Navigace
Obsah
Poprvé na vodě.
Na vodu jezdím už asi od 16 let, kdy nás vzali o prázdninách na vodu svazáčtí pracovníci na učňáku.
Bylo to úžasný.
Jeli jsme Ohři od nás z Sokolova do Klášterce na Ohří.
Poprvý v životě jsem se opil hned první večer v Lokti na Ohří ve vodácký hospodě "Pod hradem".
Mlátili jsme do kytar dlouho do noci a já měl zjistit, že alkohol je velice zákeřnej soupeř v boji o vědomí, stabilitu, artikulaci, paměť a dalších potřebných záležitostí.
Bylo to úžasný.
Jeli jsme Ohři od nás z Sokolova do Klášterce na Ohří.
Poprvý v životě jsem se opil hned první večer v Lokti na Ohří ve vodácký hospodě "Pod hradem".
Mlátili jsme do kytar dlouho do noci a já měl zjistit, že alkohol je velice zákeřnej soupeř v boji o vědomí, stabilitu, artikulaci, paměť a dalších potřebných záležitostí.
Když všichni odešli a já polomrtvej zůstal sedět před hospodou na zemi bez schopnosti udělat krok, tak se mě ujal nějakej místní kluk a vzal mne k nim domů.
Dal mne spát na půdu na spartakiádní lůžko, na kterém jsem se ráno probudil netuše, kde a proč se to nacházím.
Když jsem se pokusil poprvé vstát, tak jsem okamžitě pozvracel komín a zase usnul.
Když jsem se po několika hodinách zotavil natolik, že jsem se dokázal postavit, tak jsem sešel dolů a našel Pavla v kuchyni, jak něco vaří a k tomu měl z minivěže (největší technická vymoženost, jakou jsem do tý doby viděl) puštěný AC/DC.
Nikdy nezapomenu tu scenérii ve spojení s úžasnou muzikou.
Usmál se na mě, podal mi chleba s máslem a hrnek mlíka.
Byl jsem omámen jeho přístupem.
Hned jsem se přiznal k tomu, co jsem na půdě provedl a on se jen smál a říkal, že se z toho nestřílí.
Neuvěřitelný.
Tak jsme si asi půl hodiny povídali a já musel odesjít, protože bylo jasný, že mě naše výprava pohřešuje.
Poděkoval jsem mu za všechno a nikdy na něho nezapomenu.
Řekl mi, že vaří v restauraci „U bílého koně“ a ať se kdykoli stavím na dlabanec.
Jednou jsem to skutečně udělal.
Přišli jsme tam s kamarádem hladoví jak vlci a skoro bez peněz.
Nechal jsem si ho zavolat a on po krátkým pokecu řekl,ať si dáme rajskou.
Číšník pak přinesl obrovskej oválnej talíř vrchovatě naloženej knedlíkama, masem i omáčkou a k němu dva příbory.
Peníze nechtěl.
Po mnoha létech když jsem začal podnikat, jsem chodil každej den o pauze na čaj za babama na policejní oddělení, kde se dělaly občanky.
Zjistil jsem, že jedna z nich je jeho sestra, takže aspoň vím, že je v pořádku a spokojeně žije.
Otravovat jsem ho nechtěl, ale aspoň jsem ho nechal pozdravovat (pamatoval si mne) a ještě jednou poděkoval.
Zpátky na vodu:
Když jsem od něho odešel a vyslechl si oprávněný vyplísnění od vedoucích, tak jsme nasedli do lodí a já se dozvěděl, jak dobře se dá alkohol vypudit z těla fyzickou námahou.
Několik hodin usilovnýho pádlování a byl jsem v pohodě.
Nocovali jsme na Velichově, kde jedna posádka omotala loď kolem šutru, takže bylo velký lepení.
Večer přijela parta vodáku s úžasně krásnou holkou a večer jsem hrál na kytaru jen pro ni.
Ona to věděla a nakonec jsme u ohně zůstali sami.
Málem jsem zažil první skutečný intimnosti, ale byla starší a mně těch omnáct let, který mi zdaleka nebyly, neuvěřila.
Ale romantika to byla ukrutná, když jsme se líbali u dohořívajícího ohně.
Tehdy jsem poprvý hrozně intenzívně cítil touhu mít moc zastavit čas.
Bohužel se to nepovedlo a ráno byla navždy pryč.
Když jsme dopluli do Klášterce, tak před naložením lodí vypukla námořní bitva mezi mnou a mým spolujezdcem na lodi Zdeňkem.
Na začátku cesty totiž on seděl na kormidle, ale neuměl to, takže jsme se párkrát vykoupali.
Dost jsem mu nadával, protože se nám pochopitelně všichni smáli.
My měli kanoi na chatě, takže po přehradě jsem s ní jezdil a na řece to o tolik jiný není.
Tak jsem prosadil, že na zadáku budu já a pak už byl klid, ale jeho uražená ješitnost to pochopitelně nestrávila a měli jsme spory po celou dobu.
Na konci jsme tedy bez nějakýho domlouvání skočili každej do jedný kanoe a vyrazili na řeku s tím, že si to rozdáme kdo z koho.
Snažili jsme se na sebe najíždět, stříkali jsme pádlama a vymýšleli, jak toho druhýho vyhodit ze sedačky.
Kroužili jsme kolem sebe, jak dva toreadoři a číhali na každej pohyb.
Rychlost se zvyšovala a frekvence pádlování už byla závratná.
Nakonec se mu asi zamotala hlava, nebo nezvládnul manévr a normálně do vody vypadnul v tom fofru.
Vylezl zpátky a to celý se opakovalo znova i s jeho vypadnutím.
Po třetí se rozhodl pro sice nečestnou, ale perspektivní taktiku a to tak, že se rozběhne po své lodi, skočí po té mé a převrátí mne stlačením bortu váhou svýho těla.
A tak šel na to.
Postavil se, odhodil pádlo, rozběhnul se a skočil.
Jenže….
Nepočítal s tím, že ten běh nebude stejnej, jako na souši.
On sice běžel, ale zůstal na místě, zatímco loď mu ujížděla dozadu, takže když se odrazil, tak ji částečně odkopl za sebe, částečně si namlátil o brlení a potupně sebou plácnul do vody, aniž by mne ohrozil.
Moje velký vítězství bylo definitvně dokonáno a já slavil s pádlem nad hlavou.
Byl to velkej denJ
