Navigace
Obsah
3. kolo 1. ligy ve feedru-Mušov
Na třetí kolo na Moravu jsem se vůbec netěšil, protože bylo dopředu známo, že budou prosazena moravská pravidla-tedy krmení jen košíkem, čili žádné házení rukou, či střílení prakem.
Nemám rád, když někdo stále vymýšlí nějaká omezení a ořezávání možností.
Svazování národa jsme si užili za komunistů dost a stejně se vždycky zase najde někdo, kdo chce druhé omezovat v možnostech a využívání fantazie.
Navíc bylo striktně řečeno před závodem, že není povolen ani krmný prut, což už vůbec nechápu.
Výklad pravidel toto totiž striktně nevymezuje.
Považuju to za buzeraci.
Stejně jako nikdo nikoho nenutí používat prak a ruku, nemělo by to (podle mne) být ani zakázáno a nikdo by neměl být nucen ke krmení pouze košíkem.
Na tak velké vodě, kde je poměrně silný proud je problém rybu přilákat a protože nemáme povinný páteční trénink jako plavačkáři, trať není nakrmená.
Bylo by jen moudré mít možnost víc krmit v průběhu závodu-tedy rukou, či prakem, a nebo aspoň mít k dispozici krmný prut, protože když člověk krmí tak nechytá a je to ZBYTEČNÁ ztráta času.
Přijeli jsme s teamem v pátek k večeru, našli si místo, kde budeme spát a šli se posilnit do stánku, který byl teda obrovský a Ondra (tak se myslím majitel jmenuje) se opravdu snažil, ale na služby, které předvádí Markéta s Martinem prostě nemá si nikdo.
Takže ani zde nebyla laťka ani zdaleka na dohled, natož pak dorovnána, či snad dokonce překonána.
Ale s Ondrou jsme se skamarádili, a i když se zpočátku koukal na nás s nedůvěrou, velice rychle jsem ho přesvědčil, že budeme konzumovat na účet a zaplatíme až v neděli.
Myslím, že mnoho takových šťastlivců nebylo, ale zároveň jsem si jist, že Ondra neměl čeho litovat, protože skutečnost, že nemáme peníze, jsme tajili až do poslední chvilky, kdy jsme pochopitelně ujeli bez placení:-))........pro nechápavé-ten smajlík je tam ze zcela konkrétního důvodu a tím není výsměch okradenému podnikateli.
Jak už jsem uvedl-závod pro nás nebyl nijak atraktivní a jeli jsme tam jen proto, že byl součástí seriálu 1.ligy ve feederu.
Když jsem si ráno vylosoval první forhont v životě na nejvyšší soutěži, tak mi spadla brada, protože to je neskutečnej pech nalosovat takové privilegium na stojatý vodě, kde je pochopitelně takovej forhont úplně na dvě věci, které asi ani snad nebudu rozvádět.
Sice mi všichni gratulovali, že se tam v pátek hrozně chytalo, ale já už tušil…
Přijel jsem na A1 a kousek ode mne seděl George, což byla vzpruha, protože letos chytal stejně mizerně, jako já, ale to bylo tak všechno.
Tak ještě přidal veselou příhodu, protože mi hlásil Boris, že George udělal v autě výběh pro červy, což byla u auta, které za týden odevzdával bývalému zaměstnavateli celkem prča, ale už cesty po kamenitém svahu s vercajkem, kdy byla celkem reálná šance si polámat hnáty, byly větším adrenalinem.
Závod proběhl tím způsobem, že jsme si s Georgem ukazovali každou půlhodinu palcem namířeným k zemi, jak moc plné jsou naše vezírky.
Bez jediného záběru bylo úplně zbytečné je namáčet.
Po závodě jsme pobalili a řekli jsme si, že si nenecháme pokazit náladu s tím, že večer si zahrajeme na kytary ve stánku a to se nám povedlo pěkně.
Musím ještě zmínit, že aktivita komárů neznala mezí.
Jamovali jsme do pozdních nočních a pak i časných ranních hodin, k čemuž nám sekundoval tradičně příjemně v pohodě naladěný Davaprd.
Pak jsem ještě pomohl dopravit do stánku jednoho kolegu, který si poranil při turistické vycházce kotník.
