Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Anketa

Kdo, nebo co nás v současnosti nejvíc ohrožuje?

Co si myslíte o současné vlně imigrace?

Na čí straně jste, čili - komu fandíte ve věci Ukrajinské krize?

Návštěvnost

Návštěvnost:

Počítadlo přístupů

Panoramatické Foto

Panoramatické fotografie

      Prodejna v Chebu-zrušena v březnu 2011Prodejna Sokolov

Prodejna SokolovProdejna v Chebu

Prodejna Sokolov

Facebook

Azbestu na Facebooku

Aktuální počasí

Počasí dnes:

21. 10. 2019

poloj

Bude skoro jasno až polojasno, zpočátku místy mlhy nebo zataženo nízkou oblačností, která udrží po většinu dne jen ojediněle. Denní teploty 18 až 22°C, při déletrvající nízké oblačnosti kolem 15°C. Noční teploty 9 až 5°C.

Přehrát/Zastavit Další

Svátek

Dnes je 21.10.2019

Svátek má Brigita

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Den původních odrůd jablek

Zítra má svátek Sabina

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Navigace

Obsah

 

2008 DUNAJSKÝ OHEB 20.9.2008 pod Štúrovem.

p9180005.jpgUž loni jsme s se Kukačkama chystali na Slovensko pobít jejich závodnickou špičku na jejich vodě, ale Dunaj byl nakonec proti, vystoupil koryta a  vzal to přes les a i přes místo, kde se dá parkovat a bivakovat, takže jsme museli zůstat doma.

Letos přicházely z exotického zahraničí různé zprávy a některé z nich byly i skoro poplašné (jako třeba ta, že je tlak na to, aby se změnil termín-což by nás vyřadilo při počtu našich závodů v Čechách), ale nakonec se vše organizačně podařilo vyřešit našim hostitelům tak, že jsme mohli s účastí počítat.
 
Plánovali jsme cestu celý rok (teda hlavně jsme o ní žvanili a vysílali na Slovensko sebevědomé, až výhrůžné signály) a těšili jsme se na veletok, krajinu, ryby a hlavně na naše cizokrajné kamarády, kteří žijí od nás tak daleko, že dokonce mluví naprosto cizí řečí.
Já naštěstí mluvím precizně a plynně slovensky z od dob, kdy jsem na vojně válčil s velikým počtem různorodých slováků.
Bohužel ještě dnes se v té zemi najdou i tací ( a nebudu Milana Melichára ani jmenovat,abych jej neznemožnil), kteří můj talent a mou lingvistickou vybavenost ani neocenili a dokonce jsem zaslechl na svou adresu hodně nešetrné hlášky, jako třeba:“Ved ty vobec nevieš slovensky“ a nebo dokonce:“Ved tebe je kokot rozumiet“. p9180002.jpg
Ten mne takto v třetí osobě pomluvil i do telefonu při hovoru se svou milou...asi ho vezmu do kurzu slovenčiny:-).
To si řekněme hned v úvodu,že toto není vůbec hezké, takhle mluvit s přáteli z Evropské Unie, to není v pořádku a možná by to měly řešit zastupitelské úřady.
Naštěstí nejsem žádná citlivka a tak jsem jen věcně viníkovi mezinárodního incidentu vyložil, že mluvím tzv.Všeslovenštinou,jelikož jsem komunikoval na vojně se slováky ze všech koutů Slovenska, takže hovořím částečně Nitransky, Trnavsky, Vyhodniarsky, Šarišsky, Spišsky…..no prostě je jasné, že člověk, který hovoří pouze čistou bratislavštinou mi moc rozumět nemůže (mimochodem „kokot“ je vyjmenované slovo,ale těch je víc a všechna jsou tak hezká,že jsme si je odvezli domů a začlenili do slovníku).
Ale to je na každém, aby se v jazycích vzdělával, za každého to udělat nemůžu.
 
Konstatuji, že stejně blbě, jako slovensky, hovořím i rusky, německy a  anglicky, takže mne mají velice rádi na celém světě…
Ale já právě hrozně rád mluvím jazykem té země ve které se nacházím a připadá mi to být v pořádku, takže na cizince ve svém obchodě občas tvrdohlavě mluvím česky, aby jim to došlo.
Spousta z nich se přizpůsobila mému nátlaku, takže můžete dnes už vidět po celých Čechách různé cizince šišlající rozžvýkanou češtinou stejně, jako když vyrazím do světa já.
Minimálně je to hrozná prdel a to hodnotím pozitivně. p9190023.jpg
 
Já jsem se vydal na cestu už ve středu přesto, že závod se konal až v sobotu, protože jsem nechtěl jet v noci, jak to udělali Kukačky.
Vyrazil jsem dopoledne a už na Moravě se my v autě vylíhly mouchy z nějakých minulých závodů, kdy mi v autě utekl neorganizovaný kolektiv červů.
Ty jsem za neustálého nadávání vyháněl ven a tak mi cesta pěkně ubíhala.
 
