Navigace
Obsah
Díl jedenáctý-Trolling s profesionálním průvodcem
Po návratu kluků z vejšlapu do pralesa a mého z vyjížďky na člunu jsme schroupali další porci tapíra a s funěním se svalili na nějakou tu hoďku do sítí.
Po probuzení přišel Alvaro se kterým jsme měli domluvenou rybačku.
Takže jsme naložili cajk do jednoho člunu, prověřili, jestli v boxu je dost piva a vyrazili.
Rozdíl, mezi rybařením s profesionálním průvodcem a s negramotným debilem je celkem zřejmý.
Profík nezírá tupě po kraji a nemyslí na stupidity jako třeba to, jak si to s náma odsedí a zase bude jeden den v suchu.
Nejezdí bezprizorně po řece, jak ho napadne, ale snaží se, aby si klienti něco užili.
Má spoustu zkušeností a jeho snahou je tyto věci předat.
Ví, kam chce jet a proč.
Ví, jak dlouho tam bude a kam pojede pak.
Ví, jaké ryby se kde dají očekávat
Ví a řekne vám, jak daleko za lodí máte trollovat, aby to bylo účinné.
Poradí, jaký wobler použít.
Jede takovou rychlostí, která je optimální.
Jeli jsme poměrně daleko a pak jsme začali trollovat podle pokynů Alvara kolem břehu.
Bohužel jsme se skutečně netrefili do ideálního období, které by zajišťovalo hojný výskyt ryb a jejich braní, ale přesto to byl markantní rozdíl od pokusů chytat s Porco Granje, případně s jeho spratky.
Asi po deseti minutách přišel první záběr, a světe zboř se-měl jsem ho já.
Člun nejede úplně pomalu, takže když dojde k útoku na wobler, je to do rukou pořádná rána a prut se rasantně ohne.
Je třeba dát průvodci signál hlasitým pokřikem:“Peška, pejš“(rybka, ryba), aby dotyčný stáhnul motor a zastavil.
Pak následuje souboj a zdolání ryby.
Po jejím přivedení je záhodno vpravit do tlamy boga grip (vylovovací kleště), vyzvednout ji do lodi a druhými kleštěmi vyprostit trojháky wobleru.
Není radno se pokoušet brát pirani, ani ostatní ryby do ruky stejně, jako wobler.
Jednak jejich zuby nejsou vůbec zanedbatelné a pak-stačí jeden prudký pohyb ryby ve snaze se vyprostit a máte volné háky z trojháků v těle, což je nebývalá radost a ryba se chechtá, co jste to za trotla.
Piraňa má obrovskou sílu v čelistech je to io vidět na stavbě těla, že její žvýkací svaly jsou asi ty nejsilnější, jaké má.
Piraň se většinou údajně chytá spousta, ale pro nás byla každá ryba svátek, takže jsem se z ní radoval velice a po vyfocení a vyproštění šla zpátky do vody.
Pokračovali jsme v činnosti a zátoky jsme svědomitě prohazovali ze zastaveného člunu.
Honza ulovil krásného tukunare (okoun) a pak taky piraňu, kterou jsme si nechali, jako nástražní.
Dalším tukunare triumfoval zase ten bídák Roman a my marně dumali nad tím, co dělá jinak a líp, než my.
Buď je to klika, která přeje připraveným a je fakt, že Roman je z nás co se vláčky bezesporu nejzkušenější a navíc mu skvěle (na momentální poměry) fungovaly streamery na mušáku.
Na to jsem se už mohl jen závistivě koukat, protože můj mušák byl po fraktuře zásluhou našich milých černých otrapů.
Nebo zvolil lepší nástrahu (vždycky),případně použil jakési tajné rituály, do nichž nás nezasvětil.
Pak jsem i já chytil konečně Tukunare Paka, což byl můj sen, protože je to nesmírně krásná ryba.
Pak ulovil Honza nádhernou rybu s šerným okem.Určitě nejkrásnější ryba, jakou jsme za celou dobu chytili.
Chytil jsem další piraňu a tu jsme si nechali taky na nástrahu.
Pak jsme Alvara požádali, aby nám zastavil v ústí zátoky, kde jsme nachytali nejvíc a jali jsme se připravovat montáže na piraráru (sumce).
Jednalo se o dřevěný špalík na jedné straně rozštípnutý tak, aby se do něj dalo zakousnout lanko, nebo šňůra.
Na konci lanka bytelný hák a na něm piraňa visící za hřbet s udiveným výrazem.
Rozhodili jsme tři sumčáky kolem lodi a sledovali cvrkot.
Piraně fungovaly a pumpovali špalíkama jako zdatní karasi a tak jsme spokojeně čekali na záběr.
Při záseku se montáž chová tak, že špalík spadne a ryba je zdolávána bez překážky.
Jako správní rybáři jsme bedlivě, ale trpělivě sledovali naše splávky debatujíce o našich nadcházejících úlovcích, které na sebe nedají už dlouho čekat, protože se blížila jejich hodina.
