Navigace
Obsah
Přebor Čech ve feederu
Letos už jsem byl na spoustě závodů.
- Feederový přestup.
- Pardubický kapr.
- Repete ve Rpetech.
- Matylda.
- Zeměchy.
- Memoriál Františka Hlaváčka.
- Azbestový pohár.
- Roztocký Feedercup.
Všude jsem dostal hezky na prdel a neškrtnul jsem si ani náznakem o slušný výsledek.
Ani jedna jednička v sektoru, ani jednou dobrý pocit, že jsem chytal správně a že bylo špatně výhradně všechno kolem mně (jak poslouchá každý z nás po závodě od spousty neuspěvšich účastníků).
VŽDYCKY jsem dělal chyby, věděl jsem o nich, ale nedokázal jsem je eliminovat.
- Špatné krmení (ne receptura, ale technika dopravy na krmné místo).
- Špatné nahazování.
- Špatná montáž.
- Špatně zvolené krmné místo.
- Špatná koncentrace.
- Blbá nálada.
- Špatná technika lovu.
Je fakt, že na Matyldě, Rpetech a trochu na druhém kole Roztok, jsem měl bídný los, ale stejně se dalo chytat líp.
Na Přeboru Čech ve feederu to zajímavě bylo dost jinak.
Jel jsem do Klecánek už v pátek i když jsem to tak neplánoval a taky proto jsem dorazil až v osm večer.
Najednou jsem doma pocítil neodolatelné puzení, že se mi tam prostě chce.
Přemýšlel jsem proč, ale odpověď nepřišla, tak jsem to přestal řešit, v rychlosti napakoval auto a vyrazil v šest ze Sokolova.
Dobře jsem si pamatoval, že loni jsem původně jel spát Georgovi, ale z jejich nemovitosti mne v jednu v noci vypudilo horko a neodbytný komár...
Tehdy jsem přijel v noci k vodě a tam už bylo několik jedinců na nocleh (Karel Vildmon § comp.), tak jsem si říkal, že si dám s někým pár piv a půjdu spát.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem u vody přistihl jen pár místních bobkařů, jak loví v rameni a jinak ani noha.
Ani ruka, ani hlava, ani nic.
Tak jsem si ze situace vybral to dobré - že si můžu vybrat nejlepší ložnici a vybudoval si bivak.
Nasypal jsem do kýble trochu trapeřího základu, který jsem si pořídil v Semě na obyč rybačku.
Dovlhčil a vyndal krabku červů co mi zbyli z Roztok.
Nakrmil, nahodil a nerušen si rychtoval pruty, které jsem na Roztokách utrhal, či zamotal.
Nerušen znamenalo především bohužel vůbec nerušen záběry. Jinak těch ruchů bylo poměrně dost. Letadla, parníky, atd. se v tom vydatně střídaly, ale ryby nic.
Otevřel jsem plechovku Gambáče, zapálil protikomáří cigáro a čučel na vodu.
Kolem desáté mi zavolala kamarádka a tak jsem s ní do půlnoci rokoval a ryby mne nechaly v klidu žvanit.
Kolem jedné jsem zalezl do spacáku a těšil se na spravedlivý spánek.
Leč....
Spánek se dlouhé hodiny nedostavoval.
Bylo teplo, takže jsem postupně odkládal vrstvy oděvu, ale to nepomohlo.
Nízko letící letadla která stoupala od Prahy, lodě na Vltavě, vlak za řekou, hučící jakýsi agregát na druhém břehu - to byly průmyslové zvuky, které mne zrovna neuspávaly.
Do toho uřvaný cvrčci a další havěť.
Asi ve čtyři ráno jsem skoro usnul, když tu najednou strašlivej řev.
Nevěřícně jsem vystrčil makovici ze spacáku a byl svědkem toho, jak jakýsi kačeří jedinec značně traumatizovaný tím, že jej družka sexuálně nesaturuje, což jej evidentně značně frustrovalo, se dožadoval intimností s takovou vehemencí, že jsem skoro ohluchnul a litoval, že mám prak zabordelenej v autě někde pod metrákem krámů.
