Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Anketa

Která současná politická strana by od vás dostal hlas u voleb?

Celkem hlasů:
6323
Hlasování začalo:
21. 7. 2020
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Váš nejoblíbenější politik od Sametové revoluce?

Kdo, nebo co nás v současnosti nejvíc ohrožuje?

Co si myslíte o současné vlně imigrace?

Návštěvnost

Návštěvnost:

Počítadlo přístupů

Panoramatické Foto

Panoramatické fotografie

      Prodejna v Chebu-zrušena v březnu 2011Prodejna Sokolov

Prodejna SokolovProdejna v Chebu

Prodejna Sokolov

Facebook

Azbestu na Facebooku

Aktuální počasí

Počasí dnes:

15. 6. 2024

bo

Bude polojasno až oblačno, místy přeháňky nebo bouřky. Denní teploty 22 až 26°C. Noční teploty 15 až 11°C.

Přehrát/ZastavitDalší

Svátek

Dnes je 15.6.2024

Svátek má Vít

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Mezinárodní den odpůrců vojenské služby
  • Světový den proti násilí na seniorech

Zítra má svátek Zbyněk

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Den otců
  • Den afrického dítěte
  • Evropský den židovské kultury

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Navigace

Obsah

Kterak Technik Páju ženil a já vdával Anku.
 
Bylo nebylo, nedávno tomu.
Seběhlo se nakonec dne 15.5.2010 LP.
 
.
 
V předstihu jsem byl telefonován Pájou (Pavel Sofron takto člen našeho rybolovně feederového závodního mančaftu) ohledně toho, že se rozhodl opět vstoupit ve svazek manželský, u čehož údajně je nutná má přítomnost, pomoc a asistence.
Na svatbě jsem nebyl už asi 20 let a navíc v inkriminovaném termínu se měl odehrávat v Klecánkách můj oblíbený Přebor Čech ve feederu, ale Pája je kamarád a to rozhodlo.
Navíc se mu uvolil celou taškařici podepsat coby svědek Technik (Jirka Smutný-takto další člen teamu feederového) a rovněž kamarád, takže z toho koukala docela zajímavá akce.
Já teda vyhrožoval, že nevlastním co do oděvu nic než maskáče a kraťasy, nicméně mi bylo řečeno, že to je jedno a tak jsem sklapnul kufry a jal se přehrabat šatník, o němž jsem tušil, že by mohl ukrývat kalhoty, ve kterých jsem kdysi pingloval.
Když jsem je objevil a to v poměrně nositelném stavu, bylo otázkou, vejdu-li se dovnitř, což jsem nakonec s obratností mně vlastní a za pomoci obouvací lžíce dokázal.
S důvěrou jsem tedy pokračoval v sondáži skříně, kde by se mohlo při troše dobré vůle vyskytovat i sako, v němž jsem se vynacházel dokonce hned asi 2x.
Poprvé když jsem dělal bodyguarda jedné kamarádce při jednání s pofiderní firmou (nervózní jsem byl jak sáňky v létě a vyklepán, coby přesušená startka).
 
 
 
Podruhé, když jsem byl švárovi na promoci v policejní akademii.
To byl moc pěkný počin.
 
