Navigace
Obsah
PRAVDA A LEŽ.
Od nepaměti se lidstvo zabývá akademickou otázkou o pravdě a lži a já nejsem v tomto výjimkou.
Kdysi jsem, jako většina lidí, pojímal lež jako nutné zlo, které občas je nutno použít k dosažení nějakého výsledku, nebo cíle.
Je nutno jinak pohlížet na lež u dětí a u dospělých.
Pro děti je to jistá verze obrany proti vševládnoucím dospělým.
Nejsou za sebe ještě zodpovědné a zkoušejí, kam se po kterých cestách dá dojít.
Je to přirozené a normální.
Jen je potřeba včas zasáhnout a nedopustit, aby se pro malého človíčka stala pravda normou, na které se dá stavět a žít z ní.
Lžou však bohužel i dospělí a někteří velmi často.
Komunisti nás donutili naučit se neříkat pravdu, nehlasovat u voleb podle svého přesvědčení, nevyjadřovat se na rovinu a pokud možno o těchto věcech neuvažovat ve smyslu srovnání se s vlastním svědomím.
Jen velice stateční lidé se této skutečnosti postavili a pojmenovávali věci pravými jmény vždy a všude.
LEŽ JE VĚC VĚDOMÁ.
Nelze považovat za lež, pokud někdo žije v omylu a tvrdí něco, co není pravda proto, že to prostě neví.
Člověk může lecos zapomenout, nebo si v hlavě překroutit působením času a prožitými zkušenostmi.
Týká se to záležitosti, která se jmenuje
TRANSCENDENTÁLNÍ EPOCHÉ.
Jedná se o to, že se díváme na věci a skutečnosti optikou svých zkušeností a tedy ne úplně čistě, jak to jde jen poprvé.
Příklad:
Když uvidíme poprvé kopřivu, tak je to jakási rostlina pro někoho hezká, pro někoho ošklivá a pro dalšího nezajímavá.
Pak se bez souvislosti s tím, co si kdo o ní poprvé pomyslel, jeden o ni popálí, druhému pomůže její čaj a třetí s ní nemá žádný další zážitek.
Pro popáleného je to rostlina agresivní, které se příště vyhne.
Pro vyléčeného je to léčivka, která umí pomáhat a pro třetího se nic nezmění.
A tak je to se vším.
Modifikujeme své vidění všeho kolem sebe na základě zkušeností a ukládáme do paměti a ještě dál do podvědomí.
Protože každý člověk je unikát a žije jen svůj vlastní život, má každý z nás tuny zážitků, které nás různě mění a posouvají.
Urychlují, či brzdí a směrují.
To je vývoj a na základě této evoluce člověk dospívá a zraje.
Další roli v tomto hraje genetika a vrozené sklony, stejně jako společnost, v níž se pohybujeme.
Svůj vztah k pravdě a lži tedy každý vnímá po svém-nejsme klonové.
Je ještě jeden vliv (minimálně), který má na tento vztah fatální vliv a to je naturel, povaha, nátura….jak chcete.
To je vlastně už souhrn vlivů a výsledek jejich provázanosti.
Z něho potom rezultuje míra poctivosti, soudnosti, přemýšlivosti, vnímavosti, férovosti, upřímnosti a sebereflexe.
KAŽDOPÁDNĚ TEN, KDO LŽE, O TOM VÍ.
Mluvím tedy o zdravých lidech nepostižených psychickou újmou.
Kdysi jsem se v tomto řadil do většiny lidí, kteří toto řeší jen někdy, a když jsem se někdy nepravdivě vyjádřil, měl jsem už pro sebe připravenu omluvu, abych nebyl „zas tak špatnej“.
Pak jsem se jednoho dne ocitl na životní křižovatce, ze které jsem nevěděl kam a jak odbočit, či se vydat a ani jak vlastně se svým životem naložit, abych si jej ještě více nezkomplikoval.
