Navigace
Obsah
Turecko a moje zážitky odtamtud
Mám kámoše, který se živí dovozem aut a protože je na něj absolutní spoleh, je šikovný, špičkový odborník, není drahý a pokud u něho člověk auto koupí, tak je ochoten se mu o něj starat (což já potřebuju, jelikož jsem na techniku levý jako šavle), tak pokud kupuju auto, tak jedině od něho. Je prostě dobrej. Já vím. Zní to skoro, jako reklama, ale on už pro mne udělal tolik, že ho musím aspoň pochválit a ochotně doporučím komukoli.
No tento můj kámoš se jednoho dne zase jednou zjevil v mém obchodě jako velká voda (jinak to neumí - je ho všude plno) a když jsme si požvanili o životě, tak najednou převexloval a řekl: “Hele já vyhrál v Německu poukaz do Turecka letecky na tejden s polopenzí pro dva. Kamila bez dětí jet nechce a sám tam nepojedu. Pojeď se mnou!“
Trochu mne to zaskočilo v polovině října, ale termín 1.12. byl ještě tak přežitelný i z pracovních důvodů, tak jsem nakonec po krátké úvaze kývnul.
Ve světě jsem už čtyři roky nebyl, tak co bych se zas někam nemrknul. S Petrem je navíc vždycky sranda a pohoda, takže jediné, čeho jsem se obával, bylo to, že budeme spát v hotelích spolu a asi budeme oba chrápat. A tím se vzájemně rušit (a to píšu jen proto, že nechci použít vulgaritu, jako je slovo - srát)
V klidu jsem na to zapomněl, protože jsem věděl, že mě bude včas honit do příprav (no vlastně jaké přípravy - pár triček, tepláky, prádlo, hygiena, pas a VISA. A je sbaleno). Koncem října jsem dostal k narozeninám od kolegyně, která mi pomáhá v obchodě, česko-turecký konverzační slovník, což mi připomnělo, že se to blíží.
V podobné době, jsem ale dostal od kamaráda Selekeho z Prahy hlášku, že v Chebu bude k mání obchod s podobným sortimentem, jako mám já v Sokolově, ve kterém prodává jeho maminka a že podmínky budou asi celkem příznivé, protože obchod nevynáší. Majitel měl sídlo v Brně a do obchodu zavážel ze své velkoobchodní firmy vlastně jen ležáky a o chod se nijak nestaral. Přesto, že se jedná o krámek na historickém náměstí, šly tržby dolů a tak se rozhodl obchod pustit. Přemýšlel jsem asi týden a nechtělo se mi, ale byla to výzva a v mém životě se za poslední rok nestalo nic moc pozitivního, tak jsem se nakonec rozhodl do toho vletět.
Jak řekli, tak udělali. Během několika dnů jsem se s majitelem dohodl, zaplatil, proběhl převod a otravné kolečko po úřadech a pak jsem začal objednávat skutečné zboží, místo veteše, kterou tam zoufalci chtěli prodávat. Chápu, že asi někdo žasne nad tím, co to má společného s Tureckem.
Docela dost.
Na odkup firmy, částečné dovybavení a aspoň základní zásoby zboží padly všechny peníze, které jsem byl schopen povyškrábat ze všech škvír a skrýší, jako je banka, můj obchod, kamarád kterému jsem půjčil, sporožiro a sádrové prasátko s padesátikorunami.
Najednou se mi Turecko ale vůbec nehodilo ani z finančních, ani z časových důvodů. Potřeboval jsem chebský obchod budovat a být tam téměř denně, protože předvánoční čas je pro každého obchodníka ten nejdůležitější v roce.
Přesto, že nejvíc kšeftu sežerou každému z nás nenáviděné, ale většinou lidí hojně navštěvované bezcharakterní super a hyper a jánevímjakéještě markety, tak jsou vánoce prostě důležité.
Sice mi předvánoční obchodní rétorika řetězců (jako třeba vánoční výzdoba otravné koledy už v říjnu) vadí tak, že jsem pro letošek jak výzdobu, tak koledy zavrhnul a zatrhnul natruc úplně, ale prostě jsem potřeboval být tady a ne v Turecku!
Jenže to mělo značný háček.
Dal jsem kamarádovi slovo a to je věc, přes kterou jak se říká-nejde vlak. Žádnej. Ani „Téžévé“….
