Do svého vymazleného navoněného bytu jsem 17. listopadu 2013 po podepsané smlouvě nastěhovala rodinu se 3 dětmi. Paní s krví z Karibiku po otci, pán čistokrevný Rom, ale zaměstnaný. Když se prvně objevili u dveří, vytanuly mi na mysl probdělé noci v Rotavě, kde jsem vyrostla. Vybavila jsem si všechna rozbitá či nejlépe odcizená kola, hračky, rozkopané záhony u domu, pokálené sklepy a jinak upravené prostředí od karavany hlučných a veselých dítek, která ve všední dny míjela náš panelák po cestě do zvláštní školy. Po hádce s manželem se závěrem, že jsem zaujatá rasistka, jsem ustoupila. Dáme jim šanci. Pán pracuje, paní je doma s dětmi. Ty jsou navíc slušně vychované, čisté a nahlas zdraví. Vědět dopředu jak celá věc dopadne, jela bych raději na hodně pěknou dovolenou.
Sociálka jim prý přispěje na bydlení. Přislo mi to divné, ale několikrát vrácenou nájemní smlouvu jsem nakonec po doplnění všech potřebných údajů a čísla bankovního účtu podepsala. Střípek pochybnosti mi však nedovolil do ní zakomponovat víc než tři zkušební měsíce. Ukázalo se, že to byla jediná věc, která se zatím v našem případu povedla.
První nájemné jsem dostala do ruky v hotovosti. Došlo prý ke změně a peníze budou posílány přímo paní nájemnici složenkou, po předložení dokladu o zaplacení nájemného. Sice jsem se opět divila, ale neřešila. Prosincová úhrada proběhla stejným způsobem. Já jsem si oddychla, v duchu se omluvila manželovi za své předsudky a těšila se z vědomí, že se o byt nemusím starat.
Po několika týdnech se ozvali sousedé. Prý se ztratilo několik věcí ze sklepa a v domě to smrdí. Protože před předáním bytu neproběhla žádná domovní inventura, bylo to jen tvrzení proti tvrzení a sousedé se s tím smířili. Se zápachem to bylo složitější. V bytě jsem našla jen plíseň způsobenou nedostatečným větráním při pokusu ušetřit náklady za teplo. Přišla na řadu instruktáž o tom, jak je ve starém domě čerstvý vzduch důležitý. Nájemníkům jsme obstarali Savo, nakoupili vonítka a celou věc považovali za vyřízenou. Kromě častých a celkem početných návštěv totiž na ně nebyly žádné stížnosti.
S placením dalšího nájemného už to bylo komplikovanější. V lednu pár týdnů prodlení Prý jsou opožděné výplaty dávek. Tuto informaci mi potvdila paní na sociálce s tím, že je vše v pořádku. Čekali jsme do půlky února a domluvili se, že nám na konci měsíce zaplatí rovnou dva nájmy najednou. Když ani do konce února peníze z úřadu údajně nedošly, volala jsem na sociálku znovu. Jméno paní nebo slečny si bohužel nepamatuju, ale potvrdila mi, že naši milí nájemníci peníze dostali, byť s několikatýdenním zpožděním. Paní nájemnice nejdřív vše popřela, ale pak řekla, že potřebovali zaplatit nějakou půjčku a nějak si to špatně spočítala. V tu chvíli jsem si řekla, že bych se raději měla jít podívat do zrcadla, jestli mi nad ušima nezačínají růst špejle od té jitrnice... Dostala od nás termín do 15. března na zaplacení dlužné částky. Slibovala, několikrát týdně ujišťovala, že peníze budou. Vše stálo na nezaplaceném lednovém nájmu, peníze na sociálce byly zastavené. Přeskočím kolotoč telefonátu, sms zpráv (vše z našich účtů, protože vždy jen prozvonila nebo poslala zprávu, že žádá volaného o doplnění kreditu). Na slova „omlouvám se, slibuju a je mi to líto“ mám alergii. Prý objela veškeré příbuzné, ale sehnala jen část.
