Takhle to bohužel je - prozatím.
Také si myslím, že je to jen začátek a ptám se - kdy se někdo z našich vrcholných představitelů začne tímto problémem VÁŽNĚ zabývat? Myslím veřejně, oficiálně a účinně.
Jediný politik, kterého je v tomto smyslu slyšet, je Miroslav Kalousek, který bohužel momentálně nepatří k vrcholným politikům, protože je v opozici.
Proč nemáme státotvorné politiky ve vládě, ani na Pražském hradě?
Je to zbabělost, provázanost s Ruským lobby a ekonomikou (Lukoil např.), nebo skutečně jen bezbřehá tupost, či bolševická nátura, která přikazuje hrbit se přd rusákem pro jistotu?
Jaká je to jistota? Jistota, že dopadneme zase špatně a že zase ani nezabojujeme.
Takhle vypadá člen NATO? K čemu NATO potřebuje takového mrzáčka, jakého z naší země na poli mezinárosní politiky dělají Zeman, Sobotka, Zaorálek a podobně?
Jak dlouho ještě mají v úmyslu čekat? Do konce volebního období, kdy zase třeba přestanou být vidět a slyšet?
Stydím se za vás a to mne reprezentujete. Takže se vlastně musím stydět za sebe. Za to, že tu zůstávám a jsem toho součástí.
Nevím, co s tím. Byl jsem vě světě mnohokrát na různých místech, ale vždycky jsem se těšil sem - domů.
Bude to tím, že jsem se do světa dostal pochopitelně až po r.89, což je ale, obávám se, něco, kam nás svou pštrosí politikou bolševicky ladění politici a jejich voliči můžou zase dostat.
..........................................................................................................................................
.
Boris a Naděžda
„Putinův režim je nová odrůda zla. Inteligentní, krutá a moderní, byť pupeční šňůrou spojená s krvavými ruskými dějinami,“ píše Martin M. Šimečka ve svém blogu v Respektu (http://respekt.ihned.cz/ost-blog/c1-63616360-boris-a-nadezda), který přinášíme v plném znění.
Poprava Borise Němcova začala v okamžiku, když Putin promluvil o páté koloně a nepřátelích států, jejichž „jména známe“. Pak se objevily v Moskvě plakáty s Němcovovou tváří a jménem. Kulky byly už jen důsledkem, ať střílel kdokoli. Je to tak těžké pochopit? Smrtící jsou přece slova. Dvacáté století je plné důkazů o této pravdě.
Co jsme se dozvěděli po tomto víkendu o povaze Putinova režimu? Putinův bývalý poradce (a nyní jeho kritik) Gleb Pavlovsky řekl novinářce Julii Ioffe: „Toto je atmosféra Výmaru. Už neexistují žádné limity.“ Přirovnal tedy Putinův režim k období těsně před nástupem Hitlera k moci. Pokud připustím, že existují alespoň přibližné historické paralely, lze s Pavlovským souhlasit.
Dnešní Rusko je plné zášti, pocitu ponížení a touhy po odvetě – a v tom se hodně podobá Německu po první světové válce. Jistě, Putin možná není Hitler, ale to, co mu do něj chybí, dodají ruské dějiny, jež jsou na rozdíl od německých plné násilí už od svých počátků.
K povaze Putinova režimu patří, že prochází vývojem ke stále větší krutosti. Dynamika zla je vždy tatáž: sytí se nenávistí, hledá si nové a nové nepřátele a oběti; a obávám se, že to, čeho jsme dnes svědky, je stále ještě jen začátek. Anebo si opravdu chcete namlouvat, že Putin se zítra probudí v dobré náladě a oznámí světu i Rusům, že od tohoto okamžiku se stává vlídným demokratem?
Ale není to jen vražda Borise Němcova, která vyvrací optimistickou tezi mnoha těch, kdo nechtějí vidět, co je zjevné. Ti totiž tvrdí, že Putinův režim je jen pokusem o návrat Sovětského svazu z časů Brežněva – který tehdy byl ostatně i v očích Západu docela spolehlivým a rozumným protivníkem, s nímž se dalo domluvit.
Jenže je tady ukrajinská pilotka Naděžda Savčenko, která umírá v ruském vězení hlady, což je – jak sama napsala – „můj jediný dostupný způsob boje jako válečného zajatce“. Minulý týden zahájil v Paříži ze solidarity s ní hladovku Viktor Fajnberg. Vzpomínáte si? To je jeden z té hrstky statečných, kteří na Rudém náměstí v roce 1968 protestovali proti okupaci Československa.
Třiaosmdesátiletý Fajnberg říká, že hladovka byla i v časech Sovětského svazu jediný způsob boje – Brežněvův režim je totiž nenechal zemřít, disidenty držel uměle při životě a posílal je do blázince. Jenže právě ve Fajnbergově i Savčenkové zoufalém činu se zrcadlí krutá a nová povaha Putinova režimu. Obávám se totiž, že nechá Naděždu umřít.
