Navigace
Obsah
ZA KOHO CHYTÁM (ZÁVODÍM)?
Protože existují různé spekulace o tom, za koho vlastně chytám, rozhodl jsem se udělat v tomto veřejně jasno.
V roce (doufám, že správně), tuším, 2003 jsme s Danem Šplíchalem začali přes sms debatovat o feederu, který si Danek už pořídil a měl s ním úspěchy na Berounce v Karlštejně, kde žil i v okolí, které zná široko daleko, jako svou obuv.
DANEK
S Dankem se znám tak dlouho, že to ještě Šemík byl hříbátko, když jsme se potkali.
Myslím, že to bylo v hospodě v Michalových Horách, kam jeho i moje banda rády jezdily na vandry a tak bylo otázkou času, kdy se setkáme.
Naše party se pak částečně prolnuly a tak jsme o té doby neskutečně mnoho vandrů a jiných akcí (některým byl dokonce přítomen ďábel alkohol…..teda asi všem) pokonali spolu společně s ježděním vody.
Mimojiné to byl Danek, kdo mne seznámil s Petrem Klabačkou výborným vodákem a hlavně skvělým banjistou a kytaristou, se kterým od té doby hraju a který mne svedl k tomu, že jsem konvertoval v hudbě od folku k bluegrassu.
Z té doby si pamatuju s Dankem spoustu úžasných historek, z nichž bych zmínil třeba tuhle:
Byli jsme na Velkým vandru a táhli jsme asi v deseti lidech kolem Berounky a přes Brdy.
Jedno odpoledne jsme zarazili po našlapaných kilometrech v jakési vesnici a hlavně u její protipožární nádrže honosící se pyšným titulem KOUPALIŠTĚ.
Po koupeli a načerpání sil žraním a povalováním se na sluníčku jsme dostali trochu roupy a tak jsme se bavili surfováním ve vlnách - spočívalo to v tom, že jsme s rozběhem každý naskočili na fošnu přiraženou ke břehu a snažili se na ní dojet co nejdál.
Kolikrát jsme si kdekdo při tom natloukli hubu, to asi nemusím podotýkat a také zadřených třísek bylo nepočítaně. Pak už jsme měli dost a zase se svalili na celty k další siestě.
Začali jsme se bavit o kudlách a Danek se vytasil s tím, že má originál potápěčskej nůž, kterej plave.
Krásná kudla kolovala mezi náma a když došla ke mně, tak jsem ji po prohlídce (moc hezkej kousek) potěžkal a najednou bez nějakého uvažování, nebo slova, jsem udělal „ŠVIH“ a kudla letěla do vody. „Tak ať si taky zaplave“ povídám….
Všichni ztichli a se zájmem pozorovali hladinu, na které se co vteřinu vynoří a jako splávek zahoupe střenka krásnýho mesru.
Vteřiny plynuly a nám postupně začalo docházet,že střenka krásnýho mesru se na hladině už asi nezahoupe, protože je víc potápěčskej, než plovoucí…
„No pěkně doprdele!“ konstatoval Danek nepochopitelně nevlídně a byl ve vodě.
Během asi pěti vteřin jsme tam naskákali všichni a začala neskutečná vřava, kdy jsme hledali každý na vlastní pěst, sráželi se pod vodou (hloubka asi 3 - 4m), polykali ty malý bílý potvory s křidýlkama (ne vložky Always ale andělíčky) a marně propátrávali bahno i vodní sloupec.
Všechno marný.
Tak jsme vytvořili rojnici a ryli bahno bok po boku tam i zpátky.
Voda byla už tak zkalená, že by v ní nic neuviděl ani kpt. Nemo s halogenem.
Řádili jsme tam asi hodinu, až už jsme nemohli a po jednom to postupně vzdávali.
Oddechovali jsme a sípěli na břehu a poslední ve vodě zůstal Dan.