Takže jsem musel zatnout zuby a prostě prvního prosince bafnout kabelu a jet. Dost mi to vadilo a ani jsem se netěšil, protože jsem měl plnou hlavu práce, ale nakonec ta chvíle přišla a já se přece jen trochu těšit začal. Zajel jsem pro Petra (kterýmu stejně všichni přezdívají Oswald i když je to jeho příjmení - už je zvyklej) naložil ho a vyrazili jsme směr Norimberk, protože ze Sokolova žádné letadlo kupodivu mimořádně do Turecka neletělo.
Oswald se celou cestu hádal se Zuzkou (což je paní, která mluví z mé navigace) a musím uznat, že Německo zná lépe než ona, nebo v ní mám nastaven nějaký nedobrý režim. Na letišti jsme měli být aspoň dvě hodiny předem ale to nebyl problém, protože nás v Německu kvůli 200km/h nikdo nebuzeroval, což je jedna z pozitivních německých věcí.
Další dobré věci jsou jejich preciznost a auta s touto precizností vyráběná (třeba Audi). To ano, ale dál……nevím….
V letištní hale jsme si dali kávu, já zbouchal bagetu, kterou jsem si prozřetelně koupil sice na české pumpě, ale těsně u hranic, takže byla asi dražší než v Německu na letišti….
Pak jsme se nechali odbavit, mě sebrali pochopitelně flašku s vodou a čekali jsme v proskleném kamrlíku na svůj let.
Protože jsme si povídali vtipy a dělali si srandu ze všeho, co se pohnulo, nebo ani nemuselo, byli jsme zřejmě trochu hluční a za to jsme sklízeli pohledy, které kupodivu nebyly vůbec obdivné, ale naopak téměř neobdivné, z čehož jsme měli skutečně obavy a asi proto jsme se nevázaně řehtali na celé letiště.
Potom nám přistavili ten lítací autobus, my do něj spolu s ostatními nastoupili, usadili se, pohádali se - co že je to za typ letadla, já zjistil, že tam zase nevejdu s nohama a za chvíli už jsme rolovali po ranveji.
Pak to šofér na startu vosolil, odbrzdil a vystřelil se s náma do nebe.
Letadlo bylo naštěstí poloprázdné, takže jsem si pak sedl o řadu jinam, abych se vešel. Let nebyl ničím moc zajímavý, letušky ošklivé, sedačky oškubané, jídlo normální, když jsem chtěl po rajčatovém protlaku ještě džus, dostal jsem vodu, takže turecké aerolinky - žádná sláva.
Po přistání v Antalyi (jak se naše destinace jmenovala) jsme po počátečních zmatcích našli svůj mikrobus, který nás měl odlifrovat do hotelu a zjistili, že nevidíme vůbec žádné čechy.
Šofér okamžitě po startu začal topit, jak šílenec a když jsme po chvíli protestovali že je nám horko, tak jeho klučík hbitě začal nabízet z ledničky předražené nápoje a jeho tatík po nás posílal široké úsměvy. Rozhodl jsem se, že se vydírat nenechám a začal se rvát s pojistkou u šoupacího okénka, která byla úmyslně nějak zablokovaná. Nešlo to. Teplota soupala úměrně s ní i moje zlost.
Znovu jsem se k okénku vrátil, vzal za zámek vztekle s ním škubnul, něco křuplo……..a najednou to šlo. Ani jsem neřešil, jestli jsem něco neulomil a jen jsem otevřel.
Sklidil jsem za to od tlusté černošky pohled tak vděčný,že jsem se vyděsil k smrti a prchnul na své místo.
Po příjezdu do hotelu nás uvítal delegát, který se jmenoval Serdar, což nás pobavilo, protože jsme si okamžitě jeho jméno rozdělili přesně na dvě půlky a pak jsme mu význam přeložili do němčiny a angličtiny.
Vůbec bylo překvapením,jak skvělou němčinou téměř všichni delegáti (výhradně turci) mluvili. Moje němčina není nic moc, ale Petr, který mluví německy jako česky, konstatoval, že ti chlapíci mluví také dokonale.
Ubytovali jsme se a já našel na balkóně našeho pokoje černého psa. Byli jsme v přízemí a přes balkón se dalo jít k bazénu, takže to létající Falco nebyl, ale stejně nás to překvapilo. Nicméně byl to kámoš, takže problém nebyl.
Řekli jsme si,že na spánek je čas v hrobě a protože bylo asi 11 večer a bar fungoval, šli jsme na výzvědy.