Němcov i Savčenko jsou symboly dvojího přístupu Putinova režimu ke svým odpůrcům: může je zabíjet skrze nájemné vrahy, tedy moderní formou outsourcingu, anebo jako nelítostný stát formou vězeňské byrokracie. V obou případech všem sděluje, že lidský život pro něj nemá žádnou cenu a že každý ruský občan nebo i cizinec je rukojmím ruského státu, jehož je možné kdykoli zabít.
Tím se ovšem dostáváme k tomu, že historické paralely jsou velmi nepřesné. Putinův režim je nová odrůda zla. Inteligentní, krutá a moderní, byť pupeční šňůrou spojena s krvavými ruskými dějinami. A co je horší, teprve prochází vývojem, živí se nenávistí a krutostí, jíž se zdaleka nenasytila.
Pro nás to znamená jediné: být solidární s oběťmi a pomáhat jim, jak je to jen možné, ale také začít stavět opravdu vysoké obranné zdi.
Martin M. Šimečka
Poprava Borise Němcova začala v okamžiku, když Putin promluvil o páté koloně a nepřátelích států, jejichž „jména známe“. Pak se objevily v Moskvě plakáty s Němcovovou tváří a jménem. Kulky byly už jen důsledkem, ať střílel kdokoli. Je to tak těžké pochopit? Smrtící jsou přece slova. Dvacáté století je plné důkazů o této pravdě.
Co jsme se dozvěděli po tomto víkendu o povaze Putinova režimu? Putinův bývalý poradce (a nyní jeho kritik) Gleb Pavlovsky řekl novinářce Julii Ioffe: „Toto je atmosféra Výmaru. Už neexistují žádné limity.“ Přirovnal tedy Putinův režim k období těsně před nástupem Hitlera k moci. Pokud připustím, že existují alespoň přibližné historické paralely, lze s Pavlovským souhlasit.
Dnešní Rusko je plné zášti, pocitu ponížení a touhy po odvetě – a v tom se hodně podobá Německu po první světové válce. Jistě, Putin možná není Hitler, ale to, co mu do něj chybí, dodají ruské dějiny, jež jsou na rozdíl od německých plné násilí už od svých počátků.
K povaze Putinova režimu patří, že prochází vývojem ke stále větší krutosti. Dynamika zla je vždy tatáž: sytí se nenávistí, hledá si nové a nové nepřátele a oběti; a obávám se, že to, čeho jsme dnes svědky, je stále ještě jen začátek. Anebo si opravdu chcete namlouvat, že Putin se zítra probudí v dobré náladě a oznámí světu i Rusům, že od tohoto okamžiku se stává vlídným demokratem?
Ale není to jen vražda Borise Němcova, která vyvrací optimistickou tezi mnoha těch, kdo nechtějí vidět, co je zjevné. Ti totiž tvrdí, že Putinův režim je jen pokusem o návrat Sovětského svazu z časů Brežněva – který tehdy byl ostatně i v očích Západu docela spolehlivým a rozumným protivníkem, s nímž se dalo domluvit.
Jenže je tady ukrajinská pilotka Naděžda Savčenko, která umírá v ruském vězení hlady, což je – jak sama napsala – „můj jediný dostupný způsob boje jako válečného zajatce“. Minulý týden zahájil v Paříži ze solidarity s ní hladovku Viktor Fajnberg. Vzpomínáte si? To je jeden z té hrstky statečných, kteří na Rudém náměstí v roce 1968 protestovali proti okupaci Československa.
Třiaosmdesátiletý Fajnberg říká, že hladovka byla i v časech Sovětského svazu jediný způsob boje – Brežněvův režim je totiž nenechal zemřít, disidenty držel uměle při životě a posílal je do blázince. Jenže právě ve Fajnbergově i Savčenkové zoufalém činu se zrcadlí krutá a nová povaha Putinova režimu. Obávám se totiž, že nechá Naděždu umřít.
Němcov i Savčenko jsou symboly dvojího přístupu Putinova režimu ke svým odpůrcům: může je zabíjet skrze nájemné vrahy, tedy moderní formou outsourcingu, anebo jako nelítostný stát formou vězeňské byrokracie. V obou případech všem sděluje, že lidský život pro něj nemá žádnou cenu a že každý ruský občan nebo i cizinec je rukojmím ruského státu, jehož je možné kdykoli zabít.
Tím se ovšem dostáváme k tomu, že historické paralely jsou velmi nepřesné. Putinův režim je nová odrůda zla. Inteligentní, krutá a moderní, byť pupeční šňůrou spojena s krvavými ruskými dějinami. A co je horší, teprve prochází vývojem, živí se nenávistí a krutostí, jíž se zdaleka nenasytila.
Pro nás to znamená jediné: být solidární s oběťmi a pomáhat jim, jak je to jen možné, ale také začít stavět opravdu vysoké obranné zdi.
Martin M. Šimečka