Navíc ho ta mrcha ještě v jeho úsilí podporovala pokvikáváním, což mělo asi znamenat „Neustávej drahý, neboť trpělivost růže přináší“.
A skutečně po asi půlhodině již svatební noc vypukla naplno a to se vším všudy.
Takže ten nadrženej kačer nadšeně hýkal a pořvával, k čemuž snad strhnul i svou oběť, protože tolik kraválu asi jeden fógl vyrobit ani nemůže.
No a bylo po spaní.
Tak jsem vylezl, něco zbaštil, pak přijel Rosťa Nerad, který byl celý šťasten, že už tam je někdo na pokec, leč - nebyl.
Stroze a dost nespolečensky (za což se dodatečně omlouvám) jsem ho požádal, aby vypnul vohulený rádyjo a na otázku, jestli jsem už vzhůru jsem odpověděl jednoslabičně a zase zalezl do spacáku.
Ne že by ještě byla šance usnout, ale po probděný noci a s hlavou nafouklou od kraválů jsem mírně řečeno nekomunikativní.
Ač jinak jako vždy v pohodě, duševně pozitivně naladěn a svěží...
Za chvíli jsem stejně musel vylézt, protože George slíbil, že dorazí v šest a to už musím fungovat.
TTX jsem namočil už v noci, takže bábovka krásně vykynula, takže jsem pomalu boural své obydlí a chystal další věci na míchání krmení.
Postupně se začali sjíždět další závodníci (sjíždět = postupně se dostavovat na místo konání závodu. Ne aby si někdo myslel, že na feederových závodech se hromadně aplikují intravenózně psychotropní látky) a před šestou už byl na fleku i celý Team Sema (kromě Petra Štětiny, který bojoval o plavačkářskou prestiž na Hluboké).....teda skoro celý.
Až na George....
Ten jediný věděl, jak namíchat všechno, co Zdeněk přivezl...
Zatím jsem si u Ouřadů vyzvednul živou a vysypal červy do kbelíku, aby se rozběhali. Ve čtvrt na sedm jsem už byl mírně nervózní a v mém slovníku začaly vulgarismy převládat nad spisovnou češtinou v poměru 80:20.
George dorazil vyspinkán, napapán, vysprchován, navoněn, učesán, nagelován, s lehkým make-upem, namasírován, po manikúře a pedikúře, slušivě vyžehlen, po ranní modlitbě a na ni navazující meditaci........co na tom, že pozdě....
Jen si pamatuji poslední jeho větu našeho večerního telefonátu:“Já Tě nebudu trápit tím, že bych přijel pozdě. V šest jsem tam“.
GRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!
Evičce se moc nelíbilo, když jsem jejich dopravní prostředek ihned zasáhnul botou do okna, ale zase se líbilo, že jsem pro ně uhájil parkovací místo.
Takže jsme po chvilce mého řvaní zanechali společenské konverzace a šli mísit rybí dobroty.
To bylo poměrně rychle rozpracováno, ale už během toho se šlo losovat a protože příprava byla zkrácena, trpěl jsem, věda, že ji určitě nestihnu.
Ještě jsem našim a i jiným oznámil popravdě, že jsem večer byl bez záběru, pak jsme si šli vylosovat lovná místa a vystřelili na trať s tím, že domícháme krmení na místě.
Nalosoval jse E1 a D1, což bych si možná kdysi i zapamatoval, ale teď jsem věděl nabeton, že pokud si to zapamatuju, tak v obráceném pořadí a že dva v jednom sektoru chytat nemůžeme i kdyby se ukázalo, že oprávněnému uživateli bych na jeho fleku třeba nevadil.
Takže propiskou na ruku - to je nejlepší organizér a lecitin.