Byla to těžká životní situace související s tragédií a vztahovým nesouladem stejně, jako se zmatkem, který jsem v sobě vnímal.
Konzultoval jsem tuto skutečnost s lidmi, kteří se zabývají touto problematikou, a po nějakém čase se mi naskytla příležitost zúčastnit se experimentu, který se jmenuje zvláštně.
SKUPINOVÁ PSYCHOTERAPIE.
Téměř bez zaváhání jsem souhlasil a odjel jsem za několik týdnů do Kroměříže, kde je zařízení praktikující tento přístup.
Souvislost s uvedeným tématem to má tu, že jsem se najednou ocitl ve společnosti, kde nás bylo devět žen a devět mužů.
K tomu skupina psychoterapeutů a psychologů, kteří tam byli zaměstnaní a věnovali se nám.
No a tady jsem brzy zjistil zajímavou skutečnost.
Pokud se chci o sobě něco dozvědět od ostatních, musím se projevovat naprosto upřímně a to jak ve vztahu k ostatním, tak především ve vztahu k sobě.
To znamená, že musím o sobě říkat jen pravdu, protože cokoli zkreslím, tak bude absolutně kontraproduktivní, jelikož bude okolím reagováno na nepravdivé informace a já se ve skutečnosti nedozvím nic.
Ale že musí také říkat všem pravdu o nich.
To, co si o nich skutečně myslím a jak je vnímám.
A věřte, že to byla jedna z nejtěžších změn, které jsem kdy na sobě provedl.
Není lehké ze sebe vymačkat pravdu o všem.
Není těžké říkat nepříjemné věci člověku, kterého máte plné zuby (i když ani to není upřímně běžné), ale říkat je člověku, kterého rádi máte, to není prdel.
Ale když si uvědomíte, že mu tím pomáháte, tak se to dá.
Prostě PRVNÍCH ČTRNÁCT DNÍ JSEM SE ODNAUČOVAL LHÁT.
Byla to fuška, ale s různou měrou úspěchu jsme na tom makali všichni.
Proto vím, že není snadné se naučit sám o sobě říkat pravdu.
O tom, co všecko se tam dělo se možná rozepíšu později.
Důležité ale je, že když jsem se vrátil po šesti týdnech „do civilu“, tak jsem zjistil, že se mi mluvení pravdy začalo líbit.
Chvíli jsem nad tím koumal a pak jsem se rozhodl, že si to prostě ponechám a že budu žít takhle.
Mám to pochopitelně svá pro a proti, ale pro mne pozitiva převažují.
Je to hlavně obrovsky osvobozující, protože se cítíte úžasně.
Navíc si nemusíte pamatovat, kdy jste kde zalhali a v jaké souvislosti to bylo…….a ještě konkrétně co jste řekli a proč.
Negativa spočívají v tom, že soustavnou pravdu málokdo unese, takže časem přijdete o určitý počet „přátel“, kteří vám sice nechybí, ale oni vás pak pěkně pomluvíJ).
Navíc to není žádná prča v práci, pokud jste zaměstnanec a zvlášť v případě, že máte nad sebou křiváky a pitomce, s čímž mám bohaté zkušenosti.
Je fakt, že po pár vyhazovech to zase člověka poměrně zocelí a ví do čeho jde.
Udělal jsem na téma „pravdomluvnost“ na webu anketu, a protože dnes dosáhl počet respondentů rovnou stovku, rozhodl jsem se provést drobnou bilanci, protože co procento, to jeden celý člověk.
Anketa
Říkáte pravdu? Prosím o upřímné odpovědi-i od lhářů. Je to naprosto anonymní a jen pro mne (a pro Vás).
Ano-za všech okolností. 
