Navigace
Obsah
| 2006 GOODMIX Feedercup v Polouvsí |
|
|
 Bylo rozhodnuto,že 19. a 20.8.2006 pojedeme na Moravu kamsi ke Hranicím a tam budeme úporně závodit v přetahování se o háček s místními kapry. Románek nabídnul,že se vejdeme do jednoho auta s Kačkou k nim, což se nám hrubě zamlouvalo a tak jsem oplátkou navrhnul, že se k nim vejdeme rádi a to dokonce ještě s Dankem, což bylo schváleno (a dokonce snad ještě s radostí…).
Už předem jsme se domluvili, že my budeme s Romanem chytat spolu, ženský taky spolu (Radanka s Kačkou) a Dankovi, že ulovíme nějakého spolubojovníka, kterej se nebude moc bránit,na místě. Jak se posléze ukázalo, bylo to od Danka prozíravé vyčkání na vyřešení personálního obsazení.
FOTOGALERIE zde... Â
Tak jsme naložili do Srbovic Transportéra dva Transportéry vercajku, krmení a dalšího příslušenství, sebe a Kačenčiny berle, protože měla zrovna období, kdy chodit jako ostatní lidé, jí nebylo dost recht, in,cool, funny, crazy, top a prostě dostatečně moderní.
Já jsem řídil, takže byla slušná šance, že zase Románkovi na autě něco rozbiju a tak Radanka dostane nějaký netradiční dárek z mého obchodu…
Celou akci pořádal Goodmix Feeder Team, ale prakticky jen sám velký guru Boris Mihálik. Po cestě jsme se po telefonu domluvili, že nám chce ještě ukázat kus řeky, který by se nám mohl zamlouvat a se kterým bychom mohli eventuelně mít v budoucnu nějaké nemravné záměry.
 Je fakt, že Bečva v Hranicích nás okouzlila a že jestli to tam skutečně ještě navíc bere, tak s ní rozhodně nějaké úmysly budou a už teď se na to těším. Když jsme pak pozorovali z hráze jezu hovádka, co se pod ní povalovala, nádherné parmy, které stály v proudu, kapry,atd., tak jsme si užívali.
Potom jsme naskákali do přemísťovadel a odjeli na závodiště. Jednalo se o dva soukromé rybníky,každý o rozloze zhruba 4ha. Každý den dva závody po třech hodinách a každý oba dny chytal na obou rybnících.
Po příjezdu jsme tréninkově nahodili a strávili nějaký čas u prutů,než se začalo smrákat. Nedělo se ale nic moc zajímavého. Vytáhli jsme několik roztomilých kapříků, z nichž ani ti největší nebyli větší, než dlaň průměrného bělocha, takže se mi usadilo v duši podezření, že pokud tohle budou ti trofejní mackové, pak si nejsem jist tím, co všechno tam ti chlapi mají malého s pocitem, že je to gigantJ. Neuspokojeni jsme zabalili a Boris nás vedl do hotelu. Cestou večeře v jakési malebné bývalé vápence a pak už spinkat.
Ráno se vstávalo brzy. Rychlá snídaně na koleni a honem směr Polouvsí. Majitel areálu se o nás vzorně postaral. Kuchyně byla skvostná, každý den pěkné a hlavně chutné menu (Attila si moc pochutnal na makové kaši - nevěda,co je to zemáková kašaJ), výborná parafráze kofoly Nikola a čisté záchody. Dokonce když se mi rozpadlo křeslo, tak našli správnou matku a tak mě zachránili.
Rozlosovali jsme, namíchali krmení, něco zbodli, abychom zahnali smrt hladem, odvláčeli krámy naše a našich děvčátek na flek a chystali se k začátku. Dankovi byla svěřena Borisova půvabná a jak se později ukázalo hlavně velice šikovná dcerka Diana.
Zřídili jsme s Romanem palebné postavení a čekali na začátek. Stoják oba moc neumíme a orientace v takovém terénu sice není problém co do směru, ale odhadnou dálku, to nám fakt moc nejde. No-nějak se s tím poperem.
 Signál zazněl, koule se vznesly k nebi a pak dopadly do vody s kraválem, který donutil půlku ryb přelézt hráz mezi rybníky a usídlit se v tom sousedním. Jenže tam se bombardovalo taky, takže zase přelezly zpátky a my je pak mezi ulovenými identifikovali podle špinavých břich a čtyřlístků za ušima.
Během deseti minut jsem měl první záběr po jehož zaseknutí jsem registroval slušné ohnutí prutu a s uspokojením konstatoval, že moje obavy o velikost čehokoli zde byly mylné. Tahle ryba by se do dlaně nevešla ani po vykoštění. Románek spokojeně zamručel a já zdolal prvního kapra kolem 45cm.
Pak jsme prostě tři hodiny rybařili a tahali kapry, případně sem tam plotici. Z dálky nás jen chvíli rušilo Radanino pokřikování, že ten vlasec je na h…o apod, které naštěstí Roman ukončil několikerým zařváním na téma, že ho fakt nevyrábíJ.