V baru celkem mrtvo, ale objevili jsme tam dámu, takže nám zajiskřily oči a šli jsme do ní.
Pokud se tu někdo těší na pikantérie z oblasti sexuálních praktik, tak toho musím zklamat, protože se jednalo o společenskou hru….navíc ji ovládal jen jeden z nás dvou a blbý bylo, že jsem to nebyl já.
Petr se mi v průběhu mého masakrování a nenažraného požírání mých herních kamenů svěřil, že dámu hraje i po internetu a že je jen škoda, že tam nemají šachy, které hrál kdysi dokonce závodně a byl (tuším) v kraji šestý. Šachy aspoň nevypadají tak primitivně a to bych radši prohrával v nich, než v dámě. Sice je taky moc neumím, ale tam aspoň trochu vím, která bije….
No ale něco jsem přece jen dokázal.Petr, který asi 20 let nevypil ani jedno pivo, urazil asi čtyři a zíral na to, jako blázen.
Věděli jsme, že ráno musíme stihnout snídani, protože pak švédské stoly sklidí personál a my bychom měli smůlu, takže Petr nařídil na mobilu buzení a šli jsme spát.
Pochopitelně jsme oba střídavě chrápali a vzájemně se budili.
Ráno mě vzbudilo něco strašlivýho!
Malý dítě, který asi tak měsíc nedostalo najíst, hodně nemocný, dementní, ale o to víc urputný začalo nadšeně - leč hrozně falešně vysokým hláskem zpívat: “Jájájupíjupíjej-jájájupíjupíjej……..“ a furt dokola a víc a víc nahlas.
Jak jsem se probíral z mrákot, tak mi došlo, že se asi dostalo na náš balkón místo toho psa.
Když jsem otevřel vyděšený oči a spatřil pobavenej výraz toho debila, co se mnou bydlel, tak mi došlo, že ten kvikot a řev je budík z jeho mobilu…..
Strašný probuzení.
A navíc na balkóně byly místo psa tři kočky, který se (jak jsem otevřel dveře) začaly dobývat dovnitř. Tak to ne! Dostaly pár čokoládovejch bombónů, který nám dal barman a my jsme se po krátký slovní přestřelce na téma - kdo víc chrápe a je tím pádem větší hovado? - vydali hledat jídelnu a hlavně její obsah.
Jídlo docela šlo, mělo celkem pestrou skladbu a každý si vybral.
Co bylo ale příšerný (a zase mám němce o něco míň rád), byl fakt, že tito tvorové hned po snídani a nebo i před ní, vytáhli cigarety a začali kouřit bez ohledu na to, kdo sedí vedle nich. HNUS!!!HNUS!!!HNUS!!!
Nejsem zrovna nekuřák, ale tohle je i na mě moc. Natožpak chudák Petr, kterýmu se jako militantnímu nekuřákovi otevírala kudla v kapse…
ERDAL
Pak jsme odjeli na instruktážní přednášku o programu pobytu, kde jsme museli ocenit znovu profesionalitu průvodců a po návratu jsme zjistili, který bude patřit našemu autobusu.
Podivný týpek,který sice mluvil se mnou anglicky, ale jeho němčina nebyla až tak dobrá, jako u těch ostatních, se k nám hned přimotal a vyzvídal, co jsme zač, protože jsme jediní spolu komunikovali jinak než německy a evidentně usiloval o naše sympatie, ale to nás spíš nastražilo, než ukolébalo. Měli jsme teprve zjistit, že nás bude značně prudit a to nás měl z celého autobusu nejraději.
Pak jsme nastoupili do autobusu a jeli se podívat na jakési přírodní kamenné divadlo a po cestě poprvé slyšeli Erdala (tak se průvodce jmenoval), jak si vzal mikrofon a na celý autobus začal vykládat.
Evidentně se rád poslouchá a scénář byl následující.
Něco z historie až po dnešek, chvála otce turků Mustafy Kemala Ataturka, chvála Alláha, politická a náboženská situace v Turecku…a hlavně - důkladné vysvětlení proč že by se Turecko rozhodně mělo co nejdřív stát právoplatným členem EU.
Do mikrofonu řval, jak turek, navíc to byla příšerná nuda a to ještě v němčině nevalné kvality, takže zážitek jako hrom.
Vrátili jsme se slušně zdecimovaní a hlavně s obavou, že to tak bude každý den.
