Navigace
Obsah
| 2009 Přebor Čech na Vltavě v Klecánkách 16. - 17.5.2009 | |
|
 Přebor Čech se už od nepaměti (tuším od 17.století) pořádá v Klecánkách na pravém břehu Vltavy.Je to další z vod, kde je velice důležitý los a navíc to je voda skutečně těžká na volbu strategie a krmení.
Když jsme se kdysi s Dankem účastnili svého prvního Grand Prix, tak se konalo také na této trati a pamatoval čem si jen tolik, že dolní sektory na tom bývaly nejhůř, ve středu se cejni celkem dařili a úplně nahoře to zase byl spíš boj o plotice, či jeseny.
Loni jsem Přebor Čech na této trati vyhrál a protože vím, jak je těžké obhajovat prvenství, žádné veliké naděje jsem si nedělal.
To ale neznamená, že bych odjížděl bez ambicí.
Touha po vítězství mne provází i v Pardubicích a to je pro mne „Jáma lvová“.
 S Technikem jsme zvolili stejné trapeří krmení na cejny, tzn. základ na řeku a něco ostřejšího.
Nepamatuju si, co to bylo, protože receptury nijak zvlášť neřeším a nepamatuju si je.
Červi, kukly a žížaly tvořili živou složku.
Když jsem v pátek na břeh Vltavy dorazil, byl kolega už na místě a mírně podmračen, jelikož jsem měl být první na fleku já a sichrovat místo na spaní a parkování jeho 15m dlouhého almarochodu, který se vyznačuje tím, že se v něm v případě potřeby vyspí blíže neurčený počet bezdomovců různých modelů, kteříž jsou připraveni a ochotni nenávratně ohluchnout za eventuálního příchodu krupobití.
Vysvětlil jsem mu objektivní potíže s bankou, které mne zdržely, omluvil se a šli jsme stavět přístřešek, což se ukázalo býti velmi moudrou činností-v pozdějších nočních hodinách.
Tréning jsme nechali ostatním, popovídali si chvíli ve stánku o taktice, ale pak přišel vrchní škodič Jan Kukačka a bylo po strategické poradě, jelikož nás nutil pít iontové nápoje.
 Následkem toho jsem rozsypal párátka a následně byl nazván ligovým hráčem mikada.
 Mimochodem ta firma co dělá pruty této značky by se k tomu měla sponzorsky postavit, jako chlap (MIKADO-firma vyrábějící rybářské náčiní-pro neznalé)
Po nějaké době dorazil můj kamarád Klabátor s banjem a kytarou, kterého jsem pozval pod průhlednou záminkou, že si zahrajeme staré trampské písně s rybářskou tématikou (o tom jak „táhne bílý losos péřejí“ atd).
Večírek se celkem okamžitě hudebně zvrhnul někam jinam, v což jsem upřímně doufal a tak jsme rozhýbávali pracně prsty a zápěstí do pokud možno bluegrassového rytmu.
 Někdy po půlnoci jsme se rozešli, protože nás čekal perný den, ale s tím, že v sobotu bude repete.
Zalehli jsme s Technikem pod altán zahradní 3x3m barvy zelené (myslím) a to tak, že já na zem a Jura do kaprařského lehátka.
Původně bylo v plánu, že se spaní bude týkat obou zúčastněných, ale Jiřík na poslední chvíli změnil scénář, protože mne asi po hodině spánku vzbudil řev medvěda silně poraněného tupým, zubatým a rezavým oštěpem.
V šoku jsem vyletěl ze spacáku a jal jsem se to nebohé zvíře zachraňovat ve snaze vytrhnout z jeho těla tu věc, u které ve smrtelném zápasu ulomilo vetšinu rukojeti, ale po jestě větším řevu mi bylo dáno zjistit, že se jednalo pouze o noční erekci, kterou vytrhávat neradno.
Takže to jen Jiřík prostě chrápal způsobem tak dojemným, že veškerá lesní zvěř mimo mne emigrovala na Brdy, protože na místě zůstat nemusela, nemaje zde závody.
 Snažil jsem se bezohledného všežravce eliminovat údery obuví, taháním za kožich, jemnou verbální domluvou, leč odpovědí mi bylo jen monotónně se opakující:“BĚŽ DO ……“.
Tato hra se až do rána opakovala s hodinovými intervaly, které jsem vybojoval zvlášť kvalitními zásahy do citlivých míst brtníkových.
