Navigace
Obsah
Po Tobě
Měl jsem pocit,že co je ve mně,tobě dám.
A že co ty máš já smím si vzít.
A teď jen v sobě tiše umírám.
Ta duše bez tebe brání se žít.
Usíná,oči zavírá,ztrácí dech.
Nějak nemůže jít ani po čtyřech.
Je prázdná a těžká.
Slunce svítí,jako blázen a ve mně je stín.
Srdce zamrzá nejkrutější ze všech zim.
Tlouct ho nebaví a ty světe,jen se toč.
Co tu hledám,vidím a cítím,když není proč?
I to tělo se krokům domů vztekle vzpíná.
Každý místo mi tě tam připomíná.
Jak tam ležíš,jak se koupeš,jak tam jíš a objímáš.
Tak mi chybíš,koukám do zdi a jsem sám.
K bolesti si rány rozdírám.
Snad za staré hříchy,za to,jak jsem žil
jsem si víc štěstí nezasloužil
Jenže já teď budu hrdinou
s výrazem suveréna půjdu za jinou…
Ale v noci,když spím,dějou se věci a pak vím
Z mlhy přicházíš s tajemným úsměvem
říkám „čert tě vem“ a ty šeptáš „Jenom klid“
Mou tmu prozáříš: „Všechno zapomeň
to byl jenom sen“ slyším tě mluvit
a toužím moc se probudit
Srdce schvácený bouchá,jak splašený.
Asi chce ven k tobě blíž.
Teď už nemusí a klidně lehnu si.
Užs to řekla,tak nezmizíš.
A já věřím
pod dekou s peřím….
