Navigace
Obsah
Vulgární dobytek
Tak jsem zase jednou vypěnil. Stojím ve svém obchodě a řeším nějaké provozní záležitosti s prodavačkou.
Vedle se mne se postaví asi dvacetiletý mladík a hlasitě se baví s kamarádem způsobem, že se nestačím divit.
V jeho slovníku převažují slova jako pí.., kun.., mrd.., čur.., atd.
Nechápavě na něj koukám a on, pán světa, mne přehlíží, jako lány.
Vím, že je otázka dalších vteřin, než moje hranice trpělivosti bude překročena.
Koukám na Helču (prodavačku) a ta si nevzrušeně dělá svoje-je zvyklá.
Když se z tlamy toho pána vyvalí další hrst exkrementů, tak mi bouchnou saze:
“Hele, seber se a vypadni!“
Absolutně nechápavý pohled:“Co sem proved?“
„Mluvíš jako dobytek, takže ještě jednou-vypadni a to hned!“
Zadrmolí něco jako „Aha nashledanou“ a mizí ve dveřích.
Není to poprvé, ani naposledy, ale já vím, že tohle prostě nějak nestrpím.
Kdybych tam byl sám, tak bych to asi nějak přežil, ale když se takhle někdo (a ještě tím příšerně přezíravým tónem) vyjadřuje před ženou, tak to neumím strávit.
Ne-nejsem svatoušek ani Limonádový Joe, a když jsem někde s kamarády, tak je běžná hovorová mluva také celkem bez hranic, ale myslím si, že takto se chovat nelze v každé situaci, v každém prostředí a v každé společnosti.
To, že je člověk primitiv, ještě neznamená, že chlív je úplně všude, kde se vyskytuje on.
Helča je radši, když se v obchodě nenacházím, protože ví, že slovo ZÁKAZNÍK pro mne sice něco znamená, ale jsou situace, kdy jde kšeft stranou a mne vůbec nezajímá, jestli ten člověk už nikdy nepřijde, ani u kolika lidí mne pomluví.
Jistě přijde do diskuse rejpal s otázkou, jestli bych to řekl každému.
Ano.
S přehledem.
Jen s tím rozdílem, že staršímu člověku bych netykal, ale rozměry ramen, společenské postavení, či ostatní osobnostní atributy mne v takovou chvíli nechávají naprosto chladným.
Někdo namítne, že jsem jej mohl jen upozornit, ale já nejsem kantor a nebudu nikoho vychovávat. Jen se postarám o to, aby šel pryč.
Vím, že je to asi běžné a zvlášť u mládeže (taky jsem dospíval, ale měl jsem a mám mantinely jinde), jenže to je asi na rodině a škole, aby lidi vychovávaly.
Vůbec to neznamená, že bych se díval na mládež skrz prsty. Většina je fajn a naprosto v pohodě.
Já mám zákazníky rád a potřebuji je. Pokud potřebují poradit, nebo s něčím pomoci, tak bych se rozkrájel, ale pořád to vnímám tak, že jsou u mne na návštěvě.
Je mi smutno z toho, jak se lidé od sebe vzdalují rychlým tempem.
Vlastně asi stejně rychlým, jakým se k sobě přibližují na komunikačních sociálních sítích a tam se v anonymitě virtuálního světa někteří nežinýrují už vůbec.
Ale to je jiná kapitola…
