Navigace
Obsah
Jak jsem k vandrům vůbec přišel?
Když jsem byl na intru v Chomutově, tak jsme měli ve třídě několik kluků, kteří ven jezdili a vyprávěli úžasný historky a zážitky o kterých se mi nikdy ani nesnilo.
Občas i někdo z ostatních spolužáků jel na víkend s nimi a pak se vracel nadšen a těšil se na další vejšlap.
Mně to nebylo nikdy dopřáno, protože jsem byl z „lepší rodiny“ (maminka učitelka, táta inženýr) a jediná moje starost měla být-pořádně se učit.
Navíc se to asi jakoby nepatřilo, abych se stýkal s vlasatou chlupatou otrhanou cháskou smrdící kouřem, určitě i chlastem a kdoví, čím ještě.
Spaní pod širákem není zdravý a bůhví, jaký bych tam chytil móresy.
Zas tak moc dobře jsem se neučil, takže ani o vandru za odměnu nemohla být řeč.
Takže jsem jen tiše záviděl a aspoň se učil trochu drnkat na půjčenou kytaru a hrát na flétnu, na níž jsem si v potu tváře ušetřil 110 kčs.
Koupil jsem si za ta léta fléten ještě několik, ale dodnes hraju na tu starou Hohnerku nejradši.
Po čtvrťáku o posledních prázdninách jsem coby plnoletej konečně s těma klukama na vandr skutečně vyrazil a moc se mi to líbilo.
Šli jsme po Ohři několik dní od K. Varů dolů po proudu a spali, kde se dalo.
Buhužel tenhle první životní vandr jsme na konci dokonale prosrali a to doslova, protože se mezi náma totálně rozmohla úplavice a to byl konec, takže jsme se rozjeli domů.
Bylo to ale stejně moc fajn a nezapomenutelná noc nad splavem u Vojkovic bude se mnou v paměti až do konce dnů.
Objevoval jsem tehdy kouzlo písniček a vyprávění u ohně, z hospody s náma dokonce přešly splav dvě holky,který tam původně přišly s úplně jinýma klukama.
A ta hezčí mne k ránu poctila svou přízní měrou vrchovatou.
Ráj jinak vypadat nemůže!
Velice delikátní okamžik nastal v té konečné vrcholné chvilce, kdy jsem vyletěl, abych si neznečistil posvátnou celtu a odkvačil pár kroků do křoví.
Když jsem pak…po dokončení aktu…zvedl oči, zjistil jsem, že na mne z asi metrové vzdálenosti nechápavě kouká strakatá kráva velká jako stodola, která tam poklidně stála ve tmě.
Nevím, kde se tam vzala, že nespala-jestli ji přivedla zvědavost, nebo bloudila, ale byl to šok takovej, že jsem hrůzou málem zcepeněl a odletěl od ní, jako by mě nakopla všema čtyřma.
Byl to úplně první vandr v životě, a i když jen se spolužáky, takže neměl ten punc opravdovýho trampingu, zasel ve mně semínko něčeho, na co jsem se vnitřně vážně začal chystat.
Mrzí mě, že tenkrát jsme si všichni o foťáku leda tak mohli nechat zdát.
Ještě to ale mělo čas.