V Brně jsem navštívil prodejnu Mila, kde jsem nakoupil parmové krmení doporučené Milanem a další věci, které jsem tam s uspokojením nalezl, od krajanky, která mi hned hlásila, že pochází ze Sokolova.
Za chvilku přišla i její maminka, která na rodné město s chutí zavzpomínala a tak jsem jí aspoň vylíčil změny, které se u nás za poslední roky udály.
Pak jsem pokračoval k hranicím, i když mne v Milu nepříjemně překvapili tím, že jsem musel zaplatit, takže charitativní diecéze to tam asi není.
Na hranicích jsem zakoupil slovenskou dálniční známku a vyrazil ku Bratislavě, kde jsem měl sraz s Milanem.
Když jsem dojel na domluvenou benzínku, vyhodil jsem poslední masařku a jak jsem na ni koukal, kterak zmateně poletuje, došlo mi, že jsem ji propašoval do cizí země bez dokladů, očkování a absolutně jazykově nevybavenou.
Jak se tady domluví?
Jak ji přijmou místní masařky?
To jsem bohužel nemohl nijak ovlivnit, protože zmizela ve víru velkoměsta a její další osud je neznámý.
p9190035.jpg
Milan přijel za chvíli a odvedl mne ke svému domu, kde jsme dali mé auto do jeho garáže, aby odkapávající olej neznečistil silnici a jeho autem vyrazili do města.
Jeli jsme navštívit rybářský obchod Stana Sýkory, kde jsem zakoupil nezbytná několikakilogramová krmítka, rychloupínací karabinky od Ichtys, které u nás nejsou k mání, hlínu a nějaké další propriety.
Čekala tam na nás parta kamarádů, se kterými jsme se asi hodinu zdrželi za neustálého špičkování a já zjistil, že stejně jako u nás ani tam mezi závodníky „o hajzla nezavadíš“:-).
 
Pak jsme se rozloučili a odjeli na oběd do fajnové restaurace s krásným akvárkem.
Doufal jsem, že to nejsou poslední ryby, které tento týden uvidím.
Milan mne vybavil kontaktem na domluvené ubytování ve Velkém Meďeru (nebo tak nějak se to tam jmenovalo) a odvezl mne pro mé auto, načež jsem po krátké návštěvě jeho bytu (moc pěkného, ale vkladní knížky jsem bohužel při bleskovém průzkumu nenašel) odjel do slovenské tmy.
 
Cesta byla příjemná a já si všiml, jak je Podunajská nížina skutečně krásně placatá a přehledná.
Když jsem dojel na místo, ubytovatel na mne už čekal a překvapil mne luxusním apartmánem za slušnou cenu.
Pojedl jsem čínu z Čech, kterou jsem dovezl z Prahy.
Pak jsem se svalil k televizi.
Chvíli jsem prskal smíchy nad maďarsky dabovaným hororem a pak shlédl ve  slovenštině jeden díl mého oblíbeného seriálu.
Ne. Nebyla to Rodinná pouta a já musím konstatovat, že Dr.House (především postava dr. Housete) je v češtině nadabován bezkonkurenčně lépe.
 
Ráno osvěžen sprchou a posilněn snídaní jsem zavolal Milanovi a domluvili jsme se, že vyzvedne Kukačky, které dospávaly někde na parkovišti u Blavy a srazíme se za obcí, v níž jsem nocoval.
Odjel jsem na místo za cedulí, zastavil na krajnici a krátil si čas hrou na kytaru sedíc pod zvednutým deklem pátých dveří.
Sklidil jsem vyděšené pohledy okolo jezdících občanů spěchajících do práce, kteří se zřejmě domnívali, že si tam vydělávám na halušky své vezdejší.
Dostal jsem nápad, že chlapce překvapím a vyložím rybářský vercajk, rozložím věci potřebné pro rybářské stanoviště, načež nahodím do pole, ale obával jsem se, že mne pak budou peskovat, jelikož mi balení a nakládání vždy poněkud trvá.
Když kolona dvou aut dorazila, sbalil jsem kytaru a pokračovali jsme dál k Dunaji za Štúrovem.
Ve městě toho jména jsme nakoupili proviant a potřeby k dodržování pitného režimu. Pak jsme konečně dorazli na místo, kde se měl závod, jakožto i naše předchozí chytání konat.
 
