Navigace
Obsah
Libštejn a Liblín.
To jsou dvě slova, která mne naplňují nostalgií a vzpomínkami.
Sem jsme jezdívali každé Velikonoce na vandr ve velké partě se Skalními medvědy a dalšími lidmi z jiných osad, abychom oslavili příchod jara šiškovou válkou.
Poprvé jsme tam jeli původně jen tak na vandr, ale skvělá zřícenina a množství šišek v lese nám vnuklo nápad, že to využijeme k blbnutí.
Vydali jsme se do lesa na šišky, které jsme sbírali do žracáků (pro neznalé-chlebník na jídlo) a při tom jsme vymysleli pravidla:
Budou dvě skupiny-obránci a dobyvatelé.
Na hradišti bude viditelně umístěn šátek, o který se bude bojovat.
Kdo bude zasažen šiškou, musí si jít pro nový život dolů k ohništi.
Po každé bitvě se role obrátí.
Tyto dvě fotky jsou foceny ze stejného místa na hradbách-jen o dvacet let je ta barevná mladší.
Hráli jsme skoro celý den, až jsme padali na huby, ale hrozně nás to bavilo.
První rok to ještě nebylo úplně ono.
Ale na další rok už jsme si vyrobili štíty s daným maximálním rozměrem a to věci dost změnilo.
Změnila se strategie a taktika boje.
Stejně tedy většinou vyhráli útočníci, protože to bylo asi dáno dispozicí hradu a taky měli větší motivaci.
Šátek byl dobyt, i když byl umístěn třeba ve věži, protože tam se vešli tak čtyři obránci a když byli vyřazeni, tak bylo po boji.
Vrátit se s novými životy neměli šanci stihnout a další už útočníci do věže vylézt nenechali (mimochodem-bylo trochu vo hubu)
Ale řeže to byly veliké a sem tam i nějaký úraz přišel, ale to k tomu patřilo.
Jednou jsem proletěl při pádu šípkovým keřem a taky jsem podle toho pak vypadal-no ale nic vyjímečnýho, takže jsem normálně fungoval dál.
Za tři týdny se mi nafoukla dlaň na levý ruce do dvojnásobku.
Šel jsem na chirurgii, kde doktor vzal skalpel, ruku mi otevřel a peanem vytáhnul šípkovej trn o kterým jsem vůbec nevěděl.
Když jsem viděl jak hluboko pean ponořil, tak se mi trochu přizvednul žaludek i když nejsem na tyhle věci vůbec cíťa.
Jezdili jsme sem dost let a večerní kytarový přestřelky v hospodě v Liblíně, byly taky moc fajn.
Byla to překrásná hospůdka na návsi proti sociálnímu zařízení pro mentálně postižené, kteří do hospody chodili loudit.
Nejlepší byl týpek, kterýmu jsme říkali Pivínko.
Vždycky z někoho to pivo vydyndal a pak byl děsně šťastnej.
Na Libštejně a Liblíně se taky odehrála historka, kterou občas dávám k dobru.
V sobotu i v neděli ráno mne vzbudil datel, kterej mi dělal nad hlavou kravál, když vábil samičku k sexuálním radovánkám.
To probíhá tak, že si najde na stromě rezonanční místo s ditinou a do něj mlátí aniž by dělal díru.
Můžete si všimnout, že když na stromě skutečně pracuje a dělá hmyz, nebo dlabe hnízdo, tak není skoro slyšet.
No ale když chce zaujmout nějakou datlí holku, tak si najde ten tam-tam a mlátí do něj, jak hluchej do vrat.
Vždycky jsem na něj hulákal a házel po něm boty.
Na chvíli odletěl, ale vrátil se a pokračoval ve střelbě.
Vypadalo to dost jako naschvál a já sklidil všeobecné veselí na mou adresu.
V neděli jsme buď nechodili spát vůbec, nebo vstávali ještě za tmy, abychom stihli jedinej autobus, kterej jel kolem šesté ráno z Liblína na Velikonoční pondělí.
Když jsme ušli těch asi šest km a svalili se na zastávce, tak jsme měli ještě asi 20 minut a tak jsme si polehali a posedali kam se dalo-a blaženě podřimovali.
Když jsem začal slastně usínat a propadat se do krásnýho snu, najednou jsem vyletěl, protože jsem se příšerně leknul.
Příšernej kravál, kterej se ozval asi dva metry od mý hlavy, bylo něco jako střelba z kulometu.
Když jsem vyplašenej a dezorientovanej usínáním vyskočil na nohy, tak jsem spatřil datla, jak sedí na okapový rouře a řeže do ní zobákem o stošest.
Všichni propukli v řehot a já nechápavě koukal na toho ptáka, kterej se na mě v klidu díval jako by říkal:
„Vidíš vole, neměls na mě řvát a házet pohory-moh sis schrupnout…“
Nikdy se nedovím, jestli to fakt byl ten hajzl z Libštejna a dal si tu práci nás sledovat, aby mě veřejně definitivně potupil, ale jestli jo, tak je to pašák a smekám.
Taky mu děkuju za takhle cáklou historku, která se od začátku do konce skutečně stala.
Nedávno jsem jsem na Libštejně byl, když jsem jal Berounku a tak jsem tam pak zajel autem, abych oprášil vzpomínky.
Nostalgie byla veliká a já se tak nějak pořád ohlížel, kdy vyběhne někdo z kamarádů se štítem z křoví a trefí mě šiškou mezi světla.
Bohužel nikdo nevyběhl....
Takže jen odkaz na fotky, který jsem tam udělal.