15%
15%Ano-pokud pravdu nemohu říct,tak nemluvím. 11%
11%Většinou ano-někdy skutečnost zamlžím. 21%
21%Když to jde, tak ano, ale pokud je třeba tak účelově zalžu. 15%
15%Jak kdy. Mluvím tak,jak je pro mne výhodné a pohodlné.Lež není problém. 10%
10%Není pro mne problém přikrášlit skutečnost ve svůj, či něčí prospěch a dělám to často. 8%
8%Lež je prostředek, jak vypadat lépe a dá se z ní dobře těžit.Dělám to běžně. 2%
2%Lžu často a rád. 5%
5%Jsem notorický lhář. 7%
7%Jsem nemocný. Mám "bájnou lhavost" 6%
6%Celkem hlasů:100
Já sám jsem hlasoval pro druhou možnost a skutečně obdivuji ty, kteří si troufli na tu první.
Kupodivu má druhý největší počet hlasů.
To jsou tedy lidé, kteří vždy a za všech okolností každému řeknou pravdu.
Klobouk dolů.
Přiznávám, že se někdy dostanu do situace, kdy pravdu nejsem schopen vyslovit třeba proto, abych někomu neublížil, nedostal ho do potíží, nebo jej neponížil.
Pokud je to člověk, na kterém mi záleží, vím, že bych mu pravdou neprospěl, ale pouze uškodil, pak se nevyjádřím a slova spolknu.
V ostatních případech jsem znám jako člověk, který je nepříjemný až nebezpečný (i sobě) svým postojem k vyřčenému a máloco mne zastaví ve formulování mých postojů a názorů.
Nejsem tedy nikdy nikde příliš oblíben u „vrchnosti“.
Zpočátku tedy ano, protože to je poměrně atraktivní sledovat člověka, který se nehrbí a stojí si za svým.
Je ale otázka času, kdy se každý stane objektem tohoto mého konání a to se pak někdy dějou věci.
Lidé si o sobě velice často nedokážou přiznat pravdu ani v soukromí, natož pak mezi čtyřma očima, či dokonce na veřejnosti.
Ale jsou i tací pašáci, kteří to dovedou, a před těmi smekám velice upřímně a nesmírně si jich vážím.
S takovými dokážu skutečně přátelit a věřit jim.
Je jich ale velice poskrovnu a šafrán je co do hojnosti výskytu proti nim bujně rostoucí plevel-jako třeba bolševník.
Některé věci se třeba druhým „neříkají“ z jakéhosi pokřiveného taktu.
A přitom by jim prospělo umožnit jim o nich vědět, a ne se jim po straně posmívat.
Měl jsem kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl, a pak jsme spolu šli na pivo.
Pořád podivně usilovně a křečovitě mrkal tak, že jeho grimasy byly skutečně divoké.
Evidentně o tom nevěděl.
Napadlo mne, že má buď nějaký tik, nebo oční vadu.
Po pár hodinách jsem mu řekl, aby se na mne nezlobil, ale ať se na sebe kouká aspoň pět minut do zrcadla, protože vypadá jako debil (ten výraz jsem si mohl dovolit, protože jsme se znali opravdu dlouho.
Nevím, jestli byl u nerologa, či oftalmologa, nebo se na to jen zaměřil a odnaučil se to, ale pak už to nikdy nedělal a jsem si jist, že ho to ušetřilo mnohých posměšků.
Vůbec se mi do toho nechtělo a musel jsem se k tomu donutit, ale dnes jsem rád, že jsem to na něho vysypal.
Takže ono to s pravdou skutečně není vždy jednoduché…
Ale stojí to za to.
P.S.:To ze mne nedělá žádného svatouška ani blba, který machruje na druhé.
Já to takhle prostě mám a v kontaktu s různými lidmi často přemýšlím, co je nutí lhát.
Mně osobně už to přijde hnusné a ti lidé rovněž.
Tímto do nich opět ryji a v tento okamžik mám zase o něco víc nepřátel, i když jako provokaci jsem tuto úvahu nezamýšlel.
Jde mi jen opravdu o pravdu….
