Navigace
Obsah
Berounské chytání
Stejně jako loni jsem se rozhodl zúčastnit se těchto závodů, pořádaných berounskými nadšenci.
Loni jsem se tam rozjel na osobní pozvání ředitele závodu Karla Vildmona, který za mnou zašel na republice ve Všenorech a pokecali jsme o feederu i ostatní rybačce.
Tak jsem tam vyrazil.
Na Prvním ročníku chytání na Berounce jsem chytal 7 m bič a na to že jsem ho chytal na závodech poprvé v životě a celkem podruhé vůbec, tak to nedopadlo úplně špatně, protože čtyřka – docela dobrý.
Na to, že jsem JÁ chytal PLAVANOU ,tak hodně dobrý.
Loni šlo ovšem o centimetry, kdežto letos se po konzultacích pořadatelé rozhodli pro vážení, což je z mého pohledu krok správným směrem.
Nicméně s bičem mě to bavilo a když jsem loni přehloubil, tak jsem tahal pěkné tlouště, takže jsem biče vzal i letos.
Přijel jsem už v sobotu odpoledne, abych na nedělní závod trochu potrénoval. Chytal jsem asi od dvou hodin do tmy a byla to bída s nouzí.
Dokud nezapadlo slunce, tak se spletla jedna podoustev a jinak až po slunce západu. Pak jsem ryby chytal-tlouště, plotice, cejny, podoustve.
Takže jsem tušil, co nás v neděli čeká a to vše v kombinaci s pekelnou výhní sluneční. Večer jsme s organizátory a pomalu se sjíždějícími závodníky uhasili žízeň pár škopky a šli spát.
Tady musím poděkovat místním chlapíkům, kteří mi přivezli i spacák, který jsem zapomněl naložit a úžasně se o mne postarali.
Ráno mne vzbudil zvuk míchacích vrtaček, tak jsem se vyhrabal, nepohrdnul nabídnutou kávou a šel taky míchat a přihlásit se. Po snídani jsem se jal stěhovat herberk na vylosované místo a začal jsem žasnout…..
Většina závodní trati, je holá pláň bez keříčku a nad mým sektorem se spojovaly dva stromy, jejichž větve si podávaly ruce ve výšce tak asi 3,5 m. Takže na biče jsem mohl okamžitě zapomenout a náležitě to ocenil jadrnými nadávkami, při čemž ani komunisti nepřišli zkrátka.
Pak jsem opřel pohled o vodu a tam další katastrofa.
Všude kolem volná voda pro zdoláváni ryb, jen přede mnou se přes sebe plácaly tři pramice a jedno zatoulané třímetrové poleno.
Tak jsem v nadávání pokračoval, až se u mne sešel realizační team a snažil se aspoň ty pramice porovnat. Když jsem viděl jejich marné úsilí, tak jsem jim řekl, ať se bna to vybodnou, že si poradím, ale vyřazení bičů mne fakt nepotěšilo.
Pak začal závod a já si poradil vskutku bez problémů.
Chytal jsem na všech možných vzdálenostech feeder, se kterým jsem se pod větve taktak vešel. Vystřídal nástrahy, montáže, nadávky a pak byl konec prvního kola. Bez jediného ťukance a to i když jsem pověsil 40 g olivu poslal to ke druhému břehu.
Nic.
O to smutnější byl můj pohled na souseda, který vyválčil dvě plotice – jak jinak, než na bič. Mělo to jedinou výhodu a to tu, že jsem první kolo strávil relativně ve stínu i když to moc neznamenalo, protože horko teprve přicházelo.
Po přestěhování se do druhého sektoru, kde už nade mnou nebylo opravdu nic, se slunce rozhodlo, že mi ty kecy vopepří a šouplo před sebe nějakou obří lupu, jelikož se zabečením (nevím, jak jinak zvuk startovacího nástroje nazvat) startu druhého kola, se na mne začala škvařit kůže a slézat disciplinovaně z ramen a zad, takže velice brzo jsem si připadal,jako špekáček, jemuž jsem nebyl nepodoben…
Zároveň mi bylo dáno ocenit vlastní skvělý nápad dát si po dobrém guláši teplou žlutou limonádu, což mělo za následek, že jsem se běham 20-ti minut nafouknul, jako pátrací balón a tak zůstal do večera jako gravidní a nemohl se pořádně ani pohnout.
Asi po půlhodině jsem zaregistroval, že Radek Štěpnička sedící ob flek nalevo vypáčil velikého tlouště a tak jsem si ho pohlídal, kam krmí a nahazuje.
Pral to co nejdál, tak jsem opustil pracně nakrmené místo, kam jsem poslal asi 30 velkých koulí a začal prakem překrmovat k protějšímu břehu.
Krmit i házet se mi celkem dařilo, ale výsledek se pořád nedostavoval.
Přece nebudu totální bezrybka!!?
Párkrát jsem zkusil místo, kam jsem nakrmil koule, ale marně.
Tak jsem zůstal u protějšího břehu a doufal, že se něco časem splete.
Podle informací místního ogara tam měla být větší hloubka.
Asi po hodině se dostavil záběr. Prut se neznatelně zachvěl a pak se najednou absolutně narovnal a zůstal bez pohybu.
Okamžitě jsem zaseknul, proti dost malému odporu, tak jsem domotal pár metrů a přiseknul znova.
To už jsem něco cítil, ale odpor byl mnohem menší, než má samotné krmítko. Bylo mi jasné, že ryba maže směrem ke mně a tak jsem motal, co to šlo. Ryba se evidentně píchla o háček a vyrazila od břehu na vodu.