Vždycky z nás měl největší páru a výdrž a teď šlo navíc nejen o prestiž největšího pašáka, ale hlavně o jeho milovanej „nožejk“ (jeho slovo), kterej nechtěl nechat tý zkalený louži napospas.
Ale i jemu už docházely síly. Skoro rezignovaně prohlásil: “Tak naposled a seru na to!“
Narval do plic snad dvě stodoly vzduchu, zanořil se, voda se po chvíli uklidnila a to bylo všechno.
Vteřiny plynuly a sekundy asi taky.
Po dost dlouhé době mezi nás začal pronikat neklid, začali jsme se ošívat a koukat po sobě.
Nikdo ani neceknul, ale už to trvalo opravdu dlouho, tak jsme začali vstávat a dorozumívat se očima, že tam pro něj jdeme.
Zlomek vteřiny před tím, než jsem se odrazil ke skoku do vody se udála legendární scéna hodná snad jen Sedmi statečných, nebo Titanicu.
Zpod klidné už hladiny vyjel originální plovoucí potápěčský nůž, za ním ruka, která ho pevně třímala, a nakonec i statečný majitel, zachránce, hrdina a můj spasitel (protože bych si to nikdy neodpustil, přestože nebyla moje vina, že nůž plaval, jak zednická tříska) a to byl Danek s blaženým výrazem v xychtě.
Propukli jsme v hurónský řev a výskot a poskakování.
Vyrvali jsme Danka z vody i s jeho kořistí a po gratulacích a poplácávání po zádech, z nichž mnohá odnesl jistě modřinami – takové bylo naše nadšení a jeho výkon, jsme podrobili nůž zevrubné prohlídce.
Při ní jsme zjistili, že tělo střenky je prasklé a bublina, která zřejmě plování kdysi zajišťovala se v nestřeženém okamžiku zřejmě přestěhovala do nějaké vodováhy, protože jsme ji nikde neviděli.
Nůž byl tedy dokonale potápěčský a já to svým pokusem definitivně ověřil a potvrdil.
Dan mi ho ani nevrazil do břicha, takže jsme byli oba spokojeni a večer jsme to mohutně zapili všichni.
Druhý den kdy jsme museli dojít do Řevnic a to bylo skutečně dost daleko, mi cestou odešlo koleno tak, že jsem začal pajdat a zkoušel jsem jako pes.
Dan přitachtil ke mně, sebral mi usárnu (opravdu dost těžkou) se slovy: “Dej to sem, vole“ a zase zmizel.
Vůbec jsme vždycky s Dankem měli hodně společného a přesto, že se naše kroky načas rozešly, protože veliká vodácká parta, se kterou jsme oba vodu jezdili se kdysi rozdělila po neshodách na dvě poloviny a my zůstali každý v jiné z těch polovin, protože jsme měli blíž k více lidem z tý konkrétní půlky, jsme zůstali jinak v kontaktu.
A to přes to, že jsme neměli problém se pohádat, protože Danek je nesmírně tvrdohlavej a přesto, že já jsem absolutně nekonfliktní a mírný pohodář – aspoň když spím teda....
Já ho naučil docela slušně Kanadu (speciální kovbojská hra s lasem, kdy každý drží jeden konec a snaží se druhého zasáhnout smyčkou a vyrobit mu šrám (pokud možno krvavý) - zejména kdekoli. Možno umocnit efekt tím, že jsou oba do půl těla nazí a stojí ve vodě).
On mne naučil trochu jezdit na kanoi (jako bývalý špičkový závodník kanoista na divoké vodě) ale já nejsem zas tak učenlivý delfín, takže se na hladině s lodí udržím, pokud jsou příznivé podmínky.
To znamená, že voda neteče,nic z ní ani pod hladinou nečouhá , nefouká vítr , je dobře vidět a já se mohu opřít pádlem o dno )).
Taky když jsem jezdil za svými vodáckými kamarády do Řevnic, tak jsme se slejzali včetně Dana po putykách, mlátili do kytar a hlaholili na celý Brdy.
Pak dokonce dost dlouho v jeho pizzerii, kterou v Řevnicích úspěšně provozoval.
