Způsoby, jak se chovat a oblékat ve veřejném prostoru, dlouho v Evropě z velké části patřily do sféry nepsané soustavy pravidel. To se s rozrůstající se přistěhovaleckou společností z muslimského světa zjevně mění. Oděv byl, je a bude symbol, vyjádření individuality a společenské příslušnosti. Přistěhovalci, kteří chtěli skutečně zapadnout do hostitelské společnosti, se o to vždycky snažili mimo jiné tím, že se chtěli oblékat stejně jako domácí. Klasicky to dnes vidíte třeba na vietnamských teenagerech v Česku. Chtějí mít stejné šaty a nosit stejné značky jako jejich čeští spolužáci.
Respektování kódu oblékání podle pravidel společnosti, do níž přichází, také empatičtí lidé považují za znak úcty a respektu k hostiteli. A to nejen, když tam přijíždějí jako přistěhovalci žít, ale také jako turisté na návštěvu. Žádná soudná, byť sebesvobodomyslnější Evropanka, by se jistě neprocházela po ulicích v Saúdské Arábii nebo v Íránu v minisukni či krátkých kraťasích. Nikdo s citem pro věc se nebude v příliš odhalujícím oblečení promenovat ani v malých městech konzervativního jihu Španělska nebo Itálie.
Značná část muslimských přistěhovalců ale na evropský styl oblékání nikdy nepřistoupila. Proto některé evropské země přechází od neformálních pravidel k jasným, psaným, vymahatelným pravidlům, včetně trestů a sankcí. Nejdál v tom tlaku je vždycky Francie, která na rozdíl třeba od Británie nikdy nepřistoupila na doktrínu multikulturalismu a tvrdě tlačila na integraci. To, že ta snaha v mnoha případech zůstala jen na papíře a dnes jsou právě ve Francii největší ghetta neintegrovaných muslimských přistěhovalců, je jiná věc.
Začalo to v roce 2005 zákazem muslimských šátků a dalších velkých viditelných náboženských symbolů ve školách. V roce 2011 následoval jako v první evropské zemi zákaz zahalování celých tváří do nikábů a burek. Před časem v tom Francii následovalo Švýcarsko.
David Lisnard, republikánský starosta známého letoviska Cannes na Azurovém pobřeží, teď zakázal zahalující plavky známé jako burkiny. Přesně řečeno, nejde jen o burkiny, ale „všechny oděvy, které nerespektují dobré mravy a sekularismus“. Burkiny podle něj spadají pod tento zákaz. „Plavky, které ostentativně dávají najevo náboženskou příslušnost, zatímco Francie a její náboženská místa jsou terčem teroristických útoků, by mohly vytvořit hrozbu narušení veřejného pořádku,“ uvedl Lisnard. „Zakázal jsem jen uniformu, která je symbolem islámského extremismu.“ Muslimka, která vyrazí v burkinách na pláž v Cannes, bude policisty nejdřív vyzvána, aby se převlékla do adekvátního oděvu a pokud to odmítne, tak k opuštění pláže. Za porušení zákazu hrozí pokuta 38 euro (asi 1 100 korun).
Různí aktivisté už vyhrožují žalobami za to, že zákaz je diskriminační a nemá oporu ve francouzských zákonech, které zakazují zahalenou tvář, nikoliv zahalené tělo.
Lisnard používá rétoriku, která je trochu za hranou, zbytečně dráždí a aktivistům nahrává k obviněním, že republikánský politik chce přetáhnout voliče Národní frontě. V zásadě je to ale jen snaha prosadit, aby se na francouzské Riviéře lidé chovali a oblékali po francouzsku. A když to nejde neformálně, zasáhne se formálně. V kraji Brigitte Bardotové oblékání po francouzsku znamená bikiny. Francouzi svou představou plážového dress codu neomezují jen muslimy. Na jihu Francie se nepěstuje ani naturalistická kultura, kterou mají v oblibě třeba Němci a další národy severní Evropy. Nudismus je tam zakázán stejně jako burkiny. Na plážích na to upozorňují dost výrazné cedule. Ve Francii, stejně jako v dalších zemích jižní Evropy, není ani zvykem, že se nahé koupou malé děti. I velmi malé holčičky tam nosí zahalený hrudník. Někdy to působí až trochu komicky. Je to ale místní pravidlo, kterému se každý empatický člověk přizpůsobí, aby neexhiboval a nepohoršoval okolí, protože je tam na návštěvě.
Starosta má mít na takový zásah, jako je zákaz burkin, právo. Stejně jako by měl mít ředitel divadla nebo opery právo nepustit dovnitř člověka, který přijde oblečen nevhodně příležitosti.
Oděv může působit jako povrchnost. Jenže je to důležitý symbol, u nějž by respekt k pravidlům měl začínat. Známý kanadský spisovatel a popsociolog Malcom Gladwell v knizeBod zlomu popisuje šíření sociálního viru přes známou teorii rozbitého okna, kterou zformulovali politolog James Q. Wilson a kriminolog George Kelling. Hovoří o zločinnosti, ale snadno se dá interpretovat. Zločinnost může být v určité míře zaviněna socio-patologickým prostředím, v němž člověk žije. Životní podmínky pak mohou mít velký vliv na možnost vzniku sociální epidemie a okamžik bodu zlomu. Může být výsledkem součtu menších zločinů a prostředí, v němž člověk žije. Když žijete někde, kde jsou posprejované zdi a rozbitá okna, máte pocit, že se o vás nikdo nezajímá a vaše všímavost k tomu, co se kolem vás děje, klesá. Poté si člověk řekne: To okno už stejně bylo rozbité, tak proč bych si odtamtud něco nevzal. Navíc je každému jedno, co dělám.
Stejně se to dá vykládat s integrací. Když přistěhovalce hostitelská společnost nedonutí, aby respektoval pravidla pro oblékání ve veřejném prostoru, těžko ho donutí, aby se přizpůsobil a integroval ve věcech nesrovnatelně důležitějších.
Pro nás to není úplně akademická debata. Pražský obvodní soud bude v dohledné době rozhodovat o žalobě muslimské dívky, které zdravotní škola zakázala při studiu a praxi nosit šátek.