Den před promocí jsem byl popít u kamaráda na hradě, což bylo konání, jež většinou končilo v ranních hodinách.
Nejinak tomu bylo i tentokrát.
Padl jsem do spacáku asi v 6 hodin ráno a v 11 hod. jsem měl již být vyfiknut v Hrdlořezích před Almou Mater, kde se ve slavnostní aule promoce konala.
Telefon mne vzbudil…řekněme…….ne úplně ve formě kolem deváté, nicméně jsem se opláchl v rybníčku a skočil do auta s jasným úmyslem dojet na místo určení.
Jelikož jsem se nacházel na Benešovsku, odhadoval jsem to na zhruba hodinku.
Možná by se to dalo stihnout, ale to bych nesměl 3x zabloudit a dojet na břeh Slapské přehrady.
Jelikož v té době ještě nebyl zaveden bodový systém, nakonec jsem dorazil asi pět minut před začátkem.
Bylo nesnesitelné horko, a když jsem se na parkovišti před policejním areálem převlékal z maskáčů do společenského oděvu, sklidil jsem mnoho pohledů, které jsem se rozhodl považovat za obdivné.
Na parkovišti už čekala společnost slavnostně oděných přátel a známých, kteří měli stejný cíl, jako já-důstojně oslavit švárův úspěch svou přítomností.
Vešli jsme společně branou do policejního areálu a pekelně pálící slunce mi nějak začalo nedělat dobře.
Pot se ze mne řinul všemi póry a bílá košile přestala být bílá poměrně brzy.
Když jsme došli do setmělé a slavnostně vyzdobené obřadní prostory, odebrali jsme se na balkón, odkud byl poměrně slušný přehled, kterýžto jsem doufal ocenit v průběhu dekorování absolventů akademie.
Na podium nakráčela celá suita pedagogů, rektorů, děkanů a dalších místních celebrit v talárech s velice důstojnými výrazy ve tvářích.
Těmi jsme pochopitelně disponovali rovněž a byli jim adekvátním protipólem.
U mikrofonu se střídali strýčkové v hábitech a hovořili tak záživně, že jsem se sebral a šel na chvíli na vzduch, kterého bylo v tom kině dost střídmě.
Pak jsem se vrátil s odhodláním, že si odpustím všechny žertíky, které mne napadaly a jistě by byly vítaným zpestřením onoho slavnostního okamžiku.
Jen jsem se v duchu zaobíral přáním, aby už jim dali ty diplomy a my se mohli konečně vytratit na večerní trachtaci - doufal jsem, že se onoho kýženého okamžiku předávání dočkám.
Nebylo mi to však dopřáno.
Zbytek vím z vyprávění….
V okamžiku nejnapínavějším, kdy se chýlil okamžik fanfár a distribuce oněch listin, se údajně z mého křesla začalo ozývat chrápání tak hlasité, že hovořící přerušil řeč v obavě, že jde o nálet znepřátelených vojsk.
Kamarádi, kteří se snažili zachránit situaci tím, že se mne pokusili vzbudit, nebo aspoň utišit, tomu nasadili zřejmě korunu, protože PODLE JEJICH VERZE jsem je velice hlasitě poslal (něco mezi „ke všem čertům“ a „k šípku“, ale ani jedno z těch míst údajně plně nevystihuje směr, který jsem velice pregnantně kategorizoval) kamsi, dost hlasitě jsem zívnul a vzápětí má hlava klesla znovu na žbrlení balkónu, načež počala vydávat zvuky jako mlýn na štěrk.
Konsternovaní hodnostáři ztratili několik drahocenných vteřin tím, že po sobě zoufale hleděli a čekali, kdo to (mne) vypne, nebo jinak vyřeší.
Nakonec to uchopil za správný konec člověk, který obsluhoval aparaturu, pustil na plné pecky fanfáry, které už mému zvukovému projevu konkurovaly téměř rovnocenně a ti strejdové v sukních chvatně odekorovali studenty stejně vyděšné, jako byli oni sami.
Naštěstí se kamarádům (samí policajti z kriminálky a podobných institucí) podařilo mne po ukončení vzbudit a přesvědčit k odchodu, jelikož by asi byl poplach, kdybych se někdy večer v areálu vyskytnul sám, co případný špion, či dokonce terorista.
Když jsem si pak venku znechuceně stěžoval, že je mi ukrutný horko, tak se na mne jeden s přítomných zadíval a začal se řehtat řka:“A čemu se divíš vole, když máš na sobě zimní sako a je asi 35 stupňů hicu ve stínu?“
Inu………a tak jsem se dozvěděl, že saka jsou letní a zimní.
 