Ryby jsme chytali střídavě. Rybáři, potom co jsem chvíli řval, když mi jednoho kapra soused urazil, se stali kolegiálními a pokud někdo zapřáhnul rybu, která mířila k nám, tak jsme v klidu vytahovali a čekali na zdolání. Snažit se macky držet v sektoru by nemělo smysl.
První kolo jsme odchytali v pohodě a po zvážení zjistili, že jednička je doma. Spokojeně jsme se jali vláčet výbavu na druhý rybník, což jsme proložili chutným obědem VKZ (vepřoknedlozelo), pivkem, cigárkem a pokecem.
Druhé kolo proběhlo v podobném duchu jen s tím rozdílem, že jsem spravoval křeslo a do ryb se dlouho nemohl trefit. Tahal jsem pidikapříky, kteří mnoho bodů nepřinášeli, ale pak najeli větší se kterýma už to přibývalo. Pak jsem zaznamenal moc hezkej okamžik, když jsem vytáhnul lína kolem 40cm. Byl nádherněj, jak už oni bývají.
 Začaly se mi ale kudrnatět a trhat vlasce, takže jsem začal chápat Radanino vztekání, které jsem brzo vzal i za své, leč výrobce dotyčné značky (nechci jmenovat a pomlouvat, protože na ni budu stejně chytat dál-šlo asi o špatnou várku) nebyl po ruce a nebylo komu účinně spílat.
Po druhém kole jsme toho měli poměrně dost. Zvlášť po sbalení a naložení výbavy nám bylo u klobásy jasné,že zítřek bude podstatně náročnější. Slunce totiž pražilo téměř bez pauzy a jen jsme kvitovali s povděkem, že vítr nezalehnul do polí, ale obšťastňoval nás vydatně svou přítomností. Dokonce tak, že jsem dával občas špičku k hladině, což dělám skutečně málokdy a je jedno o jakou vodu se jedná.
Rozjeli jsme se do ubytovacích kapacit, tam jsme pak ještě povečeřeli, krátce potlachali a šli na kutě. Ranní vstávání, to skutečně nebyla dobrovolná záležitost. Attila a jeho kolega se rozhodli, že pojedeme zkratkou, kterou on najde a povede nás. Nepodařilo se jim v hotelu uloupit dálkové ovládání od televize, protože se v nich v autě hnulo svědomí a šli ho vrátit, tak musí pochopitelně ušetřit jinde. Byla v nás malá dušička, ale zvládli to s jediným drobným zamudrováním, což je slušný.
Po příjezdu jsme se vrhli na míchání, snídání, losování, stěhování, žertování a pak přípravu. Po rozbalení a postavení pozic jsme se signálem nakoulovali něco málo blízko a pak jsme praky dopravili část krmení dál od břehu, což se nám vyplatilo. Měli jsme po prvním dni dvě jedničky a rozhodli se pokračovat v nastoleném trendu, který nám poměrně vyhovoval…
Roman začal chytat, ale já nemohl dostat rybu. Skoro hodinu jsem nevytáhl ani ploutev a navíc utrhal většinu prutů. Byl jsem zoufalej a vzteklej. To je prostě chvíle, kdy co uděláte, všechno je špatně a jen se to zhoršuje. Zachránil to můj kolega, který přišel, vrazil mi do ruky svůj prut Colmic Ă Hara (který od té doby marně sháním) s podivnou montáží o strašně krátkým forpasu a řekl: “Vono to pude.“
Nahodil jsem to tam a začal chytat rybu za rybou….. Neuvěřitelný. Ale začal jsem chytat i na druhej můj prut, kterej jsem s Colmicem střídal. Prostě kouzlo.
 Pak jsem si taky pěkně zabojoval,když jsem zdolával kapra kolem 70cm, kterej nešel zvednout a zabral mi tak 20 min. Nejkurioznější situace nastala, když se mi po náhozu udělala na navijáku paruka, kterou nebylo možno rozmotat. V tu chvíli zabral slušnej kapr. Zaseknul jsem, ale navíjet nebylo čím. Nezbylo mi, než vlasec u navijáku ukousnout a abych mohl využít akci prutu,zdolávat stylem „Zuby nehty.Vypadalo to tak,že jsem držel konec vlasce v prstech levé ruky, pravou zdolával rybu prutem a když se mi podařilo nějaký vlasec na rybě získat, tak jsem levou ruku natáhl doleva a uchopil vlasec u prutu do zubů. Pak jsem levou rukou monofyl pustil a přehmátnul mezi hubu a prut, čímž jsem zase držel vlas za posledním (největším) očkem místo navijáku a mohl začít znova. Vypadalo to určitě jako groteska a byla to prča, jen když kapr zabral, tak mi bylo ouvej, protože ruka není moc dobrá bojovka (a chrup už vůbec ne), zvlášť, pokud má k dispozici volně visící a kudrnatící se vlasec.
