytal hodně přes 15kg, což je absolutně vyjímečná záležitost ve startovním poli, kde byl každý gram drahý. Přeju mu to a tiše závidím.
Za ty tři hodiny bez deštníku, ale zato s kocovinou jsem byl tak vyřízen, že jsem byl vděčen Kačence, která mi pomohla zabalit a pak o mne pečovala na hotelu,kde jsem si lízal rány.
Večer jsem naložil další dávku TTX,ale tentokrát jsem si dal sakra záležet,abych nepřelil. To by mě kluci zřejmě vykostili tupým nožíkem…
Během vykládání auta jsem ve svém stavu vrcholné vymaštěnosti nechal otevřené páté dveře od auta,c ož bez komentáře vyřešil-kdo jiný, než můj statný ošetřovatel Roman.
Protože jsem spal odpoledne,nemůžu usnout,tak jdu hledat kolem půlnoci do auta prášek na spaní do auta. Pak si sedám na schody a u cigára dumám,co na ty šupinatý bestie vymyslet.Nenapadá mě nic a tak jdu spát u vědomí toho,že ráno je moudřejší večera.
Neděle. Ráno sice je moudřejší večera, ale já evidentně ráno chytřejší než večer nejsem. Sice se mi vstává líp, než včera,ale prášek na spaní mě nechce po pěti hodinách propustit ze své moci, takže se probírám trochu až u snídaně, kde místo pozdravu jen něco zaskřípu a zahuhňám.
Pak nakládáme vercajk (tentokrát kompletní) a taky TTX, která je tentokrát celkem v normě, načež vyrážíme do pekla, které co nevidět začne zase úporně a vytrvale žhnout.
Při losování to „koupím“ samozřejmě až na konec trati,kde šly včera ryby úplně nejmíň, ale jsem v klidu. Není mi totiž tak blbě, jako včera a hlavně mě uklidňuje, že hůř jak včera nezachytám, protože míň, než nic se chytit nedá a to je dobrá jistota téměř životní…
Závod začíná pět minut po zakrmení koulemi. Vím,že pás kamení končí asi po 11-ti metrech, tak krmím asi na 15-ti m. Vím,že oukleje,ani jiné sloupcové rybky mi nejdou,tak sázím opět na spodovou rybu. Střídám dva pruty Midi Live 3,90 které patří mezi to nejlepší, co jsem kdy měl v ruce. Nejměkčí špička míří doleva k vodě,protože zezadu přes hráz přefoukává takový vítr,že by záběr musel být dost brutální, aby byl vidět a na to po včerejšku a předvčerejšku bez ťuknutí teda rozhodně spoléhat nehodlám.
Po asi deseti minutách zdolává soused vlevo Láďa Babica luxusního velkého jesena a mne už zase sžírá závist a modlím se, abych aspoň hrouzka udolal, ale první hodina je pryč a s ní mne pomalu opouštějí iluze.
Petr Bromovský napravo statečně trhá a znovu navazuje pořád dokola montáže, které ztrácí na nějaké zakleté vázce, ale zatím reaguje jen vrtěním hlavy.
Na zakrmeném místě mi to nedělá vůbec nic a tak měním taktiku. Sundavám krmítko, navlékám do karabinky 20g hruštičku „lítačku“ a pošlu jen háček s červy a hnojáky na náhodu tak daleko, že ani dopad nevidím. Vydržím tam se zaťatými zuby asi čtvrt hodiny, ale pak to vzdávám. Stahuji, dávám zpět krmítko a nahazuji na místo, kde jsem nepřestal průběžně krmit rukou. Je to pohodlné. Stačí kouličku vyhodit do výšky a tak ji už uchopí vítr a dopraví na místo určení.
Prut spočívá nahoře ve vidličce a dole v motýlku. Špička přihnutá, já koncentrovaný, prostě všechno je připraveno k tomu, aby mohl proběhnout záběr, zásek,z dolání, podebrání a umístění ve vezírku naprosto jakékoli ryby. I když já osobně bych preferoval velkého cejna. Tak kolem dvou kil by bohatě stačil. Takhle si sním svůj bláhový sen a trochu se sám sobě pod fousy usmívám jaký jsem to blázen, protože široko daleko kromě Ládi vlevo nikdo nemá záběr a jen občas odněkud zazní temná kletba, případně sada vulgarismů.
Bromák stále trhá a navazuje. Už nevrtí hlavou, ale ještě drží nervy na uzdě.
Všechno to periferně sleduju, ale jsem soustředěn hlavně na tu špičku. Pohni se! Pohnula se a hned znova. Jemně, téměř neznatelně, ale věděl jsem, že je to ryba.Okamžitě následuje zásek a já cítím na druhém konci vlasce odpor.