Dunaj je skutečně veletok, který vás okouzlí na první pohled a to nejen svou mohutností, kterou u nás není kde zažít ani při povodni, ale i krajinou a množstvím rozličných korábů, které po něm nahoru i dolů stále migrují.
Je potřeba počítat s tím, že na fotografii je Dunaje vidět jen část, protože protější břeh není pevnina, ale ostrov, za nímž se rozprostírá Dunaj dále ještě asi 1,5x tolik široký.
p9180006.jpg
 
Dlouho jsme nelelkovali, vyložili vercajk, namíchali krmení a odebrali se na břeh.
Rozesadili jsme se pokud možno tak, abychom si nepřekáželi a to je při síle vody trochu dál od sebe než u nás. p9180003.jpg
Navíc se tam nesedí přímo u vody, jak jsme zvyklí, ale tak 5-7 metrů od ní.
To proto, že když jede proti proudu skutečně veliká loď, tak nejdřív vycucne vodu, která výrazně klesne a po jejím proplutí naopak stoupne o stejné množství nad normál,takže by nás spláchla včetně vybavení a na břehu by bylo zase čisto.
Chytali jsme tak na 15-20 metrech, ale stejně nebyla šance udržet na místě krmítko pod 70g.
Bylo třeba nahazovat kus proti proudu a doufat, že se při pohybu po dně o  něco zarazí.
Mám pocit, že udržet tam krmení na místě nelze ani při velkém dílu hlíny v něm a totéž se týká i živé složky.
Chytali jsme několik hodin.
První rybu dostal pochopitelně Milan, protože jsme se domluvili, že jako hostiteli mu to umožníme.
Když tahal třetí parmu, tak jsme si uvědomili, že to asi naše zásluha nebyla a přestali jsme na něho brát ohledy. p9200060.jpg
Když tahal pátou, tak to už jsem znejistěl, protože jsem byl bez záběru a  to jsem chytal hned pod ním.
Pak vytáhnul pěkného jesena Čugi a po chvíli druhého.
Z nás nejvíc chytal tchán Honzy Kukačky.
Pomalu se začalo šeřit a já neměl ani ťukanec.
 
Milan hlásil, že mu není vůbec dobře a začal, jako zbrusu nový majitel horečky, balit.
Mí kolegové jej následovali za chvíli-každý nějakou rybu měl.
Já ne. p9200053.jpg
Chtělo se mi zařvat, že bez ryby od vody nejdu, ale obával jsem se, aby se mi nestalo, že tam strávím ještě taky zimu, tak jsem zbaběle mlčel.
Pak jsem náhle na sotva již viditelné špičce zaznamenal záchvěv a  okamžitě zasekl.
Těžké krmítko a hlavně odpor silně tažné vody mi bez předchozí zkušenosti nedaly možnost identifikovat, jestli ryba na háčku je, ale nakonec jsem přece jen udolal první exmlář a navíc takového druhu, jaký nikdo z nás nechytil.
Vydal jsem bojový pokřik a byl jsem zpátky ve hře.
Byl to obří exemplář ryby, které zde říkají hlaváč a mně nejvíc připadá, jako blonďatá vranka. p9180011.jpg
Přijal jsem gratulace a se sebevědomým výrazem sbalil vybavení.
 
Předtím odpoledne jsem byl ještě převzít od pronajímatelky chatu, kde jsme dnes měli spát jen s Milanem ( i když bylo jasné, že při jeho zdravotním stavu se žádná velká vášeň konat nebude) a zítra již s bandou dalších závodníků, kteří v pátek dorazí a budou s námi do neděle.
p9180008.jpgNa některých místech v chatové oblasti bylo moc pěkně uklizeno....
Milan odjel tedy na chatu i když jsem se jej snažil léčit rumem, který jsem mu dovezl a my jsme si sedli u ohně, kde jsme setrvali do pozdních nočních hodin.
Přiznávám- velice jsem zalitoval faktu, že můj spacák zůstal doma, protože to byla úžasná noc a mně bylo navíc pak souzeno zjistit, že v chatě bylo tak o pět a ž osm stupňů méně, než venku.
Po Dunaji proplouvaly rozsvícené parníky, ale bohužel fotky z nich byly tak žalostné…že jsem je vymazal.
Chlapci pak také poodpadávali, tak jsem se nakonec nerad odebral na chatu, což vzbudilo maroda, se kterým jsme pak ještě ztrestali láhev výtečné hruškovice a probrali spoustu důležitých věcí.
Například jsem zjistil, že ani na Slovensku nemá komunisty žádný normální člověk rád, ale že ani tam zatím bohužel není jejich odlov povolen ani v regulované míře.
To je bohužel nešvar, který přetrvává i u nás.
A ještě se svobodně pohybují po prostoru a dokonce i žvaní do polititky.
Hrůza!
 
