Navigace
Obsah
2011 první kolo 1. ligy ve feederu. Jizera v Mladé Boleslavi.
Nicméně jsem do Mladé Boleslavi odjížděl se smíšenými pocity, které ze mne ale rychle spadly hned po příjezdu, když jsem viděl, že mne spousta lidí ráda vidí a hned jsem se zase cítil ve smečce závodníků, jako doma.
Strategicky jsem rozhodl, že budu chytat na zásoby, které se mi za roky závodění nahromadily ve sklepě, a jejich čerstvost řešit nebudu.
Večer jsme poseděli ve stánku „U vopálený prdelky“, kde nás rozmazujou už několik let Markéta s Martinem, trochu jsme prohnali pokerové žetony, které jsem náhodou doma nezapomněl na rozdíl od kukel a dalších propriet, no a ve tři ráno jsem byl ve spacáku, jako na koni.
Ráno mne vzbudil hlučný hovor jakýchsi idiviuí u mého (víc, než dvě hodiny před budíčkem) auta a když jsem na ně houknul, zjistil jsem, že těmi škodiči jsou právě mí dva souputníci Seleke a Technik (mráz aby jim cokoli roztrh…)
Přejel jsem o pár desítek metrů do klidu a stínu a s chutí dospal.
Pak mne probudili na losování, tak jsem posnídal, polosoval, pomíchal krmení, dal poběhat červy a blížil se odjezd do sektorů a začátek přípravy.
Místo, které jsem vylosoval, nebylo úplně ideální, navíc se ve vedlejším sektoru k sobě při opalování zvláštně tulili dva cizí hoši (které jsem s gustem zahnal na ústup), ale los je los.
Nachystal jsem pruty, nasypal červy do měrných misek, přesil krmení, posekal v sektoru překážející porost (naštěstí ho bylo minimum), usadil sesli, zkontroloval ostrost háčků, které na podzim chytaly na Labi, skromně pojedl a s hrůzou jsem zjistil, že mám všechno připraveno.
S hrůzou proto, že příprava byla zkrácena z dvou na jednu a půl hodiny-většinou mi ty dvě hodiny vůbec nestačily.
Inu-bída naučila Dalibora housti.
Pak už přišel začátek závodu, ve kterém se smělo krmit pouze krmítkem a tak jsem se do toho dal.
Naházel jsem asi deset krmítek krmení s červy za půlku a postavil paraple, protože slunce začalo vytvářet na mé pokožce křupavou krustu.
Neuběhlo ani pět minut a zaregistroval jsem nepatrný záběr. Rozhodl jsem se zaseknout hned a okamžitě jsem poznal, že to bylo správná volba. Navíc to nebyla evidentně malá čudla, takže jsem zdolával velice opatrně.
Maximálně jsem se soustředil na to, abych rybu neztratil.
Dost nervů jsem si užil, když jsem se pokoušel rybu podebrat pogumovaným velkým okem od Shimana, se kterým se ve vodě nedá hnout, jaký klade odpor. Třikrát mi ryba přes brzdu odjela.
Pak jsem ji konečně podebral a první věc, kterou jsem po vyháčkování a zasakování ryby udělal, byla ta, že jsem milé podběrákové oko odšrouboval a s velice neslušným výrazem poslal proletět.
A to jsem z něj na Dunajském Ohebu měl takovou radost, protože jsem se tenkrát umístil z Čechů nejlépe a ta podběráková hlava byla cena za umístění.
Oni kluci dobře věděli, proč se jí zbaviliJ))
Zdolaná ryba, byl středně velký cejn a to je ryba, která se na závodech cení nejvíc. Není to velký bojovník, ale hodně váží.
Měl přes půl kila a to je velice slibný začátek-navíc jsem byl asi první v sektoru s rybou.
Jediné, co mne mírně zneklidňovalo, byl pohled na mé nejbližší sousedy po obou stranách.
Když jsem se podíval doprava-Štěpnička.
Když jsem se podíval doleva-Štěpnička.
Ví se, že tihle pacholci to umí.
Už jsem měl trochu strach, že až otevřu plechovku s bonduelkou, bude tam taky. Prostě mě dostali do kleští.