Už ráno mi bylo jasné, že jsem přes noc sil nenabral, nýbrž pozbyl.
Navíc půl noci pršelo, což jsem v lítém boji s tyranem nepostřehl a mé nohy byly tak půl metru mimo střechu na dešti, k čemuž došlo jistě rovněž během bitek o přežití-přespání.
Jinak je můj kolega značně distingovaný muž a skvělý hostitel.
Dokonce snad ještě mírnější povahy, než já sám.
Neměl by ale asi na veřejnosti usínat, jelikož by jej snadno mohl někdo upytlačit.
Třeba Old Shatterhand se svou pověstnou medvědobijkou…
Nedalo se nic dělat.
I zcela vysílen jsem musel do boje.
Tak rychle k Markétě (Maggie) do stánku na kafe.
 Narvat do sebe půllitr mléka a celozrnné pečivo s nízkoručným sýrem (makrobiotickou stravu řeším u nás v teamu jen já, ale zato důsledně….někdy….)
Pak už namíchat krmení, stihnout prezentaci, zaplatit startovné, nalosovat (blbě…) a přesunout se do svého závodního působiště.
Večer jsem počůral místo asi pět metrů od svého auta a Jirkovi oznámil, že si značkuju svůj sobotní flek.
Co myslíte, že jsem nalosoval?
Uhodli-přesně ten.
Tak jsem si nanosil věci a začal s přípravou.
Svědomitě jsem mačetou vysekal místo pro lov, aby mi po hodině do stánku, kde jsem si dopřával Markétin skvělý steak z kuřecího stehenního masa, přišel jeden kolega s úsměvem poděkovat za tu práci a vyhnat mne o půl sektoru dál-to fakt miluju.
Tolikrát jsem se tímto způsobem od srdce i od plic zasmál na cizí účet a teď mám být za blba já?
Šel jsem bojovat za svou pravdu, ale skončil jsem jako blb, kterej ještě navíc neví, jak se značí trať.
To by se asi majiteli dvou maturit stávat nemělo, ale no tak holt-nobody is perfekt.
Máme tady pitomce-Azbest vstaň a ukloň se.
Aspoň jsem pobavil kolegy a utužil si svaly dalším kácením plavuní, přesliček a sekvojí.
Když bylo vše hotovo a já začal mačkat koule, tak jsem ještě byl nucen zahnat nesciplínovanou Káčuli, která se zapovídala s jedním mým sousedem sice hezky, ale asi 100 m od svého fleku a určitě by (nebýt mého skvělého pozorovacího talentu-při vší skromnosti) krmení nestihla:-)).
 Pak už zazněl signál a já zvolil taktiku chytání pod nohama, stejně jako přede dvěma týdny v Roztokách.
Dnes už vím, že to byla kravina, protože dno se tady svažuje pozvolněji a tak jsem tam chytal asi půl hodiny zbytečně.
Záhy jsem to zjistil a začal krmit dál.
Dnes už vím, že taky zbytečně, protože jsem krmil moc daleko.
Plavala mi i 70-ka krmítko a záběrů bylo hodně málo-ryb kupodivu ještě míň a žádné kusy.
Chytil jsem asi po půl hodině jednu pidipodoustev a pak do konce bez ladu a skladu tři jeseny a jednu plotičku.
 Dohromady to dalo s bídou 1,5 kg, což bylo jako na potvoru nachlup stejně, jako měl soused.
Pochopitelně ten, kterýmu jsem vysekal flek v potu tváře.
7,5 bodu není počet, který by mne oblažil a tak jsem neradostně balil, ale před tím jsem si pospravoval zutrhané pruty a zlámanou špičku.
To bylo dílo vaty z topolů a lip, kterou musel každý celý závod oškubávat z vlasce a když to člověk neudělal včas, tak to špička nepřežila-stejně, jako jedna z mých.
Navíc jsem musel vybudovat pevnou hráz socialismu z kýblů, futrálu na pruty a dalších propriet proti Koloušům (jezdcům na kolech), kteří tradičně nechápou, že svět není jen jejich a podběrákovou tyč zničí během zlomku vteřiny.
 George by mohl vyprávět, jak se mu loni dušovali, že mu pošlou prachy a-jak to dopadlo v Čechách, si snadno domyslíte.