V kalupu jsem ustavil křeslo, naporcoval do odměrek živou, připravil pruty, smontoval ostatní nezbytnosti, po kontrole krmení slepil červochy se štěrkem, a pak už troubili signál ke střelbě koulí, které jsem pochopitelně neměl namačkané.
Takže jsem začal krmit až po druhém signálu-po nahození.
Asi 20 minut se nic nedělo (co se záběrů týče), ale to ani u sousedů, tak jsem si klidně nastřílel do krmného místa dostatek bašty a pak se soustředil plně na chytání.
Záběry byly sporadické a jen málo sekatelných, ale přítomnost vysrknutých črvů mne přesvědčila o přítomnosti ryb, což bylo potěšující.
Po půlhodině jsem vytáhl první plotičku a po ní malou podoustev.
Pak jsem zlomil vlastní blbostí špičku na prutu, který vykazoval nejvíc záběrů.
Zkusil jsem zjemnit a chytal na 0,09 vlasec a 14. háček, ale žádný převrat se nekonal.
Začal jsem v nepravidelných intervalech chytat ryby a většinou droboť a bylo jedno jestli jsem nahodil páternoster, nebo průběžku.
Dokonce ani velikost háčku, či síla vlasce roli nehrály.
Kombinoval jsem červy s pinkami a s kuklami, ale nic nějak výrazně nedominovalo v úspěšnosti.
Vytáhl jsem po sobě dvě veliké plotice, což mne naplnilo nadějí a zintenzívnil jsem krmení.
Několikrát jsem zkusil balík žížal zajištěný červem, ale bylo to ztracených asi 20 minut.
Přestal jsem improvizovat s návazci a jen jsem se soustředil na záběry a časté přehazování.
Ryby jsem ale do rytmu vůbec nedostal.
Několik malých plotiček, menší cejn a další velká plotice ale přece jen postupně způsobily, že ve vezírku už bylo trochu živo.
Před koncem jsem dostřílel všechny slepené červy, jejichž soudržnost už byla vyschlým lepidlem dost slabá a tak i střelba pozbývala přesnosti.
Žádný finiš se nekonal takže po závěrečném signálu jsem stáhl prut, letěl se za auto vyčůrat a šel balit na stěhování, což je vždycky činnost, která mne velice uklidní a naplní pohodou...
Když jsem zaznamenal rozhodčí s váhou, šel jsem se podívat, jak na tom kdo je a protože jsem byl poslední v sektoru vážen, tak jsem byl docela napnut.
Věděl jsem, že na jedničku mít nebudu, protože tam bylo přes čtyři kila a já svůj úlovek odhadoval tak něco málo přes dvě.
Nakonec váha ukázala 2,60 kg a byla z toho dvojka, tak jsem si řekl:“Na tu bídu dobrý“.
Stěhoval jsem se naštěstí jen přesně o jeden sektor, takže asi 100 m, což jsem postupně zvládnul a dal se do oprav.
Výměna jedné špičky, upravit dvě montáže, protože na jedné byl fous moc krátký a na druhé zase dlouhý.
Domíchat krmení na druhé kolo a hlavně NĚCO SEŽRAT!, protože jsem padal hlady.
Po další kontrole krmení jsem opět dovlhčil krmnou směs a slepil zbytečkem gumy zbyteček štěrku s červy. Ustavil jsem pruty, porval se se zapichováním pákovek p.Fencla (tzv.“Fenclovek“) a mírně zmatkoval, protože mi bylo jasné, že nestíhám, ale nevěděl jsem, co dřív.
Nakonec to dopadlo zase tak, že jsem začal chytat později, než ostatní, protože jsem prostě nestihl všechno.
Mně by asi ani tři hodiny přípravy kolikrát nestačily, takže s tím se budu muset prostě smířit.
Druhé kolo jsem po pár minutách opět zahájil plotičkou, ale to už Karel sedící po mé pravé ruce měl dvě a z toho jednu dosti značnou.
Pak jsme chvíli chytali nastejno, ale potom Karel zaseknul a vypadalo to, že vytáhne špunt a řeku vypustí.