Po chvíli jsem s nepříliš velkým nadšením sledoval, jak Martin vlevo podebírá cejna-většího o dost, než byl ten můj a za další chvíli Milan napravo zdolal pěkného jesena-taky většího.
Pak se dlouho nedělo vůbec nic, ale ani kolem nás široko daleko nikdo nechytal.
Zakontroval jsem menší ploticí a věděl jsem, že teď bychom měli být tak na stejno.
Čas se neúprosně vlekl. Slunce pražilo, jak za prachy a ani pod parapletem nebylo bezpečno, protože ta žlutá mrcha cestovala přímo před nás.
Pokud člověk chtěl přesně nahazovat a vidět na špičky (tedy v mém případě, protože je mám vždy nahoře), tak musel obětovat komfort stínu.
A čtyři hodiny – to je fakt dlouhá doba.
Asi hodinu před koncem ulovil Martin jesena značně velkého a Milan tlouště skoro obřího, načež mi spadla brada.
Sice jsem před koncem dostal ještě malého skaláka, ale bylo jasné, že na ně dva nemám nárok a že moje obavy z jejich obklíčení byly na místě.
Naštěstí mne nakonec v sektoru nepřechytal nikdo jiný, takže z toho byla pěkná trojka, protože jak říkáme:„Do pětky-dobrý“.
Po závodě mi Technik sdělil nemilou zvěst. Zapomněl v sektoru červy na neděli a když se pro ně vrátil, tak byly pryč – někdo je prostě ukradl.
Sežehnul jsem ho pohledem nevěštícím nic dobrého, ale stát se to může každému. Tak holt budeme hospodařit s tím, co zbylo, a zkusíme něco vyžebrat po kamarádech.
Nakonec nám je přineslo kdosi z jiného teamu s tím, že odjížděl poslední a vzal je k sobě.
Naše radost byla veliká, protože to by fakt nebylo v neděli co lepit.
Večer proběhl v tradičním duchu ve stánku při pokeru, protože jsem nechal doma kytaru a tak tam nikdo neotravoval řevem a kraválem.
V pokeru jsem vyhrál o něco víc, než jsem v pátek prohrál, takže-dobrýJ
Pojedli jsme nějaké pochutiny z dílny Markéty a Martina, popili něco moku a pak se odebrali do spacáků.
Ráno po běžných procedurách (záchod, umývárna, snídaně, míchání krmení, losování, káva+cigáro, záchod, odjezd na trať) jsem nafasoval flek, kde se dalo sedět jen úplně na dolní hranici, protože jinde nebylo přes větve, jak nahodit.
To nepotěší, protože každý radši sedí přesně na druhé straně.
No nic-los je los.
Tak jsem zase připravil krmení a živou do měrných nádob, rozmístil pruty, pozměnil montáže, protože jsem zjistil, že jsem asi nechal doma jeden prut, tak jsem zrušil nouzový balaton a udělal z něho průběžku, což se pak projevilo, jako dobré rozhodnutí.
Věděl jsem, že zde se chytalo víc ryb a že byly větší.
Po počátečním krmení košíkem, kdy jsem dával do krmítka víc červů a na rozdíl od soboty jsem je slepil gumou, jsem začal chytat na kombinace červů, pinek a kukel.
První ryba se dostavila při druhém náhozu a pak jsem skoro celou hodinu odlovoval co 10 min. jednu rybu, ale samé malé kousky.
Chytal jsem při druhém břehu a neusínal na vavřínech, protože když člověk přestane přehazovat a jen čeká na záběr-ryby vyžerou krmení a odjedou. Za normálních okolností bych tam občas poslal šišku lepených červů nebo krmení prakem, ale to zde povoleno nebylo.
Nijak jsem se tentokrát nevzpouzel, protože Jizera zde není žádný veletok a také moc neteče.
Bohužel jsem musel sedět na samé dolní hranici sektoru, protože jinde bych horem nenahodil kvůli větvím stromů, které ale na druhou stranu poskytovaly blahodárný stín.
Pak přišel jemný záběr a po přiseknutí cítil větší rybu. Opatrně jsem zdolával a průběžně ladil brzdu, aby nedošlo k průšvihu.