Takže sako jsem ze skříně vylovil rovněž a hned bylo možno v zrcadle ocenit, jaký že jsem švihák.
Kravatu, kterou jsem původně vzpurně zamítl na sebe pověsit, jsem nakonec vzal na milost ve chvíli, kdy mi došlo, jak cenná je to relikvie.
Mám taky jen jednu.
Nejdřív jsem v ní maturoval,
Pak jsem se v ní ženil.
Pak jsem se v ní rozváděl.
Jednou jsem ji měl dokonce na sobě na plese, kam mě vylákali kamarádi s tím, že mne tam dostanou zadem a tak není bontón úplně podmínkou (to jsem se ještě vešel do maturitního kvádra), ale nenašel jsem tenkrát doma (v zimě) vhodnější obuv, než bílé botasky na suchozipní zapínání.
Ono to bylo nakonec dost jedno, protože jsem na závěr plesu potkal ve foyer svou sestru, se kterou jsem po pár panákách divoce křepčil rock and roll se sakem uvázaným kolem pasu, jako svetr…
Tento maturistní oblek skončil svou kariétu mého majetku v den, kdy jsem v něm na vodě oddával vodáckou svatbu kamarádů.
Sako už na mně praskalo ve švech (skutečně a nahlas) a kalhoty držely s pomocí sichrhajcky.
Kromě obleku jsem měl na sobě ještě potápěčskou masku se šnorchlem, ploutve a podobné nezbytnosti.
Po obřadu jsem všechny svršky rozdal svatebčanům a doufám, že je ve zdraví užívají.
 
Takže oděv jsem poskládal ve vkusný komplet a chyběla jen obuv.
Našel jsem jedny černé koženkové mokasíny, které jsem kdysi vyfasoval, coby řidič autobusu MHD (jediná součást uniformy, kterou měli v mé velikosti, takže ředitel našeho ČSAD soptil vzteky, když jsem vozil lidi v pohodlí kraťasů a tílka, protože mne nemohli vybavit povinnou ústrojí), ale ty by se hodily s bídou do rakve.
Probral jsem různé pohorky, kanady, sandále, holiny, broďáky…a nemohl se rozhodnout, z čeho udělám svatební boty.
Pak to na chvíli vyhrály semišky, ale nakonec jsem objevil polobotky, v nichž jsem rovněž pigloval, ale ty mají asi 5cm kramflíky, takže budu jak Golem, ale co už…
Vše jsem to nabalil do auta a ráno vyrazil se spacím handicapem.
Prostě jsem nemohl celou noc usnout a tak jsem dumal nad tím-proč ?
Nebyl jsem ani nervózní, ani nemocný, ale spát jsem nemohl, takže jsem do rána četl a přemýšlel nad nabídkou Markéty ze stánku, která zněla:“Kdo unese před obřadem ženicha, ten bude mít ve stánku všechno zadarmo“.
Bylo by jistě půvabné Páju vylákat a odvézt do Klecánek na břeh Vltavy do stánku, kde bychom zpytovali svědomí a losovali, koho nevěsta Anička odkrouhne dřív, přičemž bychom ještě stihli rybolovný závod, ale bylo jasné, že i Pája se těší přesto, že není v ženění žádný novic.
Tahle svatba byla jeho (vlastní) třetí, a když jsem ho tázal, kolikrát vlastně za život bude ženat, tak se na mne díval nechápavě, jako bych po něm chtěl vysypat z rukávu číslo Pí.
Je fakt, že o těchto věcech mnoho nevím, protože coby pouze jednomocný ženáč ( a ještě jen na necelých devět měsíců) mám nedostatek zkušeností, ale na druhou stranu….nebýt přiblblé kartářky, tak bylo u mne před pár lety také na spadnutí-teda ne, že bych já někdy v životě šel ke kartářce!!!
Tak maximálně kdyby nějaká toužila po zakroucení krkem…nechť zhynou v pekelných mukách všechny…teda nejen ženy a nejen kartářky, nýbrž všichni provozovatelé těchto „pravdivých předpovědí“.
 