Do prutu ale po chvilce vjel život a mohutné výpady s ním cloumaly silou zvířecí.
Oba jsme už věděli, že se jedná o cejna minimálně půlmetrového.
Když ho vyheveroval, zdolal a dovedl do vezírku, tak mi ho ukázal....už dlouho jsem takové monstrum neviděl.
Teda viděl jsem jich několik na Roztockém poháru před týdnem, kdy je tam páčil Fanda Pelíšek (hele Fando a vůbec jak je to?Už jsi podruhý táta?) a taky Honza Kukačka, ale neviděl jsem ten souboj.
Okamžitě jsem přezbrojil na žížalu a do tří minut jsem po záseku táhnul taky něco, co se chovalo, jako podroušený vodník.
Když jsem rybu přivedl před sebe a napotřetí zvedl k hladině, tak mi málem vypadlo z pusy cigáro.
Takhle zblízka to vypadalo ještě obrovštěji.
Celej šťastnej jsem ho šoupnul do vezírku a jal se znovu líčit žížalu na cejna.
Po chvíli u Karla stejná akce jako přes kopírák.
„Péťo koukej“ ozvalo se a já koukal.
Další hovádko kolem dvou kil padlo do vezírku.
Teď jsem byl na řadě já a tak jsem netrpělivě očima ohýbal špičku a najednou BUCH a bylo to tady.
Okamžitý zásek, prut ohnutý jako luk a zdolávání.
Už jsem neriskoval a povolil si brzdu, takže jsem zdolával za jeho zdatného pocvrkávání.
Vůbec se mi ale nelíbilo, že odpor byl souvislý a bez výpadů.
Bylo to jasné.
Za šťavnatých nadávek jsem zvednul igeliťák plný vody.
Další soustředěný nához. Po minutě záběr.
Zásek a ukázkový souboj.
Až ke břehu výpady na obě strany a našponovaný vlasec zpíval ve větru píseň vítěznou.
Je zajímavé, jak je možné zaseknout klacek přesně veprostřed tak, že potom ve vodě řádí, jak poklička od prádelňáku....
Vyháknul jsem klacek a zlostně jím mrštil za obzor, abych okamžitě doplnil krmelec a znovu nahodil.
„Péťo koukej“ ozvalo se zase zprava a Karlův prut sebou v maximálním propružení mlátil, jak „Obušku z pytle ven“.
Následovala ukázka kapitální lopaty už třetí v pořadí.
Spadla mi brada, ale nevzdával jsem to.
Uvědomil jsem si, že jsem v zápalu boje zapomněl na skutečnost, že Karel chytá v jiném sektoru a tak že spolu vlastně přímo nesoupeříme.
Podíval jsem se tedy doleva a tam zrovna páčil něco podobného Roman Bartoň a to mi náladu zrovna nezvedlo.
Nevadí přišel další záběr a já po záseku vylovil další nalitej igeliťák...
Hodina a půl byla pryč a já už pěkně dlouho neměl rybu.
Uvědomil jsem si, že jsem skoro hodinu čistil řeku od igelitek a klacků, čehož vrcholem byl ulovenej vánoční stromeček (bohužel bez dárků) a zapomněl jsem krmit.
Přehodil jsem prut a začal se věnovat této činnosti, dokud nepřišel záběr a tentokrát se tam něco mlelo sice ne s velkou silou, ale zato určitě rybím způsobem.
Byl to středně velkej cejn, ale v této chvíli za málo bodů, protože takovej 30cm mrmláček váží s bídou třetinu váhy skutečný lopaty.
Zaměřil jsem se na nahazování a na záběry, jako takové.
Chytal jsem už zase na červy, protože cejni se nehlásili a já si řekl, že někdy přece rozhodujou gramy. Ulovil jsem plotici a pak dokonce kapitálního hrouzka.
Karel se cítil dotčeně a okamžitě vytáhnul hrouzka rovněž.