KóĎa chtěl dokonce jednoho bacat (páč ti dementi nejen, že podlezou pásku ohraničující uzavřený prostor závodu, ale ještě blbě kafraj!) stejně jako já před několika lety a kupodivu se jeho objekt zachoval stejně statečně,jako tehdy ten můj.
Ujel se sklopenýma ušima a pak z dálky hrdinně pokřikoval revoluční hesla-zřejmě komunard.
Hloupé bylo, že jsem asi deset minut po vážení chytil zhruba kilového jesena, který by mne posunul tak o pět míst,leč-na to se nehraje.
Když jsem asi po dvou hodinách skončil s opravami a balením, odebral jsem se domů-tedy těch pět metrů zpátky k bivaku a dozvěděl se, že Technik dělal na Áčku trojku, což byl super výkon.
To mi trochu zvedlo náladu, takže jsem se začal těšit na večer, až zase zazní „ukulele tmou“ a my družně pobudeme v plastové chýši naší spásy-Maggie.
 A tak to taky bylo.
Petr přišel akorát včas, po chvíli jsme vzali nástroje a hráli tak dlouho a tak dobře (to už po těch létech poznám), jako už dlouho ne.
Byl jsem nadšen, můj skvělý spoluhráč taky a cítil jsem, že i lidem se to líbilo víc než jen trochu-co víc si přát?
Nádhera, kterou je muzikantovi jen občas přáno zažít i s tím, čemu říkám „duševní hudební orgasmus“.
Je to stav, kdy cítím, že právě hrajeme tak, že jsme jedno tělo a že já hraju naprosto přesně tak jak si přeju a ještě se občas překvapím.
Když jsme pak pobavili publikum kabaretní vložkou, které říkáme „Soupetří“ (páč jsme oba Petrové) ve stylu siamských muzikantských dvojčat, byl succes, jak má bejt:-).Fotka je sice z vody, ale vypadá to vždycky takhle.
 Pozdě v noci se Petr odebral za kopec k domovu (když už nám ruce únavou přestaly chodit) a tak jsem ještě s několika surovci pokračoval zřejmě do velepozdních hodin.
Když jsme se pak navzájem uložili ke spánku, už na něj moc času nezbylo.
A když se přátelům podařilo mne spojenými silami probudit, tak bylo po losování a já obdržel místo hned vedle horního forhontu, která opanoval Davaprd.
I on měl značně těžkou noc, protože se mu špatně spalo, či co a tak jsme svorně skučeli pod palčivými slunečními paprsky, páč-to fakt nebyla prdel!
Po přípravě jsme nakrmili a po dalším signálu následovalo nahození.
Vypadalo to,že se děje zázrak, protože do deseti minut jsem měl záběr, kterej jsem trefil a na konci montáže se vzepřelo něco, co rozhodně nebylo malý.
  Pomalu jsem zdolával a páčil rybu proti proudu, aby se mi nedostala do sousedního štontu.
Tah byl opravdu mocnej, a já nabyl přesvědčení, že jde o parmu, protože to byl vetrvalej a silnej nápor.
Ještě když ryba byla vidět pod vodou, neměnila postavení a vytrvale mířila dolů do hloubky.
David přišel s foťákem a oba jsme věřili, že je to parma.
Až těsně u podběráku to vzdal krásnej velkej cejn-bojovník.
Byl to moc fajn zážitek.
Zaradoval jsem se, jako malý děcko a doufal, že je tam prostě mám a teď už jen je udržet.
  Po chvíli přišel další záběr a tah byl sice o něco menší, ale žádná ouklej.
Nakonec se z toho vyklubal slušnej jesen putoval do vezírku.
Chytal jsem pořád na červy a tak jsem si řekl, že zkusím žížaly.
Bohužel se ale nedělo nic a já neměl dost trpělivosti je zkoušet dost dlouho.
Vrátil jsem se k červům a odlovoval občas nějakého toho jesena.
Celkem to bylo necelých šest kg a to bylo málo.
Věděl jsem, že sousedy po obou stranách řežu, ale netušil jsem, že Honza Kukajda a Kája Staněk chytají cejny a na váhu na ně nemám vůbec nárok.
To mi prásknul Seleke, kterýžto zvědavě obcházel trať a chystal se na vážení.
Nakonec taky nachytali oba téměř shodně kolem 15 kg, ale Kukajda měl kliku a o pár gramů vyhrál přesto, že mu před závodem (když se posilňoval ve stánku) někdo kamarádsky schoval podběrák, vezírek, pruty a částečně sbalil bednu.