Nakonec to dobře dopadlo a za aplausu obecenstva jsem rybinu dovedl do podběráku-následně do daru přítele vezíra. Zahodil jsem zubonehtou technikou získanou část návinu, přemontoval montáž na nový konec a jupí, jelo se dál.
Na konci se mi šplouchalo v cajdáku skoro 20kg šupináčů a v součtu s Romanem to hodilo třetí jedničku. Následovalo zase papání, přesun a poslední příprava. Dost jsem ji potřeboval, protože jsem měl všechno kromě jednoho prutu utrhané, anebo zamotané.
Po sondáži u kolegů, kteří tam chytali první kolo jsem věděl, že ryby v běžné vzdálenosti nejsou, takže jsme se domluvili, že před sebou sice nakrmíme, ale že budeme zkoušet chytat i na dálku. Povětrnostní podmínky byly poměrně brutální, takže trefovat se na asi 50m bylo nelehké.
Ve vedlejším sektoru od začátku řádila Diana s Dankem, neboli Young girls and boys team. Ryby se k nim stáhly zřejmě z celého povodí a v kontrastu s tím, že u nás se nedělo absolutně nic, to bylo poměrně tristní pokoukání.
Dlouho se nedařilo nic. Pak jsem vytáhl tradiční plotici (téměř všechna kola jsem s ní začínal-předpokládal jsem, že to byla ta samá. Asi mi chtěla něco podstatného sdělit, ale já jí vždy podebral, vyháčkoval a hodil do vezírku, takže neměla k projevu nikdy dostatečný prostor).
Pak se nám dařilo čas od času vytáhnout kapra, ale moc to na dobrý výsledek nevypadalo. Pak jsem zapřáhnul něco vyloženě dost velkého a zabralo mi tak 20 minut, než se mi podařilo kapra, který měl dost přes 70cm zdolat a ubytovat. Jeho přítomností nám kila podstatně naskočila. Tipoval bych ho tak na 7-9kg.
Chytali jsme dál a když Románek nechtěně urazil Danovi kapra, který mu přijel do sektoru, přestali jsme se hřát na výsluní přízně onoho nadějného pravostranného teamu… Postižený rybář reagoval vyloženě podrážděně a sděloval nám nepochopitelně nerudným hlasem, že mu ryba bude chybět, což nám přišlo nemístné, jelikož jsme pochopitelně trpěli s ním a jeho ztracené ryby nám bylo líto (to zas teda, ale opravdu jo).
Románek, aby učinil spravedlnosti zadost, když zapřáhnul také opravdu velkou rybajznu, tak ji potom sám sobě upálil podběrákem a bylo… Dělali jsme,co jsme mohli,ale ryby nám šly opravdu sporadicky, nicméně nikde kolem kromě Mladých chlapců a děvčat nikdo nechytal soustavně.
Závod skončil a my doufali, že budeme v sektoru do třetího místa, protože nám zle šlapal na paty Milo Feeder Team Jirky Vávry, který měl pěkně našlápnuto. Že nás hrubě převálcuje Diana s Danem, s tím jsme počítali, ale nakonec to nebylo tak dramatické, protože to bylo asi o dvě kila, což byl jeden slušnější kapřík. Vítězství si ale zasloužili, protože se fakt nezastavili a makali jak nejednobarevní…
Po vážení jsme zjistili, že se nám zadařila dvojka a tím pádem byl celkový úspěch završen.
Boris se postaral o to, že bylo skutečně oč bojovat, protože poháry, které pořídil, byly móóóc luxusní a radost z nich veliká. Velikej úspěch zaznamenala holčičí tlupa ve složení Radanka+Kačenka, který skončily pátý hned za Dankem s Diankou, kteří nepřestihli Attilovo duo hotelových zlodějů,j ež koukalo na záda Milo Teamu.
 Po vyhodnocení a vyhlášení vítězů jsme ještě s kolegy družně porozprávěli a pomalu nakládali auto s tím, že za chvilku vyrazíme. Musím se ještě vrátit k tomu, že organizace byla vpravdě skvělá a totéž se týká i úrovně občerstvení. Počasí se až na brutální vítr povedlo také na jedničku, takže jsme odjížděli domů sice unaveni, ale s velice fajn zážitkem o který už nelze přijít.
Cesta domů byla dlouhá, jako zasedání v poslanecké sněmovně na téma-Nosit kapesník v levé, nebo pravé kapse? Naštěstí proběhla bez komplikací a na brněnské D1 se dokonce zadní sektor auta změnil v oddělení Šípkových Růženek, protože tam všichni družně padli za vlast.
Po dojezdu jsme se rozstěhovali do vlastních aut a následně i domovů s pocitem, že jsme prožili úžasnej víkend, ruce nás bolej jen od ryb a to je moc fajn.
Ještě jednou díky Borisovi Mihálikovi za skvělý pořadatelský debut a pokud to příští rok zase klapne,tak rádi přijedeme znova.
Feederův Zdar - Petr Hahn Azbest
|