Střídal jsem červy a žížaly a pak to přišlo.
Zadrbání na špičce uvedlo mou pravou ruku do pohybu.
Ta uchopila Amnesii u patky navijáku a zasekla kolmo nahoru. Prut napnul prudce vlasec a přenesl sílu do háčku, který uvízl v něčem natvrdo.
Znáte ten pocit očekávání, kterej trvá někdy jen zlomek vteřiny, kdy se rozhoduje, jestli jde o vázku, nebo o skutečně velkou rybu.
Když ucítíte nedefinovatelný pumpnutí prutu a odpor je stejně silný, jako u vázky-je to ono.
U cejna se navíc nekoná okamžitý rozjezd, jako u kapra.
Cejn se postaví jako chlap a bojuje ve stoje.
Neutíká.
Přetahuje se se soupeřem na férovku o prut, o vlasec, o prostor, o život....
A přesně to se stalo.
Osmnáctka vlasec vydrží hodně, takže Amnesia se vypružila hodně do už paraboly i když její mezní hranice je ještě někde mnohem jinde.
Prut se takhle nedá jednou rukou udržet jinak, než opřen o předloktí, nebo patkou o břicho.
Rány do prutu byly vedeny až udivující silou a i když jsem za něj bral skutečně hodně, tak se ke mně nepřiklonil ani o milimetr.
Jen se měnil jeho úhel vůči břehu, jak ryba za pomoci proudu šla dolů řekou a tím se nabližovala ke břehu.
Sklonil jsem prut a začal rasantně zdolávat kolmo proti proudu, což ale skoro vůbec nešlo.
Skutečně po centimetrech jsem bojoval s velkou rybou o vlasec a po dlouhé chvíli kus rychle navinul.
Brzdu jsem měl už seřízenou podle citu tak, aby proklouzla jen při skutečně prudkém výpadu.
Pomalu, pomaličku jsem rybu přitahoval a cítil, jak hledá na dně něco oč by se zbavil háčku.
Zvednout ke hladině nebylo možno.
Věděl jsem, že jediná šance je unavit protivníka a využívat chvilek, kdy si na půl vteřiny oddechne před dalším náporem. A byly jich desítky.
Když jsem ho vodil už před sebou, tak jsem brzdu ještě trochu povolil, což je dvojsečné, protože se sice nevyřízne, ale zase se může snáze vyháknout při obratu.
Pak jsem velecejna konečně vyheveroval k hladině a zatajil se mi dech.
Krásná majestátní ryba se na mě koukla a okamžitě zase zajela pod vodu. Ten pohled, který se jí naskytnul evidentně nebyl něco, oč by v tu chvíli stála.
Po asi deseti uniknutí zpět do hlubiny se mi podařilo pod něj dostat podběrákové oko a přizvednout jej tak, aby nemohl uniknout.
Trubka se hrozivě ohnula a já věděl, že musím být sakra opatrný, abych ji nezlámal.
Tahem trubkou k nebi jsem rybu dostal na břeh a šel se s ní ještě naposledy poprat o háček - teď už s poctivým úmyslem ji od něho oprostit a uložit do dlouhého rukávu vezírku.
Srdce mi bušilo tím zážitkem, ale nemohl jsem si ten pocit dlouho užívat, protože čas běžel nemilosrdně k signálu oznamujícímu konec závodu. Zbývalo už o hodně míň, než hodina
Nahodil jsem okamžitě znova se snahou trefit přesně to samé místo.
Pokud jsem už zastřílen a mám kolem sebe prostor, tak se obvykle nemýlím o víc,než o metr a to i na větší vzdálenost. V tomto si celkem věřím, takže mne případný neúspěch neznervózňuje a nesvazuje mi ruce.
A skutečně. Nához se podařil. Došponoval jsem vlasec, dokrmil pár kuliček a další záběr se dostavil .