Hlavně je Danek jeden z nejpoctivějších a nejspolehlivějších kamarádů, který jsem kdy měl a mám - a tím pádem, taky nejlepších.
Navíc je neskutečně pracovitej a šikovnej na ruce - narozdíl ode mne.
FEEDER
No a s tímhle individuem jsme si začali psát o feederu, na kterej někde Danek přišel, přečetl si o něm a začal ho studovat a nakonec se mu aktivně věnovat.
Mě to nadchlo a zkusil jsem si to pod vedením Zdeňka Vaňka - majitele to skvělé sokolovské prodejny rybářských potřeb a specialisty na feeder a hlavně muškarinu.
Také kdysi dělal závodně plavanou.
Nakonec jsem od Zdeňka koupil jeho skvělého Stradica (dodneska jedinej japonskej naviják, co mám) a prut Milo Chromium, což jsem považoval za už závodní výbavu a netušil, že se jedná jen o nepatrný začátek a špičičičičičičičiččičičičičičičičičičičičičičičičičku ledovce.
Danek totiž vymyslel, že se nebudeme s ničím zdržovat a začneme rovnou závodit.
Mě se ta myšlenka zalíbila tak, že jsem okamžitě kejvnul.
Danek nás přihlásil rovnou na Mistrovství Republiky, protože nejsme žádní troškaři a tak jsme odjeli na první závod do Týna nad Vltavou.
Trochu nás zaskočil Fanda Koubek, když po nás chtěl název teamu (tehdy ještě dvoučlenného) a Danek na mne v tu chvíli zavrčel památnou větu: “No, tak něco vymysli, když jseš tak chytrej“ (mám totiž dvě maturity :-)).
No a já řekl: “Tak jo, jmenujeme se – Blbej a Chytrej Feeder Team“ a bylo to.
Samozřejmě se nás ptali různí provokatéři, kterej z nás je kterej, ale to jsme vtipně odbývali s tím, že pokaždé má službu na Blbýho někdo jinej.
Na republice se nám nevedlo nijak zvlášt, ale docela jsme uspěli na Grand prix, kde naše výkonnost stoupala každým kolem a to doslova.
Posuďte sami:
1. kolo - 4. místo
2. kolo - 3. místo
3. kolo - 2. místo
4. kolo - 1. místo
Celkem 2. místo
To byla bomba a taky jsme měli konečně první poháry!!
TEAM
Pak vrchnost rozhodla, že teamy budou tříčlenné a tak jsme přibrali do teamu srandistu a neskutečného žrouta ve stylu Baloun - našeho kamaráda Rybíze (Petr Reiser), kterého známe taky z vandrů a putyk.
Všichni navíc hrajeme na kytary a máme společných vzpomínek dost a dost.
Rybíz má šikovnou dcerku Míšu, která nejen, že je hudební talent (jednou jsme byli spolu a s Míšou na rybách přes víkend na Nechranicích a Míša si prozpěvovala tak těžký věci, že jsem zíral), tak je šikovná i jako rybářka a jednou z ní třeba něco bude.
Je to taky poctivej, dobrej a spolehlivej kamarád (například mám stabilně klíče od jeho bytu - kdybych neměl, kde přespat...) a taky blázen do ryb, jako my dva.
A už jsme byli tři.
Nejvíc jsme v té době nakupovali krmení Lorpio ve Fish-pro a když nám dali kromě závodnické slevy i trika, tak jsme se nazvali Mivardi Feeder Teamem.
Dostal jsem pak i skvělý prut Atomium, který mi obratem nějaká svině ukradla - určitě komunista.
Tak jsme závodili další dva roky.
V roce 2006 jsem dosáhl zatím největšího osobního úspěchu, když jsem se v konečném pořadí MiČR ve Feederu dostal během posledního závodu v Olomouci na třetí místo celkové klasifikace a odvezl si pohár druhého vicemistra - navíc jsem to vůbec netušil.
Bylo to úžasný.