Když ani v termínu nezaplatili, pohrozili jsme vystěhováním. V pátek 21. března jsme si měli po domluvě přijet pro dluh. Ten den slavil Radek svátek. Chtěla jsem vyzvednout peníze, pozvat manžela na hezký oběd, koupit si hezkou knížku a Kvidovi třeba hračku. Udělala jsem nám kafíčko, připravila snídani, při které mi paní nájemnice poslala esemesku, že peníze nemá a žádá víkend na vyklizení bytu. Prý by ho ráda předala čistý. Zařvala jsem tak nahlas, že jsem vzbudila dítě i oba psy. Při následném telefonátu se paní přes veškeré naše nadávky nestačila ani nadechnout.
Okamžitě jsme odjeli do Varů. Paní nájemnice byla evidentně velmi zaskočena. V bytě jí sekundovali další 3 kolegové. Odpočatí, usměvaví...Veškeré peníze prý má u sebe manžel, ale není doma. Je prý vlastně ve škole, ale neví kde. Na můj dotaz, jestli ho v práci nepostrádají, mi bylo řečeno, že ho chudáka z práce vyhodili. Řvala jsem já, řval Radek, paní koukala jako štěně z útulku. Dostali hodinu a půl na vystěhování bytu. Ani po hodině se v domě nic nedělo. Každých 15 minut jsem chodila hlásit čas, pro případ, že by jim přestaly fungovat všechny hodinky. Vyprávění zkrátím. Sbalili si jen děti, domácí zvířata a igelitku osobních věcí. Pod strom za domem zaparkovali dvě dětské postýlky plné oblečení a hraček a zmizeli bez rozloučení. Nezvedali telefon, pro věci se nevrátili. A protože vrátili jen jednu sadu klíčů, strávili jsme zbytek krásného odpoledne výměnou zámků jak v bytě, tak v celém domě. Hromádku jejich pokladů přes noc rozebrali bezdomovci a telefon zůstal odpojený.
Pozdě večer volá soused. Do domu se prý dobývá jistá paní Š. s vnukem. Že se prý nemůžou dostat do bytu a chlapeček pláče, že mu venku u popelnice leží hračky. V bytě bydleli téměř dva měsíce s dalšími dvěma členy rodiny. Dokonce přispívali na nájem , i když veškerý jejich majetek spočíval v hromádce věcí v koutě ložnice a jedné nafukovací matraci. Domů chodili zřejmě až za tmy a odcházeli velmi brzy ráno, protože si jich za celou dobu nikdo nevšiml. Na nájem přispíval i jistý pan Š., zaměstnanec Farní charity. Pomáhal s doučováním nejstarší dcery a integrací chudáků nájemníků do společnosti nás, vykořisťovatelů.
Protože k vystěhování překvapených nájemníků došlo tak rychle, že si tu nechali spoustu věcí, dostali jsme možnost nahlédnout do celé složky dokumentů. Cestovní pas pana M., rodný list paní M., výpis z vysvědčení nejstarší dcery (nehodnocena ani v jednom předmětu, tudíž chyběla na více než 70% vyučovacích hodin a já moc nechápu účel návštěv a služeb pana doučovatele/integrátora v jedné osobě). U čtení dokumentů ze sociálky jsem nabyla dojmu, že mám vlčí mlhu. Paní M. s rodinou bylo potvrzeno zvýšení dávky Doplatku na bydlení na 10.270,-. Pod pojmem doplatek, od slova doplatit, nikoliv zaplatit celé, jsem si sice do té doby představila jen pár stovek poctivě vydělaných korun daňových poplatníků, ale takhle částka mi vyrazila dech. Třešničkou na dortu byl jednorázový příspěvek na nezbytné náklady na pořízení předmětů 9.980,- . Byt jsme nafotili a natočili před vyklizením. Zbyl zde jen starý kuchyňský stůl, náš botník, náš psací stůl s židlí, naše police, naše televize a půjčené židle od sousedů z domu. Po údajně zakoupené lednici a pračce ani památky, a protože si nemyslím, že je čtyřicetikilová paní M. za těch 10 minut stihla nepozorovaně vynést domu, vyplývá z toho jediné. Úřad jim z peněz vás všech, kteří pracují a odvádějí daně kromě jiných dávek nacpal bezmála 10 tisíc, a ani přes jasně daná pravidla nijak nezkontroloval jejich využití.
