S nejvyšší úctou a pokorou děkuji senseiům i kamarádům z oddílu za pomoc a souznění.
Je to zvláštní pocit, začínat ve věku 54 zim s něčím, co jsem kdysi už dělal, ale bylo jen něco podobného.
Všechno je jinak, všechno znova.
Zkrotit myšlenky, ducha i tělo. Naučit se nové a neznámé pohyby.
Pochopit jejich účel a smysl. Opakování matka moudrosti - tisíckrát je málo.
Už vím, kolik práce fyzické i mentální obnáší první stupínky.
Vůbec netuším, co musí všechno zvládnout člověk, který v Meibukan Karate smí užívat černý pás.
Netušené obzory vesmíru.
Zkoušky se skládají z povinné katy San Chin, volené katy (kterou si vyberu), povinné katy, kterou určí sensei, řízeného kumite (Jo-Chu-Ge) a teoretické otázky většinou z historie.
San Chin jsem poměrně zvládl a pak jsem šel (jako nejnižší pás (zero) jsem vše nastupoval první ze všech, což moc výhoda nebyla) Za volenou katu, kterou jsem si ani nestačil vybrat, tak jsem střelil od pasu Geki Sai Ni a hned v první fázi jsem v ní zabloudil a ztratil se.
Naštěstí jsem si pamatoval slova senzeie, který před začátkem řekl: "Pokud něco zkazíte, zastavte se, ukloňte, vraťte se do výchozího postavení, nahlašte katu znova a začněte". Kvůli trémě jsem ji poduhé nenahlásil, ale znova jsem po bleskovém zklidnění hlavy začal a došel až na konec.
Pak byla senseiem určená Geki Sai Ichi, kterou jsem celkem zvládl a potom kumite s Pavlem, což byla pohoda.
Teoretická otázka:"Přelož co je Karatedo" mne zaskočila i když odpověď znám, ale nemohl jsem ji vydolovat. Řekl jsem:"Cesta otevřené ruky".
Sensei na mne koukl a tak pochybovačně pravil:"Otevřené?" a mně konečně naskočilo:"Prázdné!".
"Ok - odchod"
A bylo hotovo.
Je to sice asi pro někoho divné, když má karatista ve 54 letech teprve 9 kyu se žlutým pásem, ale já v Godyu Ryu začínám a co teprve pak Meybukan...
To je úplně jiná ráce, než Shotokan, který jsem kdysi trochu provozoval.
Úplně jinak skoro všechno.
Ale tohle mne opravdu baví a zajímá.
Zejména díky přístupu senseiů a fajn partě lidí.
Díky za to.