A bylo…
Když si někteří stěžovali, že je zajímá historie, geografie, příroda, ale ne politika a Ataturk, tak jim velice nahlas a velice vážně oznámil, že jsou na návštěvě a že budou respektovat místní zvyky, tradice a kulturu stejně tak, jako musel on respektovat německé způsoby, když u nich studoval a pracoval.
Naprosto regulerní odveta a on si to uměl vychutnat.
Těm kteří si nezaplatili výlety nechal zastavit na samotě, vykázal je s milým úsměvem, že je cestou zpátky zase nabereme - i když mohli čekat v autobuse.
K tomu jim řekl, že až se budeme stěhovat do dalšího hotelu, půjdou asi tři kilometry do krpálu pěšky. A se zavazadlama.
Ráno měli zaplaceno…
Druhý den jsme vyjeli na delší výjezd a dost dlouho se motali kolem pobřeží až jsme dorazili do nevelkého přístavu, kde nás čekala loď, která nás vyvezla na okružní jízdu po zálivu.
Průvodce to uvedl jako velikou událost, protože se tam údajně vůbec vyplouvat nesmí a že je tam absolutně čirá voda a na dně lokality s amfórama a starodávný ruiny….
No.Voda byla docela čistá, u břehu byly nějaký známky někdejší starovýstavby, ve kterejch se zmítaly semtam splašky, ale hlavně to bylo fakt strašný dobrodružství, protože si nás fakt nikdo nevšímal a těch lodí tam na nasmlouvaný zájezdy čekalo několik.
Hnad na začátku asi hodinový „plavby“ si na loď „ naskočil jakoby náhodou fotograf, kterej se nutil každýmu s focením, po pěti minutách pro něj přijel člun a on odrfčel - pochopitelně vyrobit něco s těma fotkama.
Nakonec to byly dost nehezký talířky, který vnucoval všem po návratu za dvě eura. Na nás si netroufnul, protože viděl, že se skutečně nechytne, ale němci poslušně klopili a tak to má být.
Taky bylo otravný, že nás delegáti všude upozorňovali, že pokud jsme spokojení s (plavbou, jízdou, procházkou….blablabla), tak můžeme svoji spokojenost projevit jistým počtem Eur, ale abychom protagonisty neuráželi částkami menšími, než je 5 Eur.
Toto přání jsme s radostí plnili a neuráželi je vůbec…:-)
Cestou zpátky jsme se stavili na oběd u pstruží farmy, což bylo něco pro mě, jako pro rybáře, protože jsem tam viděl mateční ryby nebývalých rozměrů.
Pstruhy,lososy a to v rozměrech i kolem 60 - 70 cm, což je v případě pstruha potočního skutečně monstrum. Dost ryb bylo teda podřených a i zaplísněných asi od sítí, ale i tak to byl zážitek koukat na to hemžení tisíců ryb všech možných generací. V každé vaně jiný věk.
Večer jsme zase strávili při dámě v baru a zase jsem byl bit, jak žito.
Také jsme zaregistrovali jednu ženu z německé části osazenstva, která si s námi přišla povídat a velice brzo jsme v ní poznali úžasnou bytost. U ní se chvilku zastavím, protože ona za to stojí.
PATRISIJA
Patrisija je slovinka žijící v Německu.
Je značně vysoká (přibližně metr a půl), má úplně zrzavý ohňový vlasy na záda, je pihatá, je jí 36, má dvě dospívající děti, partnera Uliho a pořád se směje.
Je to umělkyně. Hraje na klavír a housle. Maluje a fotí.
Je úžasně milá a kamarádská, přestože má za sebou hodně krušnej život a hustý zážitky.
Na fotce,zrovna usiluje Bahovi o živobytí, ale marně. Nepůjčil to ani mě, kterej se tím živil.
S Petrem mluvila německy a se mnou anglicky, čímž jsme se oba vzdělávali ve svém slabším jazyce - neúspěšně.
Pati je hrozně kontaktní, takže pokud s někým hovoří tak ho často pohladí po ruce, nebo udělá mimoděk vstřícné gesto.Lidi ji musejí milovat.
My dva jsme ji sežrali okamžitě úplně celou.
Akorát jsme občas byli jeden nakrknutej, protože když si dlouho povídala s tím druhým, tak jsme rozuměli pendrek.
No a milou Pati, kterou jsem pokřtil na Shirin (což znamená v Turečtině-milá) se rozhodnul přefiknout náš obstarožní machistickej průvodce Erdal, kterej odmítal slyšet, když mu den co den vysvětlovala, že z toho nic nekouká přestože je tam úplně sama.