Cestou domů jsem v autě i slzu neudržel...
Pak jsem se rozhodl, že team obleču do jiných triček a budu tak propagovat tyto své webové stránky.
Název teamu se změnil na Azbestus.cz Feeder Team s mottem: “KSČM = Každou Svini Čeká Mletý“ a chodící rybou.
Zároveň odešel Rybíz, kterého začalo zajímat pobíhání v mundůru ve stylu války Severu proti Jihu a nastoupil k nám Víťa Pavelka - plavačková legenda, mistr taktiky a posilovačů od magi až po terpentýn :-)).
Jemu jsme kytaru odpustili.
Jako náhradník se k nám přidal Ponty - Luboš Jedlička a Rybíz, takže jsme byli komplet.
To už byl čtvrtý rok našeho teamu, který jsme závodili. Já začal pomalu být nespokojen s tím, že naše teamové výsledky nejdou nahoru a uvažoval o změně.
Na konci roku mi Víťa Pavelka oznámil po zdravotních potížích, že příští rok závodit nebude, jelikož mu to zakázali doktoři a já to musel akceptovat, přestože Víťa byl platnou posilou.
Mluvím o sobě, protože jsem se demokraticky (jak říká Danek) zvolil kapitánem (neboť nesnáším nadřízené v jakékoli podobě) a tak nesl i jakousi odpovědnost a neúspěchy na mne dost dopadaly.
Nakonec zvolit sám sebe do nějaké vrcholné funkce není v dnešní době nic mimořádného a tento folklór jsem vlastně i v závodění a dění kolem měl, kde odkoukat…...
GEORGE
Během loňského roku (2007) jsem byl několikrát na závodech chytat s Georgem (Jiří Jurka člen vítězného teamu SEMA na MiČR ve feederu) a zjistili jsme, že si obrovsky rozumíme a nevíc máme i výsledky.
Pochopitelně hraje taky na kytaru a to zejména bluegrass...
Byli jsme jako team chytat na Hradeckém rybníku 12 - ti hodinový závod a vybojovali po neskutečném boji (popsaném zde v článku Lov feederem na velkou vzdálenost - pravdivá verze) druhé místo.
Také jsme spolu chytali Feederový maratón v Nymburce.
Už rok před tím jsme si na rybách povídali o tom, že by nám to v jednom teamu asi sedělo, ale oba jsme teamy měli kompletní ( i když Georgie, jako kapitán už uvažoval o personálních změnách, protože byl s jedním členem SEMA teamu značně nespokojen) a tak celkem nebylo co řešit.
Teď nastala nová situace, kterou třeba řešit bylo.
Víťa odešel s tím, že závodit nebude.
Rybíz byl pryč a figuroval jen jako náhradník.
Ponty neměl zlušenosti a sám se vyjádřil v tom smyslu.
Výsledky jsme i po těch rošádách měli nevalné....
SEMA
Navíc mi Georgie nabídl teď už oficiálně místo v prestižním teamu SEMA s tím, že sponzor o mou účast eminentně stojí, což byla pro mne i pocta - nemluvě o ambicích.
Pak mi zavolal i sám majitel firmy SEMA Zdeněk Malypetr, se kterým jsem se na závodech už viděl a jako lidi jsme si padli do noty.
Znovu mi sdělil osobně, že o mou účast v Teamu SEMA velice stojí a vyložil mi svou představu o jeho fungování, která se mi líbila.
Nastínil jsem mu svou situaci a jako hlavní jsem zdůraznil, že jsem čtyři roky chytal s Dankem a rozhodující je pro mne jeho názor a stanovisko.
Zároveň jsem měl pár podmínek, které Zdeněk v pohodě slíbil splnit.
Zbývalo na mě kyselé jablko ve formě komunikace Dankem, kde jsem se bál, aby můj postoj nebral jako podraz, či zradu a já sám si nebyl jist, jestli se skutečně o podraz nejedná.
