Navigace
Obsah
| SROVNÁNÍ SOUTĚŽNÍHO (ZÁVODNÍHO) A REKREAČNÍHO RYBOLOVU FEEDEROVOU TECHNIKOU 2. díl. Motivace. |
|
|
 Jak jsem napsal v prvním dílu tohoto „seriálu“ na shora uvedené téma, který byl jakýmsi úvodem, mám v úmyslu rozebrat různé atributy, které s lovem ryb souvisejí a to z pohledu rybářů, jako takových, k nimž se počítám a rybářů-závodníků, k nimž se trochu počítám rovněž.
Jedním z hlavních rozdílů mezi oběma skupinami je MOTIVACE -aneb důvod, ze kterého tu kterou činnost, se zalíbením vykonávají.
Rybář rád chodí na ryby.
 Je v přírodě, kde je hezky, nadýchá se čerstvého (někdy) vzduchu, vyčistí si hlavu a odreaguje se od všedních starostí.
Obleče se do pohodlného a praktického oblečení, u něhož nevadí, když není čistoskvoucí a sedne si v něm, kde chce.
Občas si i udělá oheň a užije si zálesácký zážitek.
Chytá ryby-tedy je lovcem.
Tady bych se zastavil, protože to je podstatná věc.
Jedná se o atavistické pudy, které nám zůstaly v podvědomí už z dávných dob lovců mamutů a které takto ukájíme stejně, jako je spřízněnost s ohníčkem, který dnes sice nemusí nutně hřát a už vůbec neodhání líté šelmy, ale přináší takovou atmosféru, že se nahradit ničím nedá.
Navíc občas člověk zabije konzervu, či klobásu a na ohni ji po gurmánsku upraví stejně, jako čaj a jiné pochutiny.
 Lovem se zajišťovala obživa pro rod a to je rybařením také možno uspojovat, leč tento pohled bohužel mnozí často zaměňují s těžbou ryb a jejich následným rozdáváním po sousedech, aby bylo vidět, jaký je dotyčný pašák.
Nejsem proti tomu, aby se ryby konzumovaly, ale rozhodně bych byl pro rozumnou míru (nemluvě o zacházení s nimi).
Poslední tři-čtyři roky ryby chytám, fotím, a vracím vodě.
Případně uchovávám ve vezírku na závodech a vypouštím je po zvážení rozhodčími.
Další pohnutkou je často parta kamarádů podobně smýšlejících a povídat si o rybách a s nimi spojených zážitcích, je nezastupitelnou záležitostí, která nikdy nechybí.
Tedy v případě, že rybář není na výpravě sám.
Také nocování v přírodě má svůj půvab.
 Nepřehlédnutou roli má v motivaci také adrenalin, který se dá na rybách zažít a který nastupuje už při jemném ťuknutí na feederové špičce.
Tento fenomén se pochopitelně zvyšuje při rasantním záběru a následném zdolávání ryby úměrně její velikosti a bojovnosti.
 U vody je vždy na co koukat a někdy jsou to věci tak neuvěřitelné, že až zavánějí rybářskou latinou.
Viděl jsem třeba na Nechranicích kachny, které parkovaly v korunách stromů, což bych od nich nečekal, holuba který se v letu střemhlav spustil V Lokti do Ohře, kde sebou naprosto nekoordinovaně plácnul na hladinu, ale po chvíli zase vzlétnul a pokračoval v cestě.
Úchvatný pohled je také na čapí námluvy, či lovícího ledňáčka. To ale není latina.
Rybářská latina není zdaleka tak mrtvý jazyk, jako ta klasická.
Naopak je velice živá a obsahuje i příběhy, které se buď nikdy nestaly, nebo se staly úplně jinak, než je vypravěč podává.
V rybářské latině se ryby stávají mnohem většími, jejich počty jsou obrovské a příběhy o jejich zdolávání někdy připomínají filmy o Indiana Jonesovi, viz. například některé neuvěřitelné zkazky dnes už veleznámého rybáře, který podle záběru pozná o jakou rybu jde a dokonce i kolik bude přesně vážit po jejím vytažení…
Ale to už se dostáváme do říše pohádek, případně lží.
U závodníků je motivace rozšířena kromě uvedených i opomenutých záležitostí o další důvody.
Soutěživost je dána ne každému, ale ten, kdo závodí, jí jistě disponovat bude.Jinak je na závodech jaksi omylem a bere tyto akce spíš jako společenskou událost.
I toto je historicky prastará vlastnost a zejména muži (ale nejen oni) mají v krvi soupeřit a snažit se být lepší, než druzí.
Je toho spousta, oč se na závodech soutěží.
1)Touha vyhrát, je prvotní důvod, proč se závodí.
2)Umístění v sektoru a v celkovém závodu (k tomu se později vrátím).
3)Prestiž dekorovaná při vyhlášení vítězů pohárem, medailí, potleskem, hurónským pokřikem těch, kteří vítězi jeho umístění přejí a pocitem z dobře odvedeného výkonu.
4)Průběžné a celkové hodnocení jak jednotlivce, tak teamu, jedná-li se o soutěž dlouhodobou.
5)Věcné ceny, případně někdy i finanční odměny.
 Na ty jsem se díval zpočátku s nedůvěrou, jako na demoralizující a nevýchovné, ale postupem času jsem změnil názor i na toto.