Scénář zdolávání byl stejný až na to, že tento cejn byl ještě větší a dal mi víc zabrat. Opět boj o centimetry a jen pozvolná kapitulace velké ryby mi přičetly další skoro dvě kila.
Pak jsem vytáhl asi dva středně velké, ale já už byl namlsán souboji s velikány a toužil po dalších!
Nepatrný pohyb špičky při zvedáku mne rozhýbal a já bleskově zasekl.
Zásek seděl a další cejn tentokrát už přímo obrovský, se po boji zjevil přede mnou.
Volal jsem na Karla, ať se na něj podívá.
Měl třecí vyrážku tak výraznou, že každý puchýř měl v průměru několik milimetrů.
To jsem ještě nikdy neviděl.
Chtěl jsem pod něho dostat podběrák a v tu chvíli mi z tyče odpadlo oko do vody a začalo se potápět.
Zaklel jsem, ale okamžitě se násilím uklidnil, protože jsem věděl, že mám jen pár sekund, než se potopí. Soustředil jsem se, propíchl síť tyčí a rychle zvedl do výšky, než mohlo oko z trubky sklouznout.
Na prutu jsem bleskově o kousek povolil bojovku a zaklesnul prut do pákovky, protože jsem věděl, že mám před sebou operaci, ke které potřebuji nutně obě ruce.
Zradila mne totiž rychlospojka a od té chvíle vím, že na podběrák ji už nikdy nepoužiju.
Odhodil jsem za sebe oko s půlkou rychlospojky, vytáhnul z futrálu druhé oko, ale musel jsem ještě odšroubovat druhou půlku rychlospojky z podběrákové tyče.
A na její utažení jsem kdysi měl klid a čas.
Teď ani náhodou nebyla žádná z těchto záležitostí k dispozici...
Závit se nechtěl ani pohnout,protože jsem jej utáhnul skutečně zodpovědně, aby se mi neprotočila, což je také nevítaný nešvar při podebírání ryby.
Nakonec jsem si vzal na pomoc hadr a se vztekle zaťatými zuby ji konečně povolil.
To jsem si oddychl..!!
Cejn zatím cvičil s prutem,ale Fenclovic pákovka prut nepustila, takže získal přes brzdu jen několik metrů.
Našrouboval jsem druhé oko, poslal podběrák do vody, zvedl prut, vybojoval zpět ztracené metry a rybu konečně podebral.
Měl jsem toho docela dost, ale na oddech nebyl čas. Znovu nabít, nahodit a sledovat špičku.
Záběr jsem neviděl,ale jen tušil.
Zásek ale padl do černého a začalo další zdolávání. Cejn měl jen kolem půl metru, ale byl velice divoký a v kondici.
To už se dávno nedalo říct o mé pravé ruce a hlavně zádech.
Zdolával jsem už oběma rukama a různě poposedával a natáčel se abych zádům ulevil.
Zdolat, podebrat, vyháčkovat ,nabít, nahodit a číhat.
Tentokrát to trvalo asi pět minut, ale po záseku jsem opět cítil velkou rybu.
Karel vedle už velké cejny netahal a to bylo asi tím, že jsem mu je odloudil proti proudu ke mně na lovné místo přesně nastříleným krmením, které tak svěle postavil nejlepší alchymista na krmení od Trapera, kterého znám-George.
Úplně jsem je tam viděl, jak stojí v řadách, jako v Olomouci pod mostem a čekají až dostanou svůj díl.
Nakonec jsem byl docela rád, když v posledních pěti minutách záběr nepřišel, protože na zdolání by mi to asi nestačilo.
Pak zatroubili a já se opřel do křesla a blaženě zavřel oči. Přehrával jsem si poslední hodinu a konečně si užíval každý prošlý okamžik.
Byl to skvělý pocit.
Moc takových jsem na závodech zatím nezažil a to už jsem nějaké za sebou měl:-)
Tajně jsem doufal ve vítězství v sektoru, ale netušil jsem kolik kdo má ryb, jelikož mne souboj s cejny zcela pohltil a já přestal vnímat svět kolem sebe.