Byl tak neodbytnej, že jsme si velice brzy nad ní vzali patronát a večery pak už trávila s námi u šachovnice.
Jo-šachy. Petr koupil v Antalyi šachovnici. Oni ale sklapovací šachovnici prodávají jen k beggemonu, takže ještě musel zvlášť koupit šachový figurky.
Aby mě mohl po večerech kromě dámy trápit ještě šachama.
Byl jsem z toho otrávenej dopředu, jak malajskej šíp, ale už jsem se těšil, protože ta dáma byla fakt pakárna a on se se mnou tak nudil, že se mi občas posmíval - což sice chápu, ale blbě nesu. Ale zase je fakt, že mi několik základních věcí vysvětlil, aby se nemusel tolik nudit s diletantem.
Večer jsme tedy zasedli k šachám a já dopředu smířenej s vejpraskem se rozhodl, že aspoň nedám kůži zadarmo a když nebude koukat, tak mu ukradnu krále :-)
Nebudu Vás napínat.
První večer jsem ho 5x za sebou seřezal a jednou uválčil pat.
Nenáviděl mě asi tolik, jako já komunisty a oznámil mi, že TOHLE mi nikdy neodpustí.
Vznášel jsem se opojen na obláčkách vítězství a blahosklonně shlížel na jeho trosky dolů…
Byl zdecimován,jako Mladá Boleslav pobytem ruských oficírů a nechtěl tomu uvěřit.
Vzhledem k tomu,že jsme před tím oba nehráli strašlivě dlouho a já vlastně nikdy se silným soupeřem, se to nedalo ani shodit na nerozehranost. Byl jsem lepší.
A dokonce i když jsem třeba přišel nějakou donebevolající kokotinou o dámu, i tak jsem vyhrál, protože on udělal, ještě větší kokotinu…
No-byl to zážitek.
BAHA
Baha byl náš turecký řidič autobusu a Německy ani anglicky se neuměl ani nadechnout.
Nenápadnej slušně vypadající fešák trochu indiánského vzezření se svýma smolnýma napomádovanýma vlasama a černýma očima.
Jednou jsme se s ním pokusili dát řeč a zjistili jsme, že umí trochu rusky.
No a bylo to.
Komunisti do nás tuto nám tak drahou řeč cpali mnoho let a já z ní dokonce 2x maturoval.
Tak jsme si s Bahou povídali o tom, jaká ta jeho práce vlastně je.
Autobus zn. Mitsubishi byl asi 17 let mladý a měl najeto víc, než 1 750 000 km, takže Baha spoustu nocí, kdy my jsme spali, ležel místo postele pod autobusem a spravoval kdeco.
Potom pospával na sedačkách o pauzách.
Jednou jsme s Petrem prošvihli odjezd na Turkish Night - kulturní akci folklóru, která se konala mimo město, kde jsme bydleli. Celí spletení jsme hledali v hotelu někoho z našich němců, ale marně. Až v Baru seděl Baha s jinými šoféry u kávy a když jsme mu vysvětlili situaci, tak beze slova vstal, dovedl nás ke svému odstavenému autobusu a odvezl nás až na místo (asi 10km), ale naložil tomu vehiklu tak, že ten se kroutil, jak raněná užovka a červený semafory byly úplně podružný.
Jel, jako by nás ukrad a vezl na jatka za provizi.
A když jsme se mu pak chtěli revanšovat, tak přijal eura až pod pohrůžkou násilí :-)
Další z výletů mířil do Pamukale, což je úžasná přírodní lokalita vápencových jezírek a kaskád, kde teplé prameny dohnaly k brodění naboso spoustu lidí, přesto, že byla kosa, jak ve filmu sovětské provenience.
Některé výlety mne moc nebavily, protože například kamenných amfiteátrů v přírodě jsme viděli několik a byly si (aspoň v mých očích) tak podobné, že já osobně bych za nimi necestova l- leč program byl dán a my si ho zaplatili včetně fárplánu.
Byli jsme také v asi největší a nejstarší mešitě,kde jsem značně zabodoval, protože ve chvíli, kdy nám Erdal představil slavnostně muezina (představeného, který vyluzuje při modlitbách ty zpěvné zvuky přes amplion), ten se zul, odešel na k tomu určené místo, obřadně poklekl, zapnul aparaturu, usmál se na nás všeobjímajícím úsměvem, přichystal se ke zpěvu, nadechl se z plných plic………a mě začal řvát mobil.
