Život je věcí priorit.
Karel Gott se měl vždycky dobře a těch pár hořkých pilulek včetně tohoto videa spolknul bez blití.
Tak si to Mistře užijte a nechte si ty pindy o tom, že vám někdo něco závidí.
Život krysy i když bohaté a slavné, není nic k závidění.
Hezké narozeniny.
Nedá mi to, přátelé, i vy ostatní, ale dávám sem svůj fejeton z oslav minulého výročí Karla Gotta, protože za další mi ten pán nestojí. Právě on je ovšem do značné míry ikonou našich společných průšvihů, morální a kulturní bídy, a to mi stojí za to obětovat těch pár facebookových "přátel", kteří mě po přečtení vymažou. Kéž by jich bylo co nejméně.
O TĚCH, KTEŘÍ NEZÁVIDÍ
Tak jsem si zase jednou pustil zprávy na veřejnoprávní televizi. Zrovna tam oslavovali narozeniny mnohonásobného vítěze ankety Zlatý (Český) slavík. Provází mě celým životem. Od puberty, kdy jsem jásal nad jeho Zdvořilým Woodym, přes období, kdy jásal on nad tím, jak se nám za onoho režimu dobře žije: Mám rozprávkový dom s vysokou strechou kdesi pod nebom – a procházel se při tom po paneláku, jako by tam mašíroval denně...
Pracoval jsem nějakou dobu jako redaktor hudebního časopisu Melodie, s nímž zpěvák a jeho parta dosti válčili, zvláště když se někdo z redakce odvážil napsat cokoli kritického o tom socialistickém kýči, jehož symbolem se mistr stal. Nejspíš logicky pak muselo přijít i vystoupení v Divadle hudby, kde se jako jeden z hlavních řečníků přihlásil „do služeb socialismu“, k takzvané Antichartě. Osobně jsem v listopadu 1989 přivítal, když na balkoně Melantrichu společně s Karlem Krylem zpíval hymnu: zdálo se, že když se na stranu demokracie a svobody postavil on, řadě lidí dojde, že také mohou bez obav převléct šat.
Zanedlouho po převratu si tak konečně mohl splnit dávný sen a spolu s normalizačním pop-králem Františkem Janečkem zakoupit zmíněný kritický měsíčník Melodie, aby je už recenzenti nemohli otravovat. Pochopil jsem, že ten kapitalismus vzali za správný konec.
Ale když i teď, v kmetském věku, v televizním vystoupení u příležitosti významného životního jubilea přesvědčeně prohlásí, že pokud mu někdo něco ohledně minulého režimu vyčítá, je to zkrátka proto, že Češi závidí každému, kdo něco dokázal, překvapilo mě to. Čekal bych, že s věkem se dostaví alespoň sebereflexe, když ne moudrost... Stačila by jedna nebo dvě věty – třeba že po něm těžko můžeme chtít, aby tak složitou dobou prošel s čistým štítem a svědomím. Že některých věcí lituje, ale doufá, že především rozdával radost svým fanouškům. To by možná stačilo.
Někdo by řekl, že od toho narozeninové projevy nejsou, ale já na to, že jsou právě od toho... Taková poznámka je ovšem zbytečná, neboť jubilant neprojevil ani náznak pochybností a ty z nás, kterým ještě slouží paměť, utřel prohlášením, že mu zkrátka zavidíme. A já na to, že se mýlí.
Denně potkávám lidi, kterým jde i o jiné věci než jen o peníze vydělané za jakoukoli cenu. Takhle přímočaře vám to nejspíš neřeknou, kromě toho obvykle nemívají moc často prostor v médiích, protože ho třeba ani nepotřebují a nevyhledávají. A jakkoli náš oslavenec zůstává ve svých vlastních očích a hlavně v myslích tisíců fanoušků slavíkem na věčné časy a nikdy jinak, oni mu to fakt nezávidí.
(Z knihy Polemiky, pocty a provokace, Galén 2018)