Ráno jsem vstal celej zmrzlej a v chatě jsem už dávno byl sám, protože Milan byl odcestován k vodě.
Tak jsem rychle posnídal ze zásob a taky odpálil.
Tektokrát jsme seděli víc po proudu a byl tam s námi i Peter Labát. p9190032.jpg
Klidný mírný sympaťák, ale jako závodník nebezpečný, jak sviňa. p9190039.jpg
Během chvíle jsem ho viděl tahat parmy, jeseny a dokonce i mrmláka, kterého se zatím nepodařilo vytáhnout nikomu.
 
Namíchal jsem včerejší krmení s hlínou a pokoušel se něco chytit.
Asi po hodině ke mně přišel Milan, oznámil mi, že jsem kokot, odešel, vrátil se po chvilce a přinesl mi jiné krmení. p9190034.jpg
Je pravda, že ta hrůza, o jsem měl v kýblu mohla ryby tak leda vyděsit, protože nesourodé hroudy jakési nevzhledné hmoty k ničemu jinému ani posloužit nemohly a tak jsem přijal jak oznámení o mé charakteristice, tak krmení (to dokonce s povděkem).
Je pravda, že došlo k dokonalé přeměně skoro jako u motýla (biologický terminus technicus-přeměna larvy na dospělce-pozn.aut.), protože během chvíle se z diváka a obdivovatele slovenských rybářů stal rovnocenný lovec.
První tři ryby (na 100% mreny-parmy) jsem utrhl, ale pak už jsem začal páčit ty krásné ryby stejně, jako mí sousedi.
Byl to úžasný zážitek, protože dokonce vyšlo chvílemi i sluníčko a bylo krásně přesto, že jinak počasí prostě nebylo nic moc a i to jistě výraznou měrou podepsalo na vlažném rybím apetitu.
p9190043.jpg
Postupně jsem za ten den ulovil sedm parem, z nichž tři byly do půl metru a ostatní kolem 60 cm.Největší měla 62 cm, což není nic moc, protože takové u nás není problém ulovit-pokud jdou, ale prostě není možné očekávat, že čím je větší řeka,tím větší budou ryby.
To bychom museli tahat parmy, odhadem, tak pětimetrové a to bych nás chtěl vidět.
Minimálně o stejný počet ryb jsem přišel buď utržením,nebo tím, že jsem rybu, jak říkají naši bratia, „vyvadil“, čili, že se zbavila háčku.
Milan dostal také krásného "mrmloně",což je zase slovo, které si chlapci dovezli od nás.p9190027.jpg
Nicméně jsem opět ocenil vlastnosti prutu Sema Amnesia, protože její tuhost pomohla držet přece jen část vlasce nad hladinou a eliminovat tah proudu.
Ale stejně prostě krmítka plavala i při 80g
. Nejvíc z nás nachytal Peťa Labát-myslím, že ryb bylo kolem 20-ti.
Milan,který byl také úspěšný se po několika hodinách vzdálil k již postavenému stánku s náčelníkem zdejších vod, který závod i naše trénování v pohodě umožnil.
Když jsem se ptal proč tam jdou, pravil Milan :“Třeba si uctit“.
A je fakt, že fenomén uctívání (neboli projevené úcty) se v těchto zeměpisných rozměrech neodbývá (neojebává), což mi bylo sympatické.
Když se začalo šeřit přišel ke mně Peter, který už měl sbaleno a  povídali jsme si o rybách, o závodech a spoustě dalších věcí.
Je to skutečně fajn člověk.
Během rozmluvy jsem dobalil i já,pak jsme pomohli sbalit Milanovi, který se vrátil s Pištou Čapicou a už mu zase nebylo úplně dobře, takže horečka se vrátila.
Tak jsem jej odvezl zase na chatu marodit a vrátil se ke stánku.
 
Tam jsme pak strávili skutečně příjemný a zajímavý večer ve společnosti slovenských (a také maďarských) kolegů a kamarádů.
Probrali jsme skutečně leccos a nasmáli jsme se až do bezvědomí.
Alergie chřipky se zřejmě rozmohla plnou silou, takže jsem v průběhu noci odvezl ještě několik nemocných kolegů na chatu a děsil se společné noci s nimi v lazaretu.
Během hovoru ve stánku jsem se dozvěděl, že Pišta byl na vojně u nás v  Sokolově a měl tu i frajerku v Mánesově ulici. p9210073.jpg
Mimochodem Pišta je bývalý slovenský reprezentant v ledním hokeji,velice otužilý chlapík,který když se projde po krk ve vodě,tak ho to jen otuží a on odmítá se i převléknout do suchého zvlášť v případě,že prší, což zní poměrně logicky, ale stejně ho nakonec Kukačky ukecaly, aby s námi mohl nadále pokračovat.
Nakonec ho ale zima stejně dostala a tak jsem jej s náběhem na chřipku také odvezl, ale zato jsem dolů zpět přivezl Milana, který se stačil vypotit a bylo mu lépe.
Pak jsem s radostí poslouchal Stana Sýkoru (to je zase bývalý paragán), který vyprávěl, jak rád čte moje stránky a dokonce až tak, že když je mu nedobře na duši, tak si je otevře, počte si nějaké články a je mu dobře. p9210069.jpg
To byla slova, která mne velice potešila a namotivovala k další práci.
Tímto se kamarádům z východu omlouvám zároveň za to, že mi to trvalo tak dlouho, než jsem ke článku našel invenci, ale je pravda, že když bych jej psal z povinnosti, nebo závazku, tak by za nic nestál a prostě je lepší počkat „až to na mne přijde“.
 