Celej zkoprnělej jsem vyjel ven, jako štika a očekával střelbu, nebo aspoň kamenování, ale nic se nestalo.
Asi proto, že nejsem naštěstí ženská.
Pak ukončení návštěvy jsme si venku chvíli čutali gumovým balonem s ogarama, co tam prodávali suvenýry a pak jsme se nalodili do autobusu a pokračovali v krasojízdě.
Docela hezký bylo skalní město v Efesu, ale prozměnu sousedilo s dalším amfikem, kterej mě otrávil, tak jsem tam ani nešel.
Pak jsme jeli do města na oběd a po něm do nějakého dost starýho chrámu, ze kterýho ale zbylo dost málo a navíc - já na historii moc nejsem.
Po návratu k autobusu jsme klábosili s Bahou, což byla vždycky sranda, ale zároveň i zvláštní zážitek z jeho podmanivého lidství, skromnosti a bezprostřednosti.
Večer byl zase v baru ve znamení konverzace se Shirin, které přibyla další přezdívka „Foxie“ za její ohnivej vodopád vlasů, šachový a dámový bitce a nějaký piva.
Mimochodem-začal jsem občas vyhrávat i v dámě….ale málokdy.
Hezká byla návštěva dílny, kde se tkaly pravé perské koberce a bylo to i s přednáškou o tom, jak se získává vlákno z kokonů a až po tkaní a prodej.
Noc pak byla ve znamení závodů v chrápání a hlavně šlo o to, kdo usne prvn í- což jsem beznadějně prohrával.
Naštěstí jsem ale po usnutí chrápal tak mužně, že jsem kolegu budil stejně, jako on mě a tak jsem vyrovnával skóre.
Řvali jsme na sebe každý ráno.
Slušná sranda byla, když jsme si popisovali, jak jsme se jeden druhýho pokoušeli nahrát, abychom si to mohli, jako corpus delicti ráno pustit.
Oba jsme se shodli na tom, že když jsme spustili nahrávací zařízení (Petr mobil a já diktafon ve foťáku), tak buď pípnutí startu, nebo napětí nahrávajícího prostě chrápače asi vyrušilo a chrápání se nekonalo.
Oba jsme tím strávili marně dost času, ale i to je docela kuriozní vzpomínka.
Zvláštní kapitolou bylo jídlo. Bylo ho tolik, kolik kdo sežral, takže jsme každej přibrali asi pět kilo a bylo hlavně dobrý a zajímavý.
Snídaně a obědy se odehrávaly v režimu stolů ze země „Tre Kronor“ a na večeře jsme chodili ven do nějakým místních pidihospůdek.
Nikdy jsme nebyli nespokojení s chutí, kvalitou nebo cenou.
Erdal neustále atakoval naší Shirin a jeden večer dokonce přikázal barmanovi v hotelu, kam jsme se přestěhovali, aby nás kolem půlnoci vypudil na pokoje s tím, že to tam tak chodí.
Sotva Patti ulehla ve svém pokoji do postele, tak jí volal a ptal se, co má na sobě….ona vyškubla telefon ze zdi, ale je to zkrátka vopruz.
Další noc už jsem jí pověsil na kliku naši visačku - NERUŠIT!
Když nás přišel tentýž barman obsloužit druhý večer, tak se na něj Petr hodně zle podíval a významně si přejel palcem po krku. Když se mě vyděšený barman ptal, proč, že ho můj kamarád bude podřezávat, tak jsem mu vysvětlil, že je prolhanej hajzl, protože jsme si zjistili, že bar má zavírat až v půl čtvrté ráno…..Moc veselo mu asi nebylo :-))
A takhle to vypadá,když řeka padá po hubě na útesy...
Ještě musím vzpomenout, jak jsme si po česku poradili s dost velkou zimou v koupelně. První dva dny našeho pobytu bylo totiž úžasný ažuro, sluníčko, trička, opalovačka, někdo i koupačka…a třetí den začalo sněžit, takže topení v koupelně jsme vyřešili tím, že jsme spínač na fénu omotali šňůrou a teplomet byl na světě.