Šel jsem naproti váze a pak sledoval, jak na tom kdo je.
Během závodu jsem věděl o Romanovi Bartoňovi, že něco velkého vypáčil, ale netušil jsem kolik a čeho.
Za ním seděla Roztocká Vydra-Petr Bromovský, za ním Radek Štěpnička se kterým se věčně někde přetahujeme o umístění,jelikož na sebe máme kliku a někde vzadu hrabě Seleke, což byli čtyři soupeři od kterých hrozilo reálné nebezpečí, o kterém jsem věděl.
Jak ale váha cestovala podél břehu, tak jsem měl jasno v tom, že (protože jsem věděl, že nemůžu mít pod 10 kg) pořád mám víc, než bylo naváženo.
Vůbec by mne ale nenapadlo, že jsem se svými 14750 g nadělil druhému v pořadí Romanovi Bartoňovi skoro šest kilo!!!
Když jsem šel vytahovat svůj chatrný vezírek, modlil jsem se aby to vydržel.
Nachytal jsem už během jednoho závodu víc ryb a větší váhu, ale takhle velké ryby jsem ještě na závodě nechytal a mrzí mne, že jsem si toho největšího se kterým jsem se fotil nezměřil, protože by mne zajímalo, jestli pokořil mého největšího z Nechranic před asi 10-ti lety, který měl 65 cm...
Pak už rutina-balení, nakládání a unavené pohyby rozlámaného těla byly dost cítit, ale já byl blaženej, protože jsem měl poprvé letos dobrej pocit ze svýho počínání při závodě a z výsledku taky.
No a když mi pak Fanda Koubek prozradil, že jsem vyhrál i celkově, tak to jsem už úplně lítal.
Pamatuju si totiž velice dobře na to, když mi loni na Sadské nestačili ani dvě jedničky a to ani na třetí celkové místo a prohrál jsem na váhu.
Tady ale naopak nikdo neobhájil jedničku z prvního kola a z nás tří, kteří jsme měli 2 + 1 tedy Fanda Koubek,Venca Kabourek a já, jsem měl nejvíc kg v součtu a padlo na mě první místo a titul Přeborníka Čech.
Strašně jsem si to užil.
Když jsem si ryby v rychlosti vyfotil a pouštěl je pak opatrně zpátky domů do vody, tak jsem jim nezapomněl nahlas poděkovat, protože zážitek, který mi (byť nedobrovolně) darovaly, mi už nikdy nikdo nevezme.
Krásné počasí bylo také obrovským plusem,organizačně vše na jedničku a jeden závodník, který se zapomněl včas prezentovat a pak prosil aby mohl být začleněn do již rozlosovaného závodu (což prostě nelze) nechť je poučením pro všechny, že i tohle se může stát a i když jedete třeba 500km - úplně zbytečně.
Bylo mi ho líto, rozuměl jsem i jemu i Fandovi, který by ho rád přijal, ale nemohl a tak spor musel prohrát onen nešťastník, protože chybu udělal jednoznačně on....tak snad příště už nezmeškáš:-)
Pochvala i pro stánek s občerstvením s dokonalými koblihami a Piškotův prezent pro všechny, což byl jakýsi ajpod o němž vím akorát to, že se z něj palačinky nepodaří...:-))
Pak nastala sladká chvíle vyhlášení, dekorování vítězů a převzetí pohárů a pěkných věcných cen.
Díky všem od pořadatelů, přes garanty, zapůjčitele vody, sponzory, stavěče všeho, co se muselo zbudovat i zbourat, soupeřům, teamovým kolegům a hlavně rybám:-)
Tohle fakt nezapomenu ani tehdy, až mě bude pokročilá skleróza trápit tím, že netrefím ani do hospody...
Feederův Zdar!
P.S.:Ostatně spokojený úsměv náčelníka je taky něco, co se mi konečně podařilo aktivně způsobit nejen psaním článků:-)))