V přátelské atmosféře proběhl celý večer, akorát na konci jakýsi zakrslý stařík na nás začal pokřikovat takové věci, že nic nevíme,že nic nejsme a snažil se rozdmýchat národnostní spory.
Sklidil poměrně všeobecný posměch a tak se snažit uspět s tím, že je mu 70 let, což považoval za zásluhu.
Inu….všichni vědí, jaký jsem klidný a mírný beránek křížený s pohodářem, takže jsem mu s úsměvem sdělil, že nás opravdu nezajímá ani on ani jeho požehnaný věk.
Pak se začal bít za komunisty a skončila sranda.
Já a Čugi jsme si uvědomili (když o sobě začal prohlašovat, že je pojebaný maďar), že úplně všechny jeho pravdy popírat nebudeme, ale že už nás fakt nebaví a že nám krásnej večer zkouší pokazit ,ač jsme nepochopili proč.
Leč-nemohli jsme ho jen tak někde na břehu zakopat a tak nezbylo, než to řešit nadměrnou nedoslýchavostí.
Tohle je prostě o vnitřní úrovni každého soudruha a nedá se to nijak ovlivnit.
 
Navíc stánkař prohlásil, že jsme mu všechno vypili a že zavírá, což byla pro nás rána.
Asi nečekal, že tam bude i návštěva (i když poměrně nepočetná) z Čech, která vydrží i nějakou tu kořalku….:-)
A tak jsme to ukončili a šli každý po svém bydlet.
 
Když jsem dorazil do naší chaty,tak všechno spalo a mně se zoufale nechtělo.
Venku bylo nádherně.
Profilcoval jsem chatu a zjistil, že mi kamarádi nechali v lahvi asi tak 2-3 panáky té úžasné hruškovice, tak jsem si ji vzal na zahradu a s chutí při ní ještě poseděl.
Pak jsem šel konečně udolán zalehnout a usnul spánkem spravedlivých.
 
Ráno jsem se probudil v chatě zase poslední a sám.
 
Tak jsem spěšně opustil ubikaci, protože to už byla sobota a tudíž den závodu. p9200049.jpg
Milan mi poradil co a jak namíchat, pak jsme počkali na prezentaci a losování, nafasovali čísla, popřáli si vzájemně úspěch a rozešli se na místa.
Zase jsem ocenil pohon 4x4 a nemusel vláčet několik set metrů všechen vercajk.
V některých místech by se jednonápravový vůz zahrabal, jako rejnok.
Zajímavá je struktura břehu občas skoro písečná pláž, většinou drobné kamínky a oblázky.
Občas úsek,kde jsou jen kameny jako pěst a větší.
Peter Labát mi vyprávěl, že všechny větší kameny jsou sem dopraveny z  Hronu, který je totálním kamenolomem.
Tak si představte tu sílu proudu.
 
Nachystali jsme výbavu a krmení a většina závodníků zřejmě trávilo čas v modlitbách na téma-aby nechcalo, protože vítr foukal vydatně a k dešti se dost plnotučně schylovalo. p9200051.jpg
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Už na Kukaččím poháru nám kluci ze Slovenska přivezli reprezentační trika se Slovenským státním znakem a na rukávu jsme každý měli svou přezdívku.
Od čtvrtka jsem ho nesundal, takže mne z cizokrajnosti nikdo nepodezíral-zvlášť při mé dokonalé slovenštině.
 
Pak už začátek závodu, ve kterém se krmilo jen krmítkem (tedy ne rukou ani prakem) a nebylo omezené množství krmení, ani živé složky.
Za pět hodin závodu jsem neměl jediný záběr,drbanec, či aspoň přejezd. p9200057.jpg
 
Není co líčit a zabývat se vlastním rozčarováním mi nepřijde jako smysluplné.
 