Jeho vděčnost reprodukovaná slovy:“Ty seš skvělej! Nejradši bych tě teď třikrát vykouřil“ mi poměrně zaiponovala, ale zároveň jsem zanevřel na svou sexuální orientaci, protože mi nebylo přírodou dopřáno této charakterní a veskrze altruistické nabídky využít ani jednou...
Pak jsme se po čase odebrali do svých lučních komnat ke spánku a já se po hodně dlouhé době zasmál tak, že jsem skoro umřel, protože nastala věc nevídaná.
Na fotografii můžete vidět i Georgovo noční gurmánsky vychytané menu
George s vychytralým výrazem vybalil jakýsi kapesník, který tvrdohlavě vydával za spacák.
Bylo to tak milimetr tlusté, snadno pašovatelné v kapse a když to rozložil vedle auta, vypadalo to ukrutně komicky.
Nic zlého netuše vydal jsem se za ním na poslední cigáro a když jsem jeho textilní kondóm spatřil, tak jsem cigáro málem spolknul, protože jsem obdržel nezvladatelný záchvat smíchu, jehož pomocí jsem zřejmě probudil většinu kolem spících kolegů probudil-tímto se velice omlouvám, neb jsem jinak tichý a nenápadný občan.
Když jsem přestal modrat a zvládl přísun kyslíku do plic, uložil jsem se rovněž do spacáku (skutečného) a spravedlivě usnul.
Ráno mi kolezi vylosovali jakýsi středový flek ve středovém sektoru a protože mi zbylo krmení ze soboty (protože pokud člověk chce mít taky nahozeno, nedá se skutečně zkrmit celkem nic moc) rozhodl jsem se nové nemíchat a jen doplnit živou nástrahu.
Odjel jsem na místo a zjistil, že dnes mám Borise po pravici namísto sobotní levice, kde se usalašil Honzík Ouřada.
Celý sobotní závod jsem seděl na šutru a po hodině jsem se poměrně plnotučně proklínal, takže v neděli jsem věděl, že mezi ty balvany musím nutně usadit křeslo, což se mi nakonec podařilo.
Závod proběhl ve stejném duchu.
Skoro celé tři hodiny bez kontaktu s rybou.
Čtvrt hodiny před koncem se konečně začalo něco dít, ale první rybu jsem urazil při záseku.
Druhá mi úspěšně zajela do vázky, ve které jsem v průběhu závodu postupně utrhal většinu krmítek a montáží.
Bohužel i krmítek, které mi obětavě věnoval Honzík.
Ryba znalá terénu neměla problém se ve vázce vyprostit a uvázat mou montáž za jakýsi strom námořnickým uzlem.
Pět minut před koncem jsem konečně zdolal cejna úctyhodných rozměrů (necelých 2,5 kg), ale věděl jsem, že mi nebude k ničemu, protože nejméně měl právě vedle mne sedící Honza Ouřada a to měl cejny tři.
Skončil jsem tedy opět poslední.
Kdybych toho cejna dostal v sobotu, tak bych na něj dělal, počítám, tak dvojku.
Po závodě jsem bez skrupulí skočil do vody a chladil tělo zmořené vedrem. Byla to nejhezčí chvilka, kterou jsem na trati zažil.
Nejvíc mne na tom mrzelo, že jsem zase klukům z mančaftu nepomohl a jen je opět táhnul ke dnu.
Oba zachytali, takže jsme přes moje zoufalství byli stále na dosah bedny (tedy třetího místa celkově), ale můj výsledek byl opět tristní.
Vyhlášení a dekorování vítězů proběhlo v tradiční formě, ale to jsou věci, které mne letos nechávají poměrně chladným a jen mne těší, že se nevyhlašují poslední místa.
Moje demotivace se opět prohloubila, a i když jsem založením bojovník, tak prostě věci, které se nedají ovlivnit a navíc jsou ještě stále oklešťovány možnosti k tomu použitelné-mne nebaví.
Inu-ještě stále byla před námi možnost ovlivnit celkový výsledek na posledním kole a přede mnou se hlavně tyčila šance na podstatném závodě-Velké Ceně Dyje, o jejímž průběhu se píše v jiném článku.
Tak vzhůru na ni!!:-)
