Navigace
Obsah
Blonďátko
Na řece Vltavě potkal jsem vílu
která mne obdařila poznáním,
že nelze vyjádřit půvabu sílu
a přesto marně teď slova sháním.
Každý její pohyb zní marnotratně
všechny chtěl bych vždycky vidět a mít.
Ó být tak zrcadlem v její šatně!
Až bude jehlou,pak já chci být nit.
A pak ty zlatavě mazlivé kadeře
co nutí zabořit ruku do nich.
Prazvláštní mrazení okolo páteře…
Myšlenky o hřívách,o koních.
Hlavně pak oči-bezedné hlubiny
jež umí pohladit i po zádech.
Skrze ně do duše jak proudem laviny
ponořit se kdybych směl na nádech.
Pak je tu hladká pleť,co voní k zbláznění
Tvar hrdla,boků a chůze laní
Kéž jsme teď sami na ostrově ztraceni.
Schovám tě celičkou do svých dlaní.
V lodi mi seděla,celou ji zdobila
a pohled na ni mi zrychloval krev.
Když potom půlnoční hodina odbyla
vidím ji přes jiskry z hořících dřev.
Touha je předlouhá žízeň a hlad
Touha i po slovech,po pohledech.
Za dlouhých nocí teď nemohu spát.
Hledám ji marně ve svých čtyřech zdech.
Nic ale nekončí.Přes jezy ke mně pluj!
Čas není šéf a nám neporučí.
Nikdy se romantik nepoučí.
Za každý pohled,úsměv,dotek,polibek….
dám svůj.