Vedle mne chytal pěkně Jaro Haššo (doufám,že je to jeho jméno), který vydoloval čtyři pěkné parmy a podle toho, jak jsem ho sledoval, tak každou odjinud. p9200058.jpg
Krmení nemělo valný vliv a šlo hlavně o místo.
Do puntíku se splnilo to, co mi řekl Milan dávno před závodem, totiž, že jakmile nalosuju místo, kde budou vázky, budu mít i ryby.
Já neuváznul ani jednou a tak jsem ani rybu neviděl.
A to jsem měl ještě takové štěstí, že pode mnou měl chytat Čapica, který nenastoupil pro nemoc. p9200059.jpg
 
Už dvě hodiny před koncem pětihodinovky jsem rezignoval a vytáhl vezírek na sušení, protože mi bylo jasné, jak to dopadne. p9200055.jpg
Nahoře proti proudu seděl Peťo Labát ve vázkách a chytal hned u břehu.
Zapřáhnul 11 parem a jen tři se mu podařilo zdolat přes četné vázky.
 
Déšť se nakonec nedostavil, takže aspoň to bylo fajn.
Nechápu jen jednu věc.
Proč po odchodu rozhodčích s váhou se mi pověsila na prut parma jako tele a nenechala se shodit dřív, než v podběráku. p9200063.jpg
 
Potom přišel za mnou ještě Peťo Labát a asi půl hodiny se mnou zůstal, což mne potěšilo.
Tak jsme spolu ještě „potárali“, pak jsme se rozloučili a on odjel za rodinou.
 
Zůstal jsem na místě ještě asi dvě hodiny, pomalu jsem balil a dával si dokupy věci.
Velice mne ale potěšilo, když jsem pak slyšel z dálky volání a to se mi šel s pohárem pochlubit můj kámoš Milan Melichár. p9200065.jpg
Vyprávěl mi průběh závodu a já mu tiše záviděl.
On ale byl dost nasrán, protože ho přechytal jeho největší soupeř v lovu parem (jméno jsem zapomněl).
Že když jde o parmy, tak je to často hlavně závod jich dvou.
Uzavřel to slovy:“Tá kurva!Zasa mna prechytal….“
Třetí byl myslím můj soused a všem jim gratuluju a přeju super zážitek. p9200061.jpgp9200062.jpg
 
Česká výprava dopadla stejně, jako kolektiv chlumeckých sedláků, protože ani já, ani Čugi jsme rybu nechytili a ani další kolegové neulovili víc, než jednu-tuším.
 
Naše ambice na odvoz poháru tedy utrpěly značné trhliny, ale tak holt jsme se prostě jen rozkoukávali a rozcvičovali.
Když byli chalani u nás poprvé, tak taky moc nezazářili i když je poctivé přiznat, že dopadli podstatně líp, než my letos u nich.
Po závodě většina závodníků odjela, ale naší družbě nakloněné jádro slíbilo, že s námi setrvá až do neděle a to také dodrželo.
 
Rozhodli jsme se hromadně povečeřet v místním hotelu a tak jsme se tam přepravili.
Vzhledem k tomu, co jsem zažil s Milanem v Bratislavě,byl důvod se těšit na další ukázku slovenské gastronomie.
To, co jsme tam zažili nás šokovalo všechny bez rozdílu národnosti, státní příslušnosti vyznání, věku, pohlaví, váhy, i čísla bot.
 
Budu Vám vyprávět malý horor s komickými prvky.
 
