Agendu, kterou prosazují, drtivá většina společnosti odmítá. Jen se proti ní hlasitě nevymezí, než se jí začne skutečně bytostně dotýkat – jako u státem nucené inkluze ve školách. Zmíněná pětice ale přes klíčové instituce, v nichž sedí, tuto agendu většinou spíš v tichosti, bez velkého veřejného humbuku protlačuje. Do těch klíčových institucí na důležitá místa zároveň stahují své mentální a ideové souputníky, čímž z nich dělají státem financovaná epicentra pro prosazování těchto menšinových názorů. Když připočteme nejrůznější „neziskové“ (z evropských a státních dotací žijící) spolky, vzniká tady nový, velmi silný progresivistický průmysl s obrovskou mocí prosazovat svou agendu, kterou většina společnosti odmítá.
Progresivistický průmysl má oproti většině tři obrovské výhody. První výhodou je zápal pro věc. Je to klasický příběh toho, že šelmy bývají vždycky rychlejší než lovci. Vědí, co chtějí, a jdou za tím. Lovci se jen jejich dravosti defenzivně brání. Druhou výhodou jsou instituce, které ovládli. Nabízí jim peníze na prosazování své agendy. Třetí výhodou je čas. Jejich prací, která jim tak či onak zajišťuje živobytí, je právě prosazování té menšinové agendy. Mlčící většina musí podstatnou část svých dní věnovat normální práci. Za to, že půjdou proti menšinovým představám progresivistů, je nikdo neplatí. Proto jsou progresivisté v tichém prosazování svých představ o světě tak úspěšní.
Vedle inkluze a destrukce role klasické rodiny ve společnosti jako vysoké hodnoty se chystá další linie. Tou je výrazné posílení pravomocí ombudsmana. Koncem června se ve sněmovně vrátil zpět do druhého čtení návrh Jiřího Dienstbiera, podle nějž by měl mít ombudsman právo navrhovat u Ústavního soudu rušení zákonů. Měl by také dostat pravomoc podávat ve veřejném zájmu antidiskriminační žaloby. Ve veřejné debatě se tomu nevěnovala moc velká pozornost. Na první pohled to vypadá abstraktně. Ale jen do chvíle, než si dosadíme souvislosti. Jména, konkrétní rozhodnutí a zásahy do společensky velmi citlivých věcí z nedávné minulosti. Z ombudsmana, který měl být takovým obhájcem lidí proti svévoli úřední moci a neformální autoritou, by se tou změnou najednou stávala jedna z nejmocnějších figur v zemi. Dnes může o zrušení zákona u Ústavního soudu požádat prezident, skupina alespoň 17 senátorů nebo 41 poslanců. Ombudsman může žádat jen o zrušení podzákonných norem, jako jsou třeba vyhlášky. Silnou zbraní je i antidiskriminační žaloba ve veřejném zájmu.