Autorem byl mr. Oswald, takže jestli přijde faktura za elektřinu -prosím do Krajkové :-)
Poslední den jsme strávili výletem do Antalye, prohlídkou přístavu, kde Petr slintal
(jako momentálně velikej milovník lodních přibližovadel, majitel člunu a kapitánského průkazu) a neustále mi sděloval,kolik má kterej motor koní, atd…
Prošli jsme uličkami se spoustou krámků, pak jsme jeli na bazar, kde jsme pokoupili nějaké suvenýry a dárky, prohlídli a vyfotili si, jak to vypadá, když padá rychle proudící řeka z výšky do moře (moc působivé) a k večeru jsme jeli do hotelu balit na zpáteční cestu.
V hotelu jsme se skřípajícíma zubama museli v televizi přihlížet ve společnosti nesympatických němců, jak našim fotbalistům zrovna němečtí zatnuli tipec a na rádoby vtipně poznámky reagovali ledovým klidem..
Pak si Naše Shirin dala věci k nám na pokoj s tím, že spát se nepůjde, protože ona odjíždí na letiště už po půlnoci.
Tak jsme zasedli s ní a s Bahou v recepci u pivka a klábosili do půlnoci.
Legrace se pomalu vytrácela, jak se blížil její odjezd.
Pak jsem s ní došel na náš pokoj pro zavazadla a doprovodili jsme ji před hotel k autobusu,který odvážel Němce letící na 
Stuttgart.
Byla to smutná chvíle, když ta věčně rozesmátá Patrisija mávala z okýnka s výrazem: “Tak mě přece nenechte odvézt!“...
Naštěstí jsme se domluvili, že za námi přijede a vyměnili si všechny možné kontakty.
Pak jsme šli spát.
Ráno jsme šli na pobřeží nasbírat kamenné suvenýry a pak už cesta na letiště.
Další zvláštní kapitolou bylo cestování Bahovým autobusem.
Mě se dělá za jízdy špatně ve všem, co neřídím a tak jsem měl z cesty autobusem děs, protože jsem v něm seděl naposledy někdy před patnácti lety a to ještě jako šofér MHD, takže jsem si hned na začátku aspoň vybojoval místo vepředu, což ale mělo tu nevýhodu, že delegát Erdal přikázal Bahovi, aby pořád strašně topil.
Jednak nás to mohlo donutit koupit si z ledničky nějaké občerstvení a pak – Erdal seděl přede mnou ale nejmíň o půl metru níž a jen v košili, takže teplo vyžadoval. Radiátor jsem ale měl pod zadkem já…
Nakonec Petr vymyslel, že se naučíme turecky celou větu, kterou se dalo Bahovi přikázat, aby ztlumil topení.
To jsme udělali poslední večer a když nás Baha (který o tom věděl, protože od koho bychom se tu větu přece dozvěděli) s Erdalem vezli ráno na letiště a teplota vystoupala na obvykle neúnosnou mez, tak jsme na sebe mrkli a zařvali: “Baha!Sydžaklin azal tyrmysyn!!“
Erdal vyvalil oči, jakoby uviděl vlastní pozitivní těhotenskej test a Baha se smíchy válel pod volantem.
Den před tím Erdal opět požádal o vyslovení a ohodnocení naší spokojenosti-tentokrát s Bahou - a to my jsme tentokrát mnohonásobně překročili požadovanou minimální částku (na rozdíl od německých skrblíků) i proto, že jsme se dozvěděli, že s Bahovou výplatou utekli na firmě, která jej zaměstnávala, nějací dva hajzlové, kteří zpronevěřili, co mohli, což Baha nesl se stoickým klidem.
Zdůrazňovali jsme mu, že peníze od nás jsou jen pro něho, protože Erdal byl evidentně za vodou.
Každé ráno a každý večer přišel tak vytuněn, vyšňořen a smradlav nějakou děsnou voňavkou, že se domnívám, že málokterá žena by s ním mohla ohledně množství a pestrosti garderoby soupeřit.
Stejně jsme z Bahy ale pak vyrazili, že se s Erdalem dělí, aby si ho zase někdy vyžádal…
Teď cestou na letiště vystoupil Erdal s tím, že si zajede taxíkem ke svému autu a jede domů do Istambulu.
Rozloučili jsme se s ním bez emocí a s vědomím, že už konečně nebudeme muset poslouchat přednášky o tom, jak se Turecko hodí do EU, jak je islám pokrokový a jak on Erdal je dobrý muslim……..každej večer byl vylitej jak váza přesto, že muslimové přece alkohol nesmí.
Když potom Baha rozjel autobus a já si sednul na Erdalovo uprázdněné výsostné místo, podal mi Baha balíček a řekl, že je to pro nás s Petrem na památku.