Usadili jsme se ke třem stolům v počtu asi 11 lidí a to tak, že jsme na sebe víceméně navzájem viděli.
To jsme netušili, jak moc jsme si vzájemně pomohli k prodloužení života.Prodlužuje jej mimojiné smích (taky pobyt na rybách, protože čas takto strávený se do života nepočítá).
Přišla poměrně dost nehezká postarší neudržovaná „servírka“, bez nadšení se na nás podívala, rozhodila nám jídeláky a my jsme si objednali pití.
Mně byla poměrně zima po těch skoro deseti hodinách ve větru a tak jsem si nedbaje varování objednal čaj a rum. p9180010.jpg
Chtělo by se říct, že na čaji se nedá nic zkazit, ale dá.
Mastná oka byla asi po polévce a čaj bych tipoval na něco mezi druhákem a  třeťákem-pochopitelně to bylo studené.
Ale proti rumu to byla laskomina.
Ta divná paní mi přinesla ve sklence cosi značně podezřelého, co odporně páchlo, nevábně vypadalo, ale hlavně příšerně chutnalo.
Technologicky jsem to viděl na výčepní lihovinu s denaturákem, Hofmannskými kapkami a živočišným uhlím.
Nechtěl jsem to pokoušet do sebe poslat, tak jsem řekl, že v čaji se to ztratí a nalil to do něj.
To jsem ale asi neměl, protože v něm okamžitě proběhla jakási reakce-zřejmě nukleární.
Rozhodl jsem se přerazit ten hnus cukrem, ale bohužel tolik metráků jsme k dispozici neměli, tak jsem se v duchu rozloučil a narval to do sebe na několikrát s tím, že nejsem žádná padavka.
Nejdřív jsem skoro zemřel, ale řehtající se squadra debilů mi připomněla, že tam nejsem sám a to je boj, který nebojuji jen se sebou a pro sebe.
Tak ve chvíli, kdy už jsem skoro začal vidět světlo na konci tunelu času-vrátil jsem se zpět.
Zhluboka jsem se nadechl, brutálně krknul, oklepal jsem se tak, že mi husí kůže málem roztrhala maskáče, utřel jsem si slzy, které mi mimovolně vyhrkly a radoval se, že jsem přežil a že nejhorší mám za sebou.
Když jsme uviděli v jídelníčku „morčaciu polievku“, tak jsme mírně znejistěli, protože na polévku z morčat skutečně neměl chuť nikdo, ale chlapci nám se smíchem vysvětlili, že morák je nějaké jiné plemeno místní fauny (myslím,že krůta, nebo krocan).
Já pro sichr polévku okamžitě zavrhl a to jsem netušil,jak dobrý nápad to byl.
Druhá možnost totiž byla „hovadzí vývar s nudlami a masom“.
Ten si několik statečných bláznů objednalo.
Mezi nimi i Pišta Čapica, který jediný ani nezávodil, jak mu bylo špatně, protože večer prochladnul a onemocněl tak prudce, že jsem jej musel odvézt na chatu do konejšivé náruče Peťa Labáta, který opečovával marody, jako vlastní děti a ještě jim stačil vyložit pravidla správné životosprávy.
Tu ovšem on sám porušuje, když nedodržuje pitný režim!!!
p9210072.jpgp9210071.jpg
Druhý, kdo si dal vývar, byl Honza Kukačka a ještě několik jedinců.
Než polévku donesli, odešel Honza naštěstí na záchod, takže my jsme mohli sledovat Pištu,jak se na polévku tváří.
Nemohl do sebe nic jiného,než pivo a polévku dostat a tak se na ni hrozně těšil.
Když TO před něj to číšnice postavila, koukal na TO nedůvěřivě, ale pak nabral na lžíci, kterou neprozřetelně dokonce zasunul do úst a nakonec dokonce provedl statečný pokus o polknutí.
Ohryzek mu na hrdle poskočil s takovou razancí, že ho praštil do brady a  málem mu vyrazil chrup.
Pištovy oči se nevěřícně koukaly na nás, jako by hledal pomoc.
Bylo vidět, že je to unikátní hnus.
Pouhým okem bylo vidět, že je to jen voda, několik vláken mrkve a pár rozvařených zavářkových nudlí.
Když jsem neopatrně ochutnal 2-3 molekuly, seznal jsem, že TO chutná jako vyvařený hadr z nádobí, což také nejspíš byl.
Když se vrátil Honza ze záchodu scéna se opakovala a znechucený známý jedlík, který sežere vždycky všechno ( a každýmu:-)), se tvářil, jakoby dostal na koupání nafukovacího Lenina a jeho jindy vlídná tvář diskotékového bonvivána nabrala zachmuřených rysů.
p9180007.jpg
Chlapcům kolem začali nosit hlavní jídlo a po prvních soustech i jim ztuhly rysy zvlášť, když po přepočítání pěti až šesti připálených brambůrků pochopili, že budou hladoví ještě dlouho po zaplacení.
Navíc obsluha ukrutně zmatkovala a některá jídla nedonesla vůbec, jiná pro změnu jinak, než byla objednána…
Pochopitelně, že jsem si svoje jídlo také užil.
Naprosto tuhý řízek z nějakého natvrdlého vulkanického tvora, který už by byl i na pneumatiky z Půchova tvrdý, mi přinesla ta teta tak studený, že jsem se obával omrzlin čelistí.
Příbor s nápisem „Jednota“ na to vůbec neměl a myslím, že mlýnek na maso by také podlehl.
NEDALO SE TO VŮBEC ŽRÁT.
 
Vrchol byl, když jsme chtěli platit a oni nám oznámili, že ne oni za námi, ale my, že musíme k nim do fronty, pokud chceme platit.
Mysllel jsem si, že tam mají computer, ale ne.
Byla to změť lístků a papírků s nesmyslnými poznámkami, kterým nikdo nerozuměl a z nich ty dvě skulptury mezi sebou komunikující výhradně maďarsky dolovaly informace, co kdo měl.
Navíc podřízená dostávala od šéfky imrvére pojeb (naprosto zasloužený), za což se styděla a pýřila.
Zalekl jsem se jejího ruměnce (aby nesignalizoval touhu po seznámení) a po kvapném odevzdání peněz prchnul ven, kde jsme si s kolegy vyměňovali vulgární názory na toto hostinské zařízení.
 