Pak jsem si ale uvědomil, že ve sportovním světě se přestupuje sem a tam, jak na běžícím pásu a přitom nikdo lidsky své kamarády neopouští a nezrazuje.
A dokonce i feederových teamech už podobných přestupů bylo nespočetně.
Tak jsem si dodal odvahy a Danka oslovil. Nastínil jsem mu svůj postoj s tím, že perspektivu za současného stavu moc nevidím, mám velice dobrou nabídku, ale pokud by on chtěl v našem společném teamu pokračovat a věděl o někom schopném, kdo by nás svou účastí mohl podpořit, pak se nic nemění a jedeme dál.
Opět jsem byl nezklamán a překvapen jeho reakcí, která byla úžasná.
Odpověděl doslova: “Ber to.“
Vysvětlil mi, že má v úmyslu letošní rok trochu jinou cestu v rybařině (kterou zatím nebudu prezentovat - dal jsem slovo) a mně spadla brada.
Tak úžasnej nápad jsem skutečně nečekal a jestli se někdo hodí na to, co má Dan v plánu, tak je to na 100% Dan.
Uvidíte sami.
Následně jsem oznámil novinu vedení firmy SEMA a Georgovi, kde jsem s uspokojením zaregistroval obrovskou radost a domluvili jsme schůzku na firmě.
Jako třetího jsme se rozhodli přijmout Petra Štětinu, zkušeného plavačkáře a rybářského nadšence podobného kalibru, jako jsme my s Georgem, protože i on je na závodech, jak jen může i s Ivčou Štruncovou (mnohonásobnou úspěšnou reprezentantkou ČR v plavané), která nám navíc vydatně pomůže na břehu, případně jako náhradnice víc, než sličná...
Vyjasnili jsme si strategii, podmínky, taktiku teamu jaksi globálně, seznámili se s teamem pracovníků SEMY a prohlédli si prostory závodu.
Byl jsem jak Alenka v říši divů.
Domníval jsem se mylně, že SEMA je prostě firmička, jakých je mraky, která cosi dováží, nakupuje, prodává.....jako je třeba moje firma.
Když jsem ale viděl to obrovské zázemí na velikém, pozemku, stavby, skladové haly a mnohametrové na výšku i na délku regály se zbožím, dílny, kanceláře, vybavení a prostě všechno, čím SEMA disponuje, tak už jsem pochopil, proč patří mezi pět největších firem které v oblasti rybařiny obchodují.
Navíc se tam pracuje na vývoji spousty věcí, které firma sama vyrábí, nebo vyvíjí.
A po nás se požaduje mimo závodění abychom své zkušenosti aplikovali i zde.
A to nás nutně musí zajímat a bavit. Skvostným příkladem je feederové křeslo, jehož popisem se budu zabývat v dalším článku, ale i spousta dalších úžasných věcí, ke kterým patří i dnes už pověstný feederový prut SEMA Amnesia.
Chci říct závěrem toto.
Jsem nyní členem SEMA Feeder Teamu, ale nikdy, nikdo a nic mne nepřiměje, ani nepřinutí žádným způsobem, abych někdy pochválil, nebo pozitivně okomentoval cokoli, s čím bych skutečně spokojen nebyl.
Naopak.
Kdo mne zná, tak ví, že pro slovo nejdu daleko a pokud se mi něco nelíbí, tak se s tím netajím.
Například jsem před lety dostal pytlík háčků od SEMY které mi dal na testování Roman Srb a náhodou jsem se pak u něho setkal se zástupci této firmy - viděl jsem je poprvé v životě.
Hned jsem jim oznámil, že ty háčky stojí za ho... a že se tak rychle tupí, že jsem je prostě vyhodil.
Nekoukali nadšeně, ale dnes vím, že ty háčky už neprodávají a teď mám od nich na testy jiné háčky, které se mi líbí, ale nebudu předbíhat událostem.
Přeju fajn jaro a léto a podzim.
A zimu přežijeme.
Hurá do sektorů!!!!!
Feederův Zdar!
Azbest