Bylo to nesmírně napínavé a já už se těšil, jak zaseknu krásného anténovce s oranžovým břichem, který bude mít přes metr, a budu se s ním přetahovat o prut.
Po dvou hodinách jsme mírně znervózněli, protože se trochu začalo kazit počasí a Alvaro pokukoval po obloze, kde se sem tam objevil mráček.
Slunce ale v pohodě svítilo a my věděli, že nic nehrozí:“No panic, no Titanic“
Po další půlhodině jsme si museli přiznat, že sumec asi dneska k večeři ani ve foťáku nebude.
Zklamaně jsme stáhli udice a pustili piraně zase domů.
Před odjezdem se nás Alvaro zvědavě zeptal, co že jsme to chytali.
„No přece piraráru-sumce!“
Podíval se na nás shovívavě-až soucitně a řekl poměrně podstatnou větu:
„Pirarára no foot piraňa.Piraňa foot pirarára“
Pro ty, kdo nemluví plynně brazilsky, přeložím?!“Sumec nejí pirani. Pirani jedí sumce“
Hmmmmmmmmm…….
Tak nám klesly brady a my se nechali oblafnuti znovu přírodou odvážet směr barka.
Náhle-ale zcela náhle se zvedl vítr nebývalé síly a na hladině vyrostly vlny vysoké přes půl metru.
Alvaro otočil rukojetí plynu na doraz a my letěli po těch schodech ukrutnou rychlostí.
Seděl jsem na špici zády ke směru jízdy, a protože jsem ateista, tak jsem se ani nemodlil, jen jsem se držel bortu zuby nehty.
Vypuknul liják tak vydatnej, že jsem si říkal, jestli se mezi ty kapky ještě vejde nějakej vzduch?
Rychlost jízdy a protivítr způsobily, že mi déšť řezal do zad takovou silou, že to skutečně dost bolelo.
Nebyl jsem si jist, jestli v něm nejsou i kroupy, protože takovej vejprask jsem v životě nedostal a že se se mnou táta často vůbec nemazlil…
Sklouznul jsem teda zadkem na dno člunu, abych si schoval aspoň ledviny, protože košile skutečně nebyla kvalitním brněním, proti té spršce hladových střel, co do mne kousaly v četnosti asi tak 23 249 ks za sekundu.
Pak jsem začal postrádat svou nejmilejší mikinu, na které jsem seděl, když jsem ještě dřepěl na špici.
Byla pryč.
Zřejmě se jeden z promočených rukávu svezl přes špici do vody a ta ho pak v tom švuňku chytla a stáhla celou mikinu do vody, která teď navždy spočívá někde na dně Rio Negra.
Mrzí mne to, protože jsem ji měl skutečně rád a víte jak to u chlapů je, když si oblíbí nějakou část oděvu, nebo boty-nosit do roztrhání.
Navíc to byl dárek k vánocům od osoby, na který mi hodně záleželo……no prostě – v prdeli!
Všichni jsme seděli ke směru jízdy zády, jen Alvaro to nakupoval na plný pecky do obličeje.
Promočení jsme byli všichni po pár vteřinách, ale on musel ještě přes tu vodu stíhat koukat, což mi dodneška není jasný, jak vůbec dělal-popchopitelně bez jakýkoli ochrany očí.
Díval jsem se na něj, jak ho voda švihá do obličeje říkal jsem si dokola:“Je to magor, je to magor“.
Nevím, jestli tak spěchal proto, aby se loď nestihla deštěm naplnit, nebo to chtěl mít za sebou, ale rozhodně si užil z nás nejvíc.
Když jsme konečně dorazili asi po půl hodině k barce, měli jsme toho poměrně plnou optiku, takže jsme nechali všechno ve člunu a jen zalezli na palubu, abychom se usušili.
Po nějakém čase déšť odešel stejně náhle, jako se dostavil a najednou byl klid a ticho.
Na lodi je při dešti vždycky hroznej kravál, že člověk neslyší vlastního slova, jak déšť mlátí do plachet kryjících palubu.
Voda teče dovnitř netěsnícíma oknama a z kajuty je rázem krytej bazén, takže se vytírá, ždímá a vytírá.
Paluba je mazaně natřená lesklou barvou, takže za mokra klouže tak, že snad každej si dal několikrát přes držku.
Po chvíli klidu jsme pobrali nějaká piva a šli se podívat na stráň, kde zase seděla omladina s kytarou.
Časem jsem došel i pro zbytek kašásy (bílej rum) a strávili jsme večer až do pozdních hodin ve společnosti domorodců.
Byla docela sranda, protože občas někdo z nás v absolutní tmě upadl a já jsem se úspěšně přerazil o neviditelnou lavičku, takže jsme ve svitu baterky mohli sledovat, jak i na holeni roste půlka slepičího vejce.
Ze zatoulanýho psíka vychrtlýho, jak reklama na hlad jsme udělali přežraný sele a pak jsme se pomalu odbelhali na svou palubu, abychom usnuli spánkem vydatnějším, než je ten spravedlivých.
"Kondoři hodující na tapířích vnitřnostech"