Přivedl jsem k podběráku pěkného zlatého cejna a podebral. To už byla ryba, která vážila víc, než ostatní dohromady.
Rychle jsem znovu nahodil a po pár minutách se dostavila hokejka (prudce ohnutý prut) na kterou jsem reagoval okamžitě zásekem.
Na druhé straně ale byl evidentně kapr, který se se mnou mazlit nehodlal.
Za zoufalého skučení brzdy odjel do protějšího břehu, kde už měl od maminky připravený věšák, na který si odložil mou montáž a šel si po svém. Několikrát jsem zkoušel úplně povolit, jestli se nevyveze sám na vodu, ale on už byl dávno v jiných sektorech a možná i v jiném okresu.
Nezbylo, než rezignovaně utrhnout a nahodit jiný prut.
Vybral jsem Semu Amnesii s namotanou pletenkou, abych měl při souboji s kaprem v sektoru šanci.
Střídal jsem jednu Amnesii s pletenkou a druhou s vlascem, ale záběry přicházely výhradně na vlasec, tak jsem pletenku asi po hodině vyřadil.
Ryby braly sporadicky, ale občas jsem něco ulovil. Měl jsem přes dvě kila ryb, ale nevěděl jsem, jak se chytá okolo.
Další záběr, zásek a kvičící brzda. Tentokrát jsem se rozhodl, že kapra k druhému břehu nepustím ani za cenu rizika utržení. Na dost měkký prut Middy Live High Carbon jsem se s kaprem přetahoval víc, než 20 minut, ale nakonec jsem ho se štěstím podebral. Měl minimálně 2kg a to je hodně bodů.
Klepal jsem se jak drahej pes a nastal klasickej problém-ruce mi vibrovaly tak, že jsem nebyl schopen napíchnout červa, natož pinku, nebo dokonce kuklu.
Musel jsem ruce stabilizovat opřením o područky křesla, i když to pomohlo jen málo, ale nakonec se zadařilo a další montáž letěla do vody.
Po prudkých záběrech jsem ulovil asi tři malé perlínky a středního jesena.
Pak byla dlouhá pauza skoro hodinu, kdy jsem byl bez záběru a zoufale sledoval, jak sousedi chytají ryby.
Zvažoval jsem, jestli nepřekrmit jinam, ale nakonec jsem vytrval na místě.
Jen občas jsem pokoušel štěstí na půlce, pod nohama, nebo úplně pod protějším břehem-všechno marné.
Zaregistroval jsem nepatrné zachvění špičky, do kterého jsem zasekl a okamžitě začal rasantně zdolávat těžkou rybu v domnění, že jde o kapra.
K mému údivu ryba bez odporu vyjela na hladinu a soustředěnému tahu se vůbec nebránila. Byl to půlmetrový cejn, který se nechal okamžitě podebrat a se stále stejně udiveným výrazem odcestoval do vezírku – klasický vodní lyžař.
Můj vezírek stojí za zmínku.
Během zimy a jara vymyslely chytré hlavy na Moravě, že když bude doba chytání na jeden závod 4 hodiny, měl by být i vezírek dlouhý 4m (zvláštní je jen to, nakonec si odsouhlasili, že u nich na závodech to tak být nemusí-ale to je fuk).
Pravidlo je pravidlo. Mám doma 4m vezírek od Middy, který jsem kdesi vyhrál, ale to je takové struhadlo, že bych ho žádné rybě nepřál.
Mám doma rovněž asi tři další třímetrové, takže investovat do nového skutečně nehrozí.
Tak jsem napůlil nůžkami dvoumetrák, se kterým jsem kdysi začínal, přimontoval jej elektrikářskými páskami k mému oblíbenému „pružiňáku“ od Tubertini a to tak umně, že je nejen funkční, ale především nesmírně půvabný, což dokazují davy obdivovatelů, a žadatelů o patentJ.
Zpět k závodu.