“Ryba a velká“ říkám tiše směrem ke Kačence, která se vyhřívá kousek ode mne. Když se na ni podívám, tak vím,že celou akci viděla. Sedí bez pohybu,r uce sevřeny v pěst, oči zavřené a já vím, že se modlí, abych o rybu nepřišel, protože by se mnou nebylo k vydržení, ale hlavně proto, že mi ji hrozně přeje.
Ryba jde do odporu vždy po tom co si trochu odpočine. Lehce povoluju bojovku, aby při každém silnějším výpadu proklouzla a pomalu pumpuju prutem. Rybě se nechce a párkrát si bere i několik metrů monofylu. Tipuju to na cejna, ale pořádného.
Pak ho uvidím. Je to zvláštní a ne moc často se to asi podaří-sledovat ryby v čiré vodě pomocí UV brýlí a vidět už poměrně z dálky, jak ve vodě bojuje, jak podniká výpady, vzpěčuje se, sbírá síly, znovu a znovu bojuje až konečně podléhá a ocitá se v podběráku.
Vzpomínám si na to často a trochu ten zážitek ve mně něco změnil. Doteď jsem rybu jen cítil a viděl ji až u břehu. Teď jsem viděl její boj skoro celý a i když to zní asi blbě pateticky-cítil jsem úctu a takový zvláštní pocit navíc, pro který nemám slovo.
Nejsem zrovna nejsentimentálnější člověk, kterého znám, ale při vzpomínce na ten souboj cítím nostalgii. Takže cejn je v podběráku a je velikej. Usmívám se na Kačenku a vidím,že je šťastná se mnou.
Co nejopatrněji jej ukládám do vezírku a konečně s úlevou vydechuju. Vím,že to bude velice podstatná ryba, která mne v sektoru posouvá hodně dopředu. Pouštěl jsem pak toho cejna skutečně s láskou,podržel ho ve vodě nastojato, než se zorientoval a pomalu majestátně odplul .
Nevím,co kdo chytil.Na dohled ode mne jsem větší rybu neviděl,ale v mém sektoru je také Roman a to je skoro jistota,že jedno místo odškrtávám.
Nahazuji a chytám dál. Po půl hodině mi do vlasce nabourávají dvě vážky, které si právě domlouvají pohlavní styk, tak na ně hartusím ať si táhnou dovádět jinam, protože vlasec se pohnul nějak divně. Když ho po chvíli vytahuju, tak se háček leskne nahotou a jak červi, tak bago hnojáků jsou pryč. Tak to přece jen byla ryba!
Bohužel je to poslední projev rybí přítomnosti a tak nezbývá než sice s napětím (protože to ještě nevím), ale přece jen bez záběru počkat na konec závodu, který proběhl v poněkud chaotickém duchu, neboť organizátorům nedošlo, že na tak dlouhé trati v takovém větru odzadu nebude signál z jednoho místa rozhodně stačit. Poslední půlhodinu před koncem už Bromákovi tečou nervy, háže věcma, nadává a není divu. Trhal od začátku do konce. Měl tam prostě nějakou bolševickou léčku.
Po vážení se dozvídám, že Roman zabodoval a jak jsem předpokládal, sektor vyhrál s asi čtyřmi cejny a navíc mě ještě přechytal ještě Ota Průcha se dvěma velkými jeseny. No,ale jemu to taky přeju.
Mám tedy v sektoru trojku,což je dobrý.
Dozvídám se, že se organizátorům nepodařilo zajistit na takové úrovni, aby bylo studené pití a teplé jídlo, zato se jim to povedlo aspoň obráceně, což sice není ideální, ale ono pak jídlo došlo úplně,t ak bylo po starostech. Zato víno vystavené na sluníčku muselo jistě dozrát v lahvích do úžasné qality.
Škoda,že nebylo trochu přijatelněji a hlavně ryby,že nebraly. Jinak je to voda nádherná a ryby velkolepé. Můj cejn vážil 2,42 kg a určitě tam byli i větší.
Jinak-organizátoři si stěžovali na to, že jsou tam dvakrát tak velké sektory. Petr Bromovský, kterému odmítli umístit reklamu na cukrárnu „RÚŽOVÝ SLON“ v Roztokách do propozic s tím, že si to jako malý sponzor nezaslouží, vyrobil nejen celý reklamní panel pro oficiální prezentaci sponzorů, ale také mobilní zařízení na vytýčení trati, které by jistě zapůjčil…
Za možnost zúčastnit se děkuji jak všem sponzorům,tak organizátorům, kteří asi dělali, co mohli, ale nejsem přesvědčen o tom, že by více myšlení nepomohlo…
Vítězům gratuluji a zase závidím, i když přeju.
Azbest.
|