No ale…-sice to bylo hnusný, ale aspoň drahý.
Ještě, že Attila Barčák celou tu dobu zůstal u ohně, který udržoval při životě.p9210074.jpg
On jedinej zůstal gastronomickébo a hotelníckého zážitku ušetřen.Myslím, že kdybychom to tušili, tak bychom všichni radši chodili pro dřevo,jak barevný.
 
Pak jsme se u ohně léčili z otřesnýho zážitku luxusní švestkovicí a Zlatým bažantem, který naštěstí neměl podobné rysy jako produkty místního hotelu. p9190020.jpgp9210067.jpg
 
Nakonec jsme zmordovaní po namáhavém dnu šli spát.
 
Ráno jsme ještě šli chytat a ryba poměrně šla, ale já už neměl štěstí, a tak jsem aspoň vyfotil kamarády na břehu a po krátké době se rozloučil a odjel. p9210068.jpgp9210070.jpg
 
Cestou se mnou ještě vyšplouchla navigace, protože jsem jí poručil, že chci do Prahy a ona mne vedla spolehlivě nejkratší cestou.
Když jsem si za Komárnem vzpomněl, že chci ještě nakoupit pár lahví dobré pálenky domů a jako dárky, tak jsem zapadl do nejbližšího supermarketu.
Nestačil jsem se divit cenám, které jsem u lahví viděl,protože byly v tisících a za lahev kořalky zaplatit 6000 mi přišlo i ve slovenských korunách dost, tak jsem radši zmizel.
 
Venku jsem pak podle nápisů na domech zjistil, že jsem dávno v Maďarsku a  že mne GPSka žene na Vídeň.
 
To ne.
To jsem věděl, že rakouští policajti jsou ostří jako břitva a že takovej samosoudce na motorce by mi vymlasknut pokutu 30 000 šilinků za rychlost, jako nic.
Cestou jsem si také všiml, jak na Slovensku důsledně mají pojmenované všechny důležité názvy čehokoli dvojjazyčně a připomnělo mi to naše pohraničí před mnoha lety.
Zvlášť se mi líbilo, jak překládají skutečně složitá slova a hlavně ta, která se v obou jazycích diametrálně liší:-)). p9210075.jpg
Tak jsem se vrátil a pádil na Bratislavu.
Cestou jsem chtěl nabrat ještě zpátky svou zbloudilou masařku, ale nikde nestopovala, takže tak možná ještě někde bloudí, anebo se skámošila s domorodci a už bzučí slovensky.
 
Cesta proběhla v pohodě a nesmírně rychle, protože ač byla neděle a na dálnici dost špička, podařilo se mi zavěsit se za Bentley.
To je kára, který uhne každej a tak jsme jeli svorně skoro celou cestu kolem 200km/h a za chvilku jsme byli v Praze.
Pak už jen dalších 180 km domů a bylo to.
Jedna cesta zhruba 700 km, ale celkem v pohodě.
Těším se teď na to, že příští rok bude hezčí počasí, že budu spát venku a  chytím víc ryb a taky víc druhů.
Jinak musím za nás všechny poděkovat jak organizátorům, tak všem kamarádům, kteří nás tam přivítali a se kterýma nám bylo skvěle.
Nejvíc děkujeme Milanovi Melichárovi, který se o nás vzorně postaral a jen nám bylo líto, že mu nemoc nedovolila zůstat s námi do neděle.
 
I bez pohárů to bylo super!
Petr Hahn

Ahoj-vítej na mých webových stránkách.

Krátce se představím a víc si o mně přečteš na webu v životopisu.

Jmenuju se Petr (to je údajně skála) Hahn (to je určitě německy kohout), ale vlastně všichni, kdo mne znají mi říkají – Azbest. To je přezdívka, kterou jsem dostal někdy kolem r. 1985 na vandru.

Z rubrik na webu vyplývá, že mne baví muzika, příroda, cestování, rybařina (hlavně momentálně feederové závody od r.2004), vodáctví, poezie, psaní, a některé další věci, na které se možná časem i zde dostane.

Mám osobní problém při kontaktu s blbostí, hajzlovstvím, levičáctvím (i když s politikou tak nějak komplet), nespolehlivostí, lhaním, ……bohužel se s tím vším dnes a denně setkávám a občas mi nedá to nekomentovat, nebo si z toho aspoň dělat srandu.

Některé texty, které uznám za zajímavé, vtipné, nebo jinak přínosné otiskuju i od jiných autorů-někdy i z anonymních přeposílek.

Jsem tvor společenský, ale nějak nemám kliku, takže žiju sám.

Stránky už běžely víc než rok na jiném redakčním systému, ale tyhle mi vyhovují více a taky se mi víc líbí.

Přeju příjemný pobyt, a pokud Tě něco zaujme, máš možnost se zeptat, nebo komentovat v pokecu.

Takže……VEJDI