Vůbec ji pochopitelně nenapadlo, že to pere raketovou rychlostí přesně takm, kde jsem byl já a smotával metry, které potřebovala.
Až hodně za půlkou zvolnila a pak zastavila. Když jsem se dostal na kontakt, došlo rybizně kde je zrada a začala bojovat, jenže než se vzpamatovala, tak už jsem ji vodil kolem břehu a následoval nástup do podběráku.
Byl to překrásnéj mohutnej tloušť kolem kila.
Posilněn touto událostí ve víře jsem rychle nahodil a usilovně krmil dál k druhému břehu, což bylo odhadem kolem 70-ti metrů.
Po čase jsem viděl Radka, jak vytahuje plotičku a tak jsem se modlil za rybu.
Jeden tutovej záběr jsem promeškal a vytáhnul vysosaný červy, následkem čehož jsem zezelenal vztekem tak moc , že se ke mně okamžitě přitočil náborář ze Strany Zelených a nutil mi přihlášku s tím, že budu hned předsedou.
Znásobil jsem úsilí a poznal, že nastřílet kýbl krmení na takovou dálku v takovém počasí, jsou skutečně galeje zvlášť za přítomnosti častého přehazování.
Občas jsem registroval orvané kukly, ale ty jsou křehké a padají i při náhozu,jakožto i při vytahování. Pak přišel jemný záběr, ale zásek seděl.
Zdolával jsem peroucí se rybu přes celou šířku Berounky a počítal se slušnou váhou kolem půl kila. Bohužel tohle podoustve svou velikou bojovností dokážou a pak člověk nevěřícně zírá, jaký prcek udělá takovou paseku, že z řeky lítají kameny kolem pěti kil až na břeh.
Do konce už se mi nepodařilo nic jiného , než poslední nához nahodit montáž i s feederovou špičkou, která se houpala v půlce řeky a kupodivu nedetekovala nic….:-(
Soutěžil jsem jen s Radkem, protože na nikoho dalšího jsem neviděl a tak jsem doufal, že budu o miligram lepší.
Šel jsem zkontrolovat vážení, protože jsem jej viděl, jak přepočítává něco v peněžence a bylo mi jasné, že chce zahájit korupční jednání, čemuž jsem svým včasným příchodem zabránil:-)).
Mě váha ukázala 1,12kg a tak jsem se snažil nadlehčovat očima síťku s rybama, ve které se k mému zděšení plácala ještě pidipodoustvička, o které jsem nevěděl. Ta blbá váha (jistě špatně zkalibrovaná, vyrobená, smontovaná, natřená, zabalená, dovezená, prodaná, koupená, použitá….) ukázala 1,18kg a o mne se pokoušely mdloby, které v tu chvíli nebyly způsobeny mou dočasnou graviditou, ale tou strašlivou situací.
Sportovně, upřímně, ale strašně nerad jsem Radkovi pogratuloval a schlíple šel balit, což mne mimochodem zvlášť v takovým palermu neobyčejně baví a téměř vzrušuje…
Netušil jsem ovšem, že to ještě není poslední rána, kterou mám ten den za povinnost obdržet.
Když jsem po ukrutných mukách dobalil a naložil krámy do auta. Rezignovaně jsem se vrátil k řece a prostě do ní vlezl. Oblečen,obut…..úžasný.
Nejhezčí zážitek z víkendu.
Pak jsem se přesunul na místo vyhlášení a bohužel jsem tam byl včas…..
Zrovna vyhlašovali, že Radek o těch zasranejch šest deka udělal v tom sektoru, kde nás bylo asi pětatřicet, JEDNIČKU a tak já přišel o pohár- byl jsem pochopitelně hned za ním…
No to mi ještě scházelo.
Tak jsem mu znovu sportovně a teď už i rezignovaně podal ruku ke gratulaci a bylo po závodu.
Celkově jsem skončil pochopitelně taky za ním, protože v prvním kole jsme měli nulu oba.
Když jsem odjížděl, tak mi do okna podal jeden z pytlíků krmení, které byly součástí jeho výhry.
Zaplesal jsem nadějí, že je to citlivý a charakterní člověk a konstruktivně mu navrhl, aby mi raději věnoval pohár, který za sektor vyhrál, jelikož ten by jako charitativní dárek byl mnohem vhodnější a jaksi účinnější svou symbolickou hodnotou.
No řekněte sami-nebylo by to od něho krásné lidské gesto?
No a teď-co myslíte?
Pochopitelně očekáváte-jako já, že bez váhání a s úsměvem mi zmíněný pohár podal a popřál mi hezký den.
Chyba lávky.
Opak je pravdou!
Nedal mi už nic.
Ba ani vyměnit pohár za zmíněný pytlík krmení pro něho nebyl dost dobrý obchod. Je to občan bez srdce a skrupulí!!
Inu, co se dá dělat.
Je to sice zvláštní a nespravedlivé, ale zdá se,že si své poháry budu muset vybojovávat nadále sám, což je překvapivě nemilé zjištění….
No a teď úplně vážně.
Pořadatelé jistě vědí, že pár detailů bude ještě nutno dopilovat a sladit propozice se skutečností, ale přesto jim patří velký dík za to, že nevidí v závodech výdělek, ale něco, co dělají pro druhé.
Není lehké oběhat všechna povolení, sehnat sponzory, nakoupit ceny, dát dokupy propozice, zajistit občerstvení………….díky chlapi.
Bylo to fajn.
Pro příště doporučuju exkurzi do Ruska, kde umějí poručit větru dešti, takže objednat počasí a pak domluvit těm šupinatejm potvorám, aby trochu kousaly.
P.S.: Radku - gratuluju.
Počkej příště!!!:-)
Feederův Zdar.
Azbest
