Navigace
Obsah
Můj milý deníčku:
Sedím na nafukovacím kruhu a musím ti napsat o našem prvním cyklovýletě.
S.p.s. nás ukolébal slibem krátkého 10km výletu po rovině. Max 20km!! Proto jsme si nezajišťovali pohotovost doprovodných vozidel a také svačinu jsme si zabalili jenom malou (4 rohlíky, 6 Tatranek, 200g čokoláda).
Po menší vzpouře v členské základně v průběhu první servisní zastávky (kola nových členů opravdu nejsou nejlepší) jsme nejeli kopec na Hruškovou.
Zlomyslný s.p.s. nás nechal v pocitu vítězství. Poté zvolil trasu mnohem horší, zato delší. Vyjeli jsme na šíleně vysoký kopec, abychom se z vrcholu spustili opět dolů. Přijeli jsme cca 500 m od místa kde jsme krásnou rovnou cyklostezku opustili a vrhli se do onoho nesmyslného stoupání. Cestou nahoru vysílením upadla ch. S.p.s. tuto skutečnost vůbec nezaznamenal a hnal peloton dál.
Ukolébáni návratem na cyklostezku jsme spokojeně dojeli do Lokte. Vzhledem k nevhodnému načasování byla ještě všechna restaurační zařízení zavřena. S.p.s. v tuto chvíli projevil své organizační schopnosti a celou výpravu nahnal na zahrádku náhodných známých. Nepřítomnost pána domu nezabránila dopití sudu.
V povznesené náladě se výprava rozhodla pokračovat v cestě na Svatošské skály. Tato euforie všechny přešla ve chvíli, kdy opět nasedli na kolo. Některé části těla se začaly lehce bouřit. Nedbali jsme.
Na Svatošské skály jsme opět dojeli v rekordním čase, načež s.p.s. prohlásil, že tuhle hospodu nesnáší a že U Gardnera v Lokti už je otevřeno. Kroutíce hlavami jsme kola otočili a vraceli se do Lokte.
Posezení v hospůdce bylo příjemné.
Zatím jsme nechápali proč si ti divní cyklisté vylévají vodu z bot a ždímou ponožky.
A tak jsme vyjeli. Již se značným přemáháním jsme nasedli na kola a těšili se na rovnou cyklostezku podél řeky. Netušili jsme, že se nočním přívalovým deštěm změnila v plavební kanál. Mokrou skupinou cyklistů odnaproti jsme se nenechali vystrašit. Změnu trasy jsme zavrhli. Ó my bláhoví!
Po několika metrech jsme se ocitli uprostřed proudu dravé řeky. Naše kola zmizela ve vodě. My také. Matky zděšeně volaly na své malé děti. S.p.s. se nadšeně smál. Cesty zpátky nebylo. Musely jsme vpřed, hlubokou, studenou, zkalenou vodou. Deníčku, víš jak je studená voda v řece v dubnu? A jistě se kolem nás pohybovalo mnoho bakterií a jiného svinstva. Děti hrůzou ani nedýchaly a tak se jim naštěstí voda nedostávala do úst. Cestou jsem také museli odhánět z cesty kolem plující divoké kachny, aby se nám nezapletly do kol. Elektrické součásti kol, např. světlo, jsme naštěstí ztratili již dříve. Mohlo dojít ke zranění elektrickým proudem.
Po nekonečné dřině v hluboké vodě jsme se konečně dostali na suchou zem. Ta úleva!! Jenom do chvíle než jsme si uvědomili, že jsme úplně mokří, zmrzlí, snáší se tma a domů je ještě daleko. S.p.s. nevhodně vtipkoval o případných ztrátách.
Cesta domů byla tristní. I některá kola se rozhodla stávkovat.
Náš výlet se protáhl na 41km! většinou naprosto katastrofickým terénem.
Proč jsme raději nejeli s ústředím na Kozelku?