Uvědomil jsem si, že rybář, který se nějakou dobu tomuto sportu věnuje závodně, je nucen si pořídit poměrně značně velké množství vybavení a to je dost úzce specifikováno, takže po čase se mu vyhraná věcná cena málokdy hodí a za peníze vyhrané tímto způsobem si může pořídit to, co mu chybí.
Peníze jsou ale jinak velice polemická věc a tady se nechci pouštět do žádných psychoanalýz, protože to stejně každý vidí ze svého úhlu pohledu.
6)Taktika a strategie závodu (jednotlivce i teamu) a nekonečné debaty o tom, jak co uděláme, jak co dělají druzí a po závodě zase bilancování, zhodnocení výkonu, pojmenování chyb a neúspěchů.
To jsou věci, které na závodech a hlavně po večerech slyšíte ze všech stran („Mně tam ležel sumec, tak jak jsem mohl zavadit o bílou rybu?“,“Celou dobu jsem trhal o vázky a ryba se vytáhnout skoro nedala…“ a nebo “Krásně jsem ryby stáhnul a udržel, takže pode mnou neměli ani záběr:-)
Stáhnout rybu a udržet ji, neznamená stáhnout ji z kůže a udržet v rukách, nýbrž přilákat ji předloženými pochoutkami na krmné místo.
Soustředěným a přesným krmením ji tam udržet za účelem sytematického odlovu. Nyní se vrátím k pojmu sektor.
 Na oficiálních feederových závodech jsou závodníci rozlosováni tak, že vždy sedí v sektorech(A, B, C, D, …). V sektoru chytá většinou 10-14 závodníků a mají čísla(1, 2, 3, ….) svých lovných míst, takže při losování když vytáhnu C8, tak už vím, kam patřím.
Lovné místo je dlouhé zhruba 10m a to je úsek řeky (nebo jakékoli vody) v němž závodník smí lovit. Spodní a horní lovná místa A1 a dejme tomu F14 jsou tzv. forhonty.
To jsou „fleky“ kde závodník nemá na jedné straně souseda a tak má šanci přilákat ryby i z volné vody.
Pochopitelně jsou nejvýhodnější a to hlavně spodní forhont (po proudu), protože krmení se bude proudem vyplavovat dolů a ryby za ním vyjedou vzhůru do lovného místa.
No a pak soutěží každý jen se svými soupeři ve svém sektoru z něhož vzejde sektorový vítěz („jednička“)….a další umístění.
Takže když slyšíte po závodě, že někdo „dělal pětku“, znamená to, že se v sektoru umístil na páté pozici.
Závody jsou většinou dvoukolové, takže si závodníci vylosují zase lovná místa (je to zařízeno tak, že závodníci z jednou teamu nikdy nesoupeří v jednom sektoru spolu) a chytají znovu.
Po zvážení úlovků se vyhodnotí počty bodů (jedniček, dvojek, atd.).
Ty se jednotlivým závodníkům sčítají a při rovnosti bodů rozhoduje vyšší celková váha nalovených ryb.
A vítěz je na světě.
  A o to jde!
K motivaci může patřit také spolupráce se sponzorem, který podporuje team materiálně a závodníci jej naopak reprezentují na závodech. O tom až jindy.
Obecně bych řekl, že sportovci zabývající se závodní rybařinou, jsou velice zapálení lidé, protože nikdo nemá šanci vyhrát na závodech tolik (materiálně), kolik investuje, protože toto není levný sport a skutečně stojí každý závod poměrně dost peněz a to i v případě, že co se týče vybavení-máte už vše.
Je to speciální sorta pacientů, kteří mají rádi atmosféru závodů, vzájemné hecování, drobné (někdy i méně drobné) žertíky, večerní posezení, kde se to jedničkami jen hemží a v žertu se slibuje, jak jeden druhému zítra hodí do krmného místa pikslu solviny apod.:-)
Je to totiž úžasný pocit, když člověk má hotovou přípravu a čeká na první signál, který ho odstartuje k činnosti.
Potom zažívá neuvěřitelné napětí celé tři hodiny (tolik trvá jedno kolo závodu) a to i v případě, že ryba nebere-aspoň u mne je to tak vždy.
Jsem pekelně soustředěn a to i ve chvíli, kdy se tvářím znuděně a otráveně.
Nabroušené reflexy jsou připraveny v každém zlomku sekundy uvést mé (poměrně rozměrné) tělo do pohybu nečekanou rychlostí.
Každá čudlička má hodnotu zlata a pidiplotička, kterou bych při normální rybačce bezmyšlenkovitě vytáhnul a pustil, je zdolávána s nejvyšší opatrností, protože - co gram, to bod…
Ke konci se napětí stupňuje, protože po signálu končícím závod, už nedoženu nic a někdy jde skutečně o gramy.
Každá větší ryba je tedy vyvažována zlatem a největší oblibě se kupodivu těší bezkonkurenčně cejn velký.
 Motivací k závodění je tedy nepřeberné množství a jediné, co tam rybařina pozbývá, je klid a pohoda (tedy v případě, že závodník není totální flegmatik a neusne po deseti minutách bez záběru).
Naopak jsou to nervy a vzrušení od začátku do konce.
Kdo po tom netouží a nechce utrácet, tak ten jede prostě na ryby a užívá si časově a ani téměř jinak neomezenou rybařinu a pohodu.
Na obou způsobech si já osobně to své užiju a už aby to zase bylo:-)
|