Navíc mi Pája kladl na srdce, že na svatbě JÁ budu ten nejhlavnější (což od ženicha zní zavazujícně-a mám to písemně), protože povedu Anku k oltáři, místo tatínka.
To je velice zodpovědná a milá funkce, takže jsem musel alotria hodit za hlavu a Pája holt unesen nebude, protože to navíc osobně postrážím.
Po chvilce bloudění jsme se s Pájou v Praze našli a jeli k nim domů.
Tam už byly části příbuzenstva a po chvíli dorazil i Technik (svědek) a jeho Lada(družička?).
 
.
.
 
Zbaštili jsme Pájovi doma nějaké dobroty a pak se vydali zdobit auta.
Novomanželé se rozhodli, že pojedou se mnou v mojí almaře, která byla narvaná rybářským vercajkem, ale nakonec jsem je tam nějak namačkal takyJ)
Jedna kamarádka mi před časem dovezla ze Skotska slušivou čepici se zrzavými vlasy a já jsem zjistil, že je to přesně to, co této svatbě nesmí chybět.
 
.
 
Když jsme dorazili k zámku, byla na místě již spousta příbuzenstva a přátel, se kterými se ženich s nevěstou vítali a krmili je svatebními koláčky (doufal jsem vyděšen při pohledu, jak to mizí, že se nepřišli jen nažrat!! Koláčky já můžu…)
.
 
.
 
Pak jsme obdrželi od matrikářky instrukce, jak kdo kam s kým půjde, kde kdo bude stát a sedět-atd.
Nevěsta v bílých šatech byla krásná, šťastná a plná očekávání až tak, že jsem si opět odpustil spoustu žertíků, které mne napadaly.
Určitě jsem svatební obřad tím okradl o nezapomenutelné okamžiky, ale dost možná jsem ho sám před sebou taky zachránil, takže jen dobře.
Oddávající byl velice starý pán, ale s velice veselou jiskrou v oku a jeho proslov byl krásně lidský a nenásilně přirozený, takže žádné úřednické tlachy, ani přeslazená romantika plná andílků, případně hrdliček.
Dokonce byl i vtipný a uměl atmosféru pokaždé napjatou také odlehčit.
Klobouk dolů před ním.
Nakonec to vše dobře dopadlo, protože oba řekli bez okolků ANO, pak si oblékli navzájem ty zlatý šmuky na prsty, dali si slavnostního hubana a byla noha v nohávě.
 
.
 
Pak následovalo obligátní focení venku (dokonce sami novomanželé odešli s fotografem do parku a byli tam dost dlouho na to, aby tam mohli fotit lecos…..své úvahy ale dál rozvíjet nebudu) a nakonec kýžený odjezd na oběd, protože zejména náš feederový team začal srze saka vydávat podivné břišní zvuky, jelikož jsme padali hladem.
 
.
 
Cestou na oběd se mi podařilo celou kolonu několikrát omotat kolem celého kruhového objezdu -jakože pro štěstí a dokonce (sice jen těsně, ale nakonec jo)se to obešlo bez bouračky.
 
.
"Nejhezčí družička"
 
V Radotíně už na nás čekal personál v hospodě, před kterou bylo tradiční rozflákání talíře a společný úklid nových manželů.
Pak jsem se usadili ke stolu a hladově pokukovali po květinách z výzdoby, protože by z nich mohl být celkem slušnej salát-prozatím.
Pronesl jsem rádoby vtipný a oduševnělý přípitek a po přiťuknutí se konečně začala nosit polévka (pochopitelně nudlová s játrovými knedlíčky) a ti dva viníci se museli nakrmit vzájemně.
Skvost ale měl teprve následovat.
Někteří spoluobčané dali neprozřetelně přednost vepřové kapse s hranolky, ale my, kteří umíme žít, jsme šli jako jeden muž do vepřového kolena ……. a nemýlili jsme se.
 
.
.
 
Bylo to jedno z vyvrcholení toho dne.
A to ještě nebyl orgasmům konec.
Koleno bylo tak skvělé a bylo ho tolik, že to nemohlo dopadnout jinak, než to dopadlo.
 
.
 