S neblahou předtuchou jsem to začal rozbalovat a nemýlil jsem se.
To pako nám koupilo kamennou zavírací šachovnici s kamennýma vyřezávanýma figurkama…
Dost drahá věc a na Bahovy poměry strašně drahá.
Utratil za to nejmíň polovinu peněz, které jsme mu dali.
Měl jsem slzy v očích a začal mu nadávat.
On se jen usmál a řekl, že my jsme očeň chorošije čelavěky a že to je pro nás padarok.
V rychlosti jsme s Petrem ušili bleskovej plán.
Na letišti když všichni němci odešli do haly, jsem Bahovi připomněl, že nám ještě slíbil poslední kafe.
Když ho šel dozadu připravit, tak mu Petr nacpal do tachografu (otevírací budík na palubní desce, který zaznamenává průběh jízdy na papírové kolečko - pro neznalé) ještě hrst bankovek, kterou jsme si tajně připravili a zavřel to.
Tachograf ani tachometr nebudou fungovat a to šofér pozná za chvilku, takže zvedne dekl tachografu, a…bude to!
My už ale budeme v hale!! Chachá. Na nás si nepřijde.
Pak, po kávě přišlo loučení. V Turecku se muži zdraví stiskem ruky a podle intenzity vztahu se ještě dotknou, nebo obejmou druhou rukou.
Jen vyjímečně se stane to, co přišlo pak a úplně spontánně.
Vyšlo to od Bahy, ale nám to najednou přišlo úplně přirozené.
Oba jsme se s Bahou objali a políbili na obě tváře…
Ještě, že jsme to několikrát viděli.
Ne, že bychom se styděli se pocelovat s chlapem, ale nejsme na to zvyklí.
Byla to vyjímečná chvilka a nikdy už na ni nezapomenu.
Bylo to přátelství, bratrství, stesk, oddanost, upřímnost, čistota…….opravdu mimořádně silný okamžik.
Mávali jsme, dokud nezmizel s máváním a houkáním v proudu aut.
Byl pryč.
Šli jsme do haly, nechali si odbavit zavazadla a sedli si do restaurace k poslednímu rituálu - šachové partii.
Předtím ale Petr zavolal Bahovi, který vůbec nepostřehnul, že tachometr neběží a instruoval ho, jak otevřít poslední padarok.
Ne, že bychom si neuměli představit pro Bahu nějaký hezčí dárek, ale věděli jsme, že peníze jsou v jeho situaci nejdůležitější a on taky po chvíli celý popletený volal a děkoval a radoval se.
Bylo nám hezky, jak jsme s ním vytrkali :-)
Pak jsem poprvé na vlastní kůži v Turecku okusil turecký záchod bez mísy a byl to též nesmrtelný zážitek.
Naštěstí až při odchodu jsem si všiml, že turci použitý toaletˇák nevhazují do díry v zemi, ale do koše asi 20 cm od obličeje vykonavatele potřeby.
Jen tak tak jsem udržel snídani, aby mi nevyskočila z obličeje na muže, který mne střídal.
Pak už nic zajímavého nebylo.
Nastoupili jsme, odletěli (vlastně jo - jedna krásná letuška v Turecku přece jen je), přistáli, vystoupili, nechali se odbavit (já byl asi jedinej bez německého pasu, tak si mě tam lustrovali, jako exota) a pak jsme šli hledat moje auto.
Celou délku letištní haly jsem šel 3x, než nás někdo nasměroval správně a protože jsem kamenů pro kamarády přivezl hodně a ten pro Kačenku do České Lípy vážil sám aspoň tři kila, tak se přznávám, že jsem sebe i kamarády několikrát proklel a doufal v jejich muka která se odehrají v Džehenně (muslimské peklo) za vydatného smažení a opékání…
Zaplatil jsem parkovné, nastartoval konečně něco, co jsem mohl řídit a jezdilo to víc, než 100 km/h, no a za necelé dvě hodinky jsme byli doma.
Zazvonil zvonec…
V nejbližších dnech se do Turecka nechystám, ale bylo to s mým parťákem fajn a poznal jsem dva úžasné nové přátele.
Jmenují se Patrisija (Shirin,Foxie,Eliška-liška,Holtšitška-to slovo ji fascinovalo,Patti….) a Baha.
P.S.Nejvíc mne v Turecku dostaly kruháče. Jsou na nich semafory.
Zvenku.
Ale taky uvnitř.
Úžasný :-)
Předchozí Další
