Kampaň Me Too nerespektuje presumpci neviny.
včera 14:08 Kampaň Me Too, která se snaží dát prostor obětem sexuálního obtěžování nebo i napadení, mi paradoxně připomněla dětství. Bylo nám tehdy asi dvanáct roků. Naše třída měla šatnu v malé místnosti. V ní byly po obou stranách věšáky na kabáty a dlouhé lavice. Kluci měli svou část hned u dveří, dívky v druhé polovině.
Když skončilo vyučování, utíkali kluci do šatny. Obsadili strategicky výhodná místa na lavicích hned za vchodem. Nám nezbývalo nic jiného než se probojovat přes jejich území ke svým kabátům a zase zpátky. Kluci se nás snažili plácnout co nejvíc přes zadek nebo si na něj sáhnout. Naším úkolem bylo co nejvíc pištět a nadávat.
Obě strany to bavilo a nikoho z nás nenapadlo to jakkoli řešit. Zkouším si představit, co by se dělo dnes. Chlapeckou část třídy by nejspíš odvezli přímo ze školy na sexuologické vyšetření kvůli sexuální agresi. A děvčatům by matky zařídily psychoterapeutickou pomoc jako obětem vážného sexuálního traumatu. Časy se mění.
Kampaň Me Too (česky: Já taky) je významná a mocná. Začala v USA aférou amerického filmového producenta Harveyeho Weinsteina a rychle se rozšířila do Evropy. Její proud smetl řadu britských politiků a obviněných stále přibývá. Jsou mezi nimi i významní herci, jako je třeba Dustin Hoffman nebo Kevin Spacey.
Házení do jednoho pytle vážných věcí a banalit
Kampaň se stala rychle populární díky médiím a sociálním sítím. Upozorňuje na vážné případy, ale i na takové, kdy si řada žen zčistajasna vzpomněla na to, jak je někdo před čtyřiceti lety poplácal po zadku nebo jim slíbil hollywoodský štěk za noc v hotelovém pokoji.
A to mi připadá nebezpečné. Je pro ni totiž typické, že nerozlišuje. Do jednoho pytle hází věci vážné, věci diskutabilní i věci skoro banální. V mohutném mediálním proudu se pak snadno utopí skutečné problémy. Třeba sexuální agrese nebo závažné sexuální obtěžování, při kterém dochází k vydírání, vymáhání sexuálních benefitů a zneužívání postavení i moci. To má přece úplně jinou váhu než nevhodné pohledy, poznámky, nabídky nebo dárky a gesta.
Kampaň nerespektuje presumpci neviny. Když v ní označí někoho za viníka, velmi často nemá možnost se bránit, navíc si ponese cejch provinilce po celý život.
Rozhodnout, co je u těchto méně závažných věcí vhodné a nevhodné, co je u nich slušné a neslušné, to bývá vždycky na velkou debatu. Navíc na diskusi, která by byla zcela jistě hodně osobní a individuální. Proto mě dráždí nová samozvaná elita, která si myslí, že nejlépe ví, co je správné a co ne.
Další nebezpečí zmíněné kampaně vidím ve skutečnosti, že nerespektuje presumpci neviny. Když v ní označí někoho za viníka, velmi často nemá možnost se bránit, navíc si ponese cejch provinilce po celý život. Nebo jste snad viděli, že by se lidé, kteří jsou k tomu povolaní, pokusili označit nějaké Me Too na sociálních sítích jako Fake News? Tedy za neověřenou poplašnou zprávu?
V proudu obvinění se daly do pohybu síly, které řadě mužů zničily kariéru, aniž někdo skutečně prokázal jejich vinu. Došlo také na sebevraždy. Některé dámy osladily život i starým pánům, kteří si na dávný prohřešek nedokážou vzpomenout, ani kdyby chtěli, vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu.
Proti kampani a jejímu drtivému dopadu se muži prostě nemohou nijak bránit. Stačí říct Me Too. Tedy „já taky“ byla sexuálně obtěžovaná, a zničíte život, komu se vám zlíbí.
Proč k tomu všemu došlo právě teď?
Podobná kampaň, která se týkala sexuálního obtěžování (u nás se tehdy karikovala jako sexuální harašení), proběhla před několika desítkami let. Ale asi ji bylo potřeba oživit, protože progresivistům došla témata.
Práva žen už vybojovali, práva gayů a lesbiček také. I téma transgenderové rovnosti se zdá být vytěžené až do mrtě. Navíc bojovníci za toalety pro třetí pohlaví a bezpohlavní oslovování při vstupu do vagónu metra zjevně nechápou, co skutečně potřebuje drtivá většina lidí, které trápí vážná porucha jménem transsexualita.
Kolem nás pomalu plíživě vzniká divný svět. Formuje se na základech pseudofeminismu, radikálního aktivismu a politické korektnosti všeho druhu.
Pro neomarxisticky orientované aktivisty, politiky a novináře zjevně nejsou zajímavá témata, jako je třeba život žen v evropských no-go zónách a aplikace práva šaría.
Ta vede například k domácímu násilí na ženách, sexuálnímu otroctví, zabití ženy za nevěru nebo k sexuálnímu zneužívání děvčátek. A otevírá si cestu i v našem právním prostoru. To, že někdo uřezává malé holce klitoris, zjevně není tak významnou a traumatizující záležitostí jako to, že se před mnoha desetiletími někdo o někoho na dnešní poměry poněkud nevybíravě pokoušel.
Nejde však jen o tyto věci. Kolem nás pomalu plíživě vzniká divný svět. Formuje se na základech pseudofeminismu, radikálního aktivismu a politické korektnosti všeho druhu. Skupina samozvaných mocných, kteří si myslí, že vědí, jak má tento svět vypadat, posiluje svůj vliv. Pro mě je to svět bezpohlavní, sterilní, nudný a prázdný.
Stýská se mi po tom starém, ve kterém bylo normální, aby chlapi koukali po ženských. A moc se mi nechce žít ve světě, ve kterém někomu dřív, než se s ním vyspíte, dáte pro jistotu podepsat informovaný souhlas.
Někdy se mi zdá, jako by se především progresivistky utrhly ze řetězu. Ovšem i ony mají doma syny nebo je tam budou mít. A měly by si uvědomovat, jak se mění normální lidské zrání těchto chlapců. Začalo se nebezpečně přesouvat do samoty pokojíčků a počítačových obrazovek. I tyto ženy si určitě představují, jaká děvčata jim jejich synové přivedou domů. Ale předtím ty dívky budou muset najít, zaujmout je a sbalit. Já se však obávám, že do světa, který kolem nás vzniká, se tihle kluci budou bát vystrčit nos.