Někteří z nás jsme seděli s rozepnutými saky, povolenými límečky (někteří i kalhotami) a hekajíce jsme čekali na to, až nám přestane bejt blbě od nehoráznýho přežrání.
 
.
.
"Anička si sama vyrobila svatební kytici a i označení svatebčanů-místo mysty.
Hodně zajímavé na tom je, že čtyřlístek i kkvětiny jsou navlékané z maličkých korálků.ŠIKULKA!"
 
.
 
Funění trvalo asi dvě hodiny, a když už se zdálo, že se karta obrací a že budu moct dýchat skoro normálně, tak zákeřní novomanželé rozkrojili medovníkovej dost-a bylo to zase v prdeli.
Tato dorážka v kombinaci s mým celonočním nespaním způsobily, že jsem málem dopadnul jako na tý promoci…
 
Každopádně jsem zvednul telefon a zavolal do Mensy, kam jsem byl pozván na IQ testy s tím, že jsem pánovi ve sluchátku po pravdě vylíčil svou neudržitelnou situaci.
Pochopil, že se nechci z výsledku testu dovědět, že jsem vlastně o stádium před prvokem, co se mentální výbavy týče a s úsměvem mi změnil termín-až budu v kondici.
Pak už nic nebránilo tomu, abychom se jeli k Pájům domů vysvobodit ze sak a dalších mučidel, načež byla v plánu cesta do dalšího zařízení k oslavě zjednaného.
To leží na břehu Vltavy a hned jak jsme dam dospěli, bylo nám zjistiti, že nefunguje pípa, gril (asi 200kg) budeme muset přenést, aby nám neudil v hospodě hosty, a se spoustou dalších drobností jsme se museli pokonat, leč-naše zručnost nezná mezí.
Pája zakoupil dvě kýty z prasete, které jsme umístili do grilu, ve kterém jsem rozdělal oheň a vyrobil požadované víc, než tropické prostředí.
Maso mělo nárok býti okrajováno až po mnoha hodinách, takže jsme se zatím posilňovali klobásami z pidigrilu, jelikož vepřová kolena se v našich útrobách již kamsi vytratila.
Technik Jirka zprovoznil po krátkém souboji pípu a tak bylo vše tak, jak býti má.
Večer se odehrával v poklidu a pohodě.
Po čase nám přispěl ku pomoci ještě můj banjistický a kytarový kamarád Klabátor, se kterým jsme občas vyluzovali na různé nástroje roztodivné zvuky a rovněž do nich krákali.
Jelikož jacísi slavitelé přivlekli odkudsi cédéčka s podivnou diskotékovou hudbou, zdržovali jsme se radši venku,páč-to se nedalo poslouchat.
Něco podobného, jako TUC-TUC, ale ještě opentleno sladkými hlasy, furt stejný a na jedno brdo, že mi z toho slejzaly nehty a prsty u nohou se svíraly v pěst.
Tak jsme si venku povídali starajíce se o zdárný průběh grilovačky přesto, že kosa byla poměrně nesmírná.
Pája pak přivezl svou úžasnou motorku, aby nevěsta na ní mohla zapózovat pro fotografy a jelikož někteří strašili, že se tam motorky kradou, vzal jsem si za své, že tuhle nikdo neukradne, protože bude spát se mnou.
My hudbychtiví jsme spoléhali na to, že trsající majoritu přepere alkohol, k čemuž kolem druhé hodiny ranní konečně došlo a byl konečně klid.
Mezi tím, jsme už opižlávali a baštili opečené maso zalévajíce jej rozličnými moky a bylo nám veskrze blaženě.
Než se odebrala na kutě nevěsta, tak jsem zorganizoval vypouštění thajských luceren, které jsem za tím účelem dovezl a přesto, že vítr se snažil nám to znemožnit, nakonec spořádaně odletěly k Neumětelům a štěstí manželského svazku bylo pojištěno tímto aktem.
Časem všichni poodpadali a šli spát, takže jsme zavezli motorku do lokálu a já si ustlal u jejích nohou, abych co pohraničník strážil její klidný spánek.
Vyprovodil jsem z lokálu jednoho hodně zmoženého človíčka a nasměroval jej na jeho světovou stranu, načež jsem se zřítil do spacáku obklopiv se před tím dobrotami a nápoji pro případ nočního vlčího hladu, eventuelně ztroskotání.
Nevěsta mi naštěstí navíc zachránila k snídani půllitr svatebních koláčků, takže jsem jakou-takous jistotu, že i ráno přežiji.
Leč-málem tomu tak nebylo, protože po slabých třech hodinách spánku mne vzbudil kravál, který vytvářela soudružka Lada Smutná tím, že mlátila do dveří a řvala, jako kdyby jí někdo uloupil telefon.
Když jsem celý zmaten odemkl, bylo mi sděleno, že je potřeba uklidit hospodu a připravit ji k předání majiteli.
 