Asi hodinu před koncem ke mně přišel Jirka Ouředníček (zkušený to závodník, který momentálně ligu nechytá, ale závod velice dobře zorganizoval a zastával funkci rozhodčího) a informoval mne o stavu věcí těmito slovy:
„V tomhle sektoru jasně kraluje Čugi. Chytá kapry, samý velký ryby a na hod. Má 20kilo.“
Spadla mi brada, protože jsem si tajně myslel na jedničku v sektoru, ale bylo mi jasné, že nebudu mít ani 10kg.
To mě tak rozhodilo, že jsem najednou ztratil chuť bojovat o druhé místo a vůbec bych to nejradši zapíchnul.
Ale pak jsem si řekl:“Kdoví, jak je to doopravdy a nakonec-do pětky dobrý!“.
Zaťal jsem zuby, ukrutně jsem se zkoncentroval a pokračoval v závodu.
Ryby ale braly míň a míň, takže nějak nebylo, kde brát.
Podařilo se mi ale vytáhnout několik skaláků a to je moc fajn ryba, protože dost váží i při malých rozměrech.
Pak mi udělal velkou radost překrásný lín, který se bil, jako lev a já už se těšil, jak si ho po závodu vyfotím.
Další ukázkový záběr mi předvedl opět velký kapr, který mi zajel do vedlejšího sektoru, zamotal souseda a nakonec se úspěšně odporoučel i s utrženým háčkem.
Tušil jsem, že tohle mne asi bude hodně mrzet…
Před koncem závodu se mi povedl ještě jeden malý zlatý cejn a pak už byl konec.
Balení, opravy utrhaných prutů a čekání na rozhodčí s váhou.
Přišel za mnou Čugi se mne zeptat, jak na tom jsem, tak jsem mu popravdě řekl svůj odhad 5-7kg a divil jsem se z čeho je nervózní, když má dvacet kilo.
Smál se, že prý: „Co je to za nesmysl? Mám jednoho kapra, pár cejnů a nějakou droboť“. Čili to samé co já.
Bylo jasné, že budou rozhodovat zřejmě gramy a tedy klika.
Během vážení se z jinak slunečné oblohy spustila průtrž, která spolehlivě namočila všechno, co mohlo celou dobu schnout, kdyby přišla dřív.
Při vážení bylo napětí veliké. Byl jsem předposlední v sektoru a věděl jsem, že poslední soused má rozhodně méně.
Čugi usilovně přizvedával očima sak s mýma rybama, což bylo skoro vidět.
Nakonec po uklidnění váhy na ní vyskočila cifra 6680g.
Čugi mi podává ruku a říká:“Právě jsi udělal jedničku…“
Nemohl jsem tomu uvěřit, ale byl jsem v sedmém, až osmém nebi.
A kolik navážil na druhém místě on? Přesně 6580g, čili jak říkáme-o ouklej.
Jeho kamarádská gratulace mne potěšila moc a tak jsem spokojeně šel vyfotit svůj úlovek, abych ho mohl vrátit v pořádku vodě.
Po návratu na základnu (luxusní zázemí, které nám zapůjčila místní organizace), jsem se najedl a poklábosil s kolegy.
Těm se dařilo méně. Technik 3+6(sobota+neděle) a Seleke 8+9, ale nakonec jsme se celkově z dvaceti teamů umístili na devátém místě, což je fajn, protože to je pořád lepší průměr.
Hlavně je dobře, když se aspoň někomu zadaří a tím eliminuje horší výsledky někoho jiného.
Loni jsem celou sezonu nosil ta nejhorší čísla výhradně já.
Pak už následovalo vyhlášení výsledků, předání pohárů, nějaké to focení a pak už loučení a odjezd domů.
Byl to fajn víkend a pochvalu si zaslouží, jak organizátoři závodu i počasí, místní organizace, tak i Martin s Markétou, kteří se ve stánku vůbec neflákali, a na našich bříškách to bylo poměrně výrazně patrné.
Jsem rád, že se mi úvodní kolo ligy takhle vydařilo, že jako team jsme nepropadli a doma jsem se pak moc zasmál, když jsem viděl, s jakým nápisem uveřejnil Čugi na stránkách Kukajících vlků mou fotkuJ))))
Prostě jsem si tu bednu, musel zkusit aspoň ilegálně.