Slyšel jsem, jak to pak komentuje způsobem, který naznačoval, že bych s tím mohl mít něco společného, ale nic podobného si nepamatuji-a já mám paměť skoro jako Jára Cimrman…
 Ke mně bohužel cejni nedojeli-asi proto, že mi tam ležel obrovskej sumec, kterej nerad svačí jeseny…
Do konce jsem už cejna neviděl, takže bylo jasné,že to žádná sláva opět nebude i když to začalo tak slibně.
Není každej den posvícení a obhajoba navyšla vůbec, protože 29. místo nebylo to, proč jsem přijel.
Tak mi udělal radost aspoň opět Technik, kterej pobil v sektoru všechny a dělal jedničku.
Celkově skončil na 5. fleku a to je hodně dobrý, protože ani nemusel mít zlost z nevděčný bramborovky.
Celkově zaslouženě vyhrál a Přeborníkem Čech pro rok 2009 se stal Milan Štěpnička se dvěma jedničkami-jako jedinej.
  Druhý místo urval a letošní velkou formu potvrdil Karel Staněk.
 Na třetí místo vystoupal Fanda Pelíšek a taky sklidil nádobí ve formě poháru.
Brambory zbyly na Romana Bartoně.
V juniorech vyhrál jako vždy Martin Štěpnička
 Je pravda, že počasí nakonec vyšlo naprosto úžasně a nebýt těch oblaků vaty ze stromů, tak to nemělo chybu.
Nebylo nic, co by se mi nelíbilo a na medvěda si příště kromě želez, medvědobijky, sklenice medu, cirkusového jízdního kola a medvědí tchýně vezmu ještě špunty do uší……tak mě ještě napadá roubík ze sexshopu…:-)
No, ale když to vezmu do detailů,tak:
-polapím-li ho do želez, tak bude řvát taky.
-když jej složím medvědobijkou, kdo vymyslí krmení?
-když ho uplatím medem, tak bude mlaskat.
-posadím-li ho na kolo, tak mi zaručeně přejede nohy.
-medvědí tchýně bude nevyzpytatelný tvor.
-nejlepší bude kombinace špuntů do mých uší a roubíku do jeho tlamky….ne nadarmo mu Lada říká Méďo.
Závody skončily vyhlášením výsledků a Magdovou snahou upozornit na sebe s tím, že chytil nejhezčí rybu.
Ten chlap nemá vůbec vkus.Byla opravdu ošklivá, slizská a neměla vůbec žádné charisma, ani sexapeal:-).
Pak my se zvolna balili k odjezdu.
     Jeden divizní mančaft mi bohužel při focení uniknul, za což se omlouvám, ale oni jistě ještě zažijou tolik slávy, že mi odpustí.
Já ještě zajel ke Klabátorovi na kafe a v šest večer vyrazil svou závratnou rychlostí na tempomat: 50-90-130 k domovu.
Po cestě jsem zaznamenal několik nástupů mikrospánku, tak jsem do sebe vrazil dva nanuky a redbull.
Domů jsem přijel úplně nadoraz, takže jsem popadl jen kytaru, zbytek jídla a červy, které jsem ještě neměl v úmyslu kuklit s úmyslem uskladnit to všechno doma.
Kytaru do ledničky, červy do špajzu a jídlo do obýváku.
Doma jsem se vykoupal, kouknul do pc na poštu, splivnul nějakou večeři a padnul, jak podťatej do pelechu.
 V jednu ráno mne probudilo bouchání na dveře, kterému jsem zprvu nevěnoval pozornost s tím, že se určitě odehrává ve snu, ale nakonec mě to vytáhlo z postele.
Za dveřmi stál vyplašený soused a povídal, že mám dokořán spolujezdcovy dveře u auta.
Tak jsem na sebe hodil nějaký textil a šel dolů.
Opravdu-dveře zívaly do noci, na sedačce se válel mobil a peněženka, které jsem tam prostě únavou a jí způsobenou nepozorností nechal-vše netknuté.
Takže nakonec ještě klika.
Závody a vše kolem se mi líbily stejně, jako v Roztokách a těším se na další.
 Vřelé díky pořadatelům, sponzorům a Markétě s jejím teamem.
Gratuluju vítězům a těším se do Všenor.
Feederův Zdar!
|
