Zvlášť, když jde o Rakousko. Můžete prostě jen říci, jak moc si vážíte pomoci, kterou jižní sousedé desítky let poskytovali Čechům a Slovákům prchajícím před místní komunistickou vládou.
Můžete také dodat něco v tom smyslu, že Vídeň bývala nejbližší „západní“ metropolí, městem, které je Čechům tolik blízké. Pak už jen přihodíte něco o krásách a pohostinnosti města, kam se vždycky tak rádi vracíte, pochválíte řízek a sacher, zapomenete pro tentokrát na někdejší spory o Temelín, jimiž jste se jako předseda vlády musel zabývat.
A máte skoro vyhráno.
A pak je druhá cesta, kterou zvolil prezident Zeman. Sotva vylezete před lidi, popustíte uzdu svému nezkrotnému temperamentu a ukážete hostitelům, že žádná urážka není tak nevhodná, aby nemohla zaznít i tentokrát.
Nejde o to, že se prezident ve svém neuvěřitelném projevu před krajany zmýlil, když hovořil o podpoře města Vídně české krajanské škole. To se jistě může stát, při profesionalitě týmu, který je dnes až na výjimky na Hradě k dispozici, se podobným chybám při přípravě důležité cesty už nikdo ani moc nediví.
Čemu prezident Zeman přestal rozumět
Prezident se za svá slova také promptně omluvil, což je skutečně v jeho případě zcela ojedinělé a pro Miloše Zemana osobně jistě až ponižující.
Problém je, že i kdyby to byla pravda a Vídeň skutečně nedala české škole „ani šilink“, máte si to při oficiálním projevu nechat pro sebe, případně to při jednání probrat s některým ze svých rakouských přátel, za něž prezident Zeman označuje každého politika, s nímž se v Rakousku potkal.
Pokud vám tedy jde o úspěch návštěvy a umělecký dojem, který zanecháte. O což možná prezidentu Zemanovi skutečně tak trochu šlo.
Vídeňská nepříjemnost zvlášť vynikne ve srovnání s dalším pozoruhodným výkonem české diplomacie, vyhozením tchajwanského zástupce ze schůzky na ministerstvu průmyslu a obchodu – a to na přání čínského velvyslance.
Ministryně Nováková v tom úklonu zřejmě zapomněla na tchajwanské investice v Česku, které tu narozdíl od těch slibovaných čínských stovek miliard skutečně jsou.
Tohle je během jediného týdne dokonalá ukázka sebevědomé zahraniční politiky, jak si ji představuje prezident a jeho političtí spojenci. Ve spřátelené zemi si sebevědomě otevřeme ústa a poučíme hostitele, co všechno dělají špatně a v čem by se od nás měli přiučit.
V případě země, která Česko střídavě ponižuje a využívá, však volíme nepřehlédnutelně jiný způsob komunikace. Nekončící trapnou servilitu, kterou Praha ve vztazích s Pekingem prokazuje už tři roky, od slavné návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, během níž byly podepsány smlouvy za stovky, ehm, miliard korun, přes ponížený Dopis čtyř na podzim 2016, v níž se suverénní země ustrašně omouvala za to, s kým se schází ministr demokraticky zvolené vlády, až po předání protokolu při setkání na českém ministerstvu průmyslu do rukou Pekingu.
V tomto měsíci míří prezident Zeman znovu do Číny, již popáté během svého mandátu. Bude jistě zábavné, pokud tam zvolí stejně sebevědomý tón jako ve Vídni a svému příteli, prezidentu Si při nějaké oficiální příležitosti řekne: „Zlobím se na vás, příteli prezidente, jednou jste mi tu jako poradce přistrčili nějakého chlapíka, že prý šéfuje firmě CEFC, která u nás utratí miliardy dolarů. Pak jste mi ho zavřeli a CEFC zkrachovala. Můžete mi to laskavě vysvětlit? A netvařte se tak překvapeně, já jsem v politice vydržel 30 let.“
Ne, patrně se to nestane. To zase až příště, v zemi, která s námi chce mít normální, slušné vztahy. Což je bohužel něco, čemu prezident Zeman dávno přestal rozumět.