Při pohledu na spoušť, kterou po sobě nechali mě napadlo, že za takový příbytek by se nestydělo žádné slušné prase. Odpadky všude kam oko dohlédne, potrhané tapety, pomalované zdi, odmontované kovové konzole na police, vytržené vodovodní baterie v koupelně, poničené žaluzie, troje poničené dveře, odmontované mosazné kliky, několik děr v podlaze atd. atd. Začala jsem brečet. Několik dalších pokusů o kontakt s rodinou M. zůstalo bez úspěchu, a tak jsme po deseti dnech objednali kontejner a naplnili ho 25 kusy 120L pytlů všeho možného. Všude hromady špinavého prádla, použité dětské pleny, v kuchyňské lince plesnivé nádobí se zbytky jídla, prach, zvířecí chlupy a všudypřítomný smrad.
Úplnou náhodou se nám podařilo se sejít s panem doučovatelem/integrátorem. Radek ho div nechytal po krkem, když nás informoval, že jsme asi pátí pitomci, kteří jim naletěli. Se všemi podepsala sociálka nájemní smlouvu!!! Úředníci z OSPODu chodili kontrolovat nejen děti rodiny M, ale i všechny ostatní, které tam bydleli načerno!!! Následoval dvoutýdenní kolotoč telefonátů se soc. pracovnicemi, osobní návštěva nové vyšperkované budovy za miliony. Způsob, jakým s námi paní šéfová daného odboru jednala, nemá cenu hodnotit a nějak se nechat vytočit. Ale nedržet Kvida v náruči, při větě „oni jsou naši klienti a my chráníme jejich soukromí“ jsem málem přeskočila ten její stůl.
Následoval slib, že vše prošetří a až se jim podaří rodinu M. kontaktovat, budou nás informovat. Víc nám říci nemohou. Uběhl týden. Dnes se procházím krásným odpolednem a narazím na paní M. i s caparty. Všechny mé dotazy suše odbyla poznámkou, že i ona přišla o hodně. Vztek jsem cedila mezi zuby. Na fyzické napadení bylo krátce po poledni u Tržnice příliš mnoho svědků, říkám si. Bydlí u bratra, ale adresu neví. Telefon má, ale neví číslo. Bla bla bla. Na sociálce už prý od vystěhování byla několikrát. A na co se jí ptali? Jestli prý mají kde bydlet a dát dětem co jíst. ???!!!
Telefonát oné soc. pracovnici. Ehm, o ničem nevím, já to prošetřím .... No nic. Přestalo mě to bavit. Celou story mám na papíře a zítra formou emailu zasílám šéfovi krajského úřadu práce, který k blahobytu našich diskriminovaných spoluobčanů přispívá formou milionu různých dávek. Pokud do 14 dní nepřijdou s vyjádřením, jsem odhodlaná celou věc medializovat. Nevěřím totiž, že jsme první ani poslední idioti. Kvido tomu ještě vůbec nerozumí, ale dneska jsem mu vysvětlila, že až vyroste, zakážu mu tady žít. Nehodlám se totiž smířit s tím, že generace našich dětí bude vydělávat jen na to, aby uživila milionovou armádu „klientů“. A protože dnes jsou to dva roky ode dne, kdy jsme se s Radkem viděli poprvé, jdu si otevřít lahev vína a dáme si něco dobrého.