To byla hrozná zpráva, neboť můj spací dluh ještě vzrostl a já ani náznakem netušil, kde mi hlava stojí.
Leč-nedalo se svítit, tak jsme pobalili, uklidili, rozdělili si to, co zbylo ve grilu z kýt (a naštěstí toho nebylo vůbec málo) a pomalu jsme se loučili rozjížděli k domovům za účelem lízání si ran z vydatné oslavy.
Já neměl vůbec nárok dojet domů na jeden zátah a mikrospánky se dostavily tentokrát tak nenadále a nekompromisně, že jsem ani neměl čas zajet na pumpu, či odpočívadlo a musel jsem zastavit na krajnici okresky kdesi za Hořovičkami.
Tam jsem padl za vlast a asi dvě hodiny se posiloval spánkem.
Když jsem k večeru dorazil domů, byl jsem už svěží a v hlavě si probíral, co že se to vlastně událo.
Navíc jsme se v průběhu z telefonátů dozvěděli, že závody v Klecánkách byly stejně bídné, jako zatím letos všechny a tudíž jsme o nic nepřišli.
 
Takže Aničko a Pájo:
Buďte spolu šťastný, mějte se rádi, ať Vám slouží zdraví a vůbec všechno ať je pro Vás co nejúžasnější.
Bylo to fajn a bylo toho dost.
Díky za pozvání-bylo mi ctí a národním svátkem.
P.S.:Anka, ne že ho teď budeš držet doma!!!
Koukej nám ho pučovat na ryby, nebo ti sežeru obě kočky!
Třeba….možná….někdy…..nebo něco jinýho, třeba netopejraJ)
 
 
 
 
Petr Hahn

Ahoj-vítej na mých webových stránkách.

Krátce se představím a víc si o mně přečteš na webu v životopisu.

Jmenuju se Petr (to je údajně skála) Hahn (to je určitě německy kohout), ale vlastně všichni, kdo mne znají mi říkají – Azbest. To je přezdívka, kterou jsem dostal někdy kolem r. 1985 na vandru.

Z rubrik na webu vyplývá, že mne baví muzika, příroda, cestování, rybařina (hlavně momentálně feederové závody od r.2004), vodáctví, poezie, psaní, a některé další věci, na které se možná časem i zde dostane.

Mám osobní problém při kontaktu s blbostí, hajzlovstvím, levičáctvím (i když s politikou tak nějak komplet), nespolehlivostí, lhaním, ……bohužel se s tím vším dnes a denně setkávám a občas mi nedá to nekomentovat, nebo si z toho aspoň dělat srandu.

Některé texty, které uznám za zajímavé, vtipné, nebo jinak přínosné otiskuju i od jiných autorů-někdy i z anonymních přeposílek.

Jsem tvor společenský, ale nějak nemám kliku, takže žiju sám.

Stránky už běžely víc než rok na jiném redakčním systému, ale tyhle mi vyhovují více a taky se mi víc líbí.

Přeju příjemný pobyt, a pokud Tě něco zaujme, máš možnost se zeptat, nebo komentovat v pokecu.

Takže……VEJDI