Navigace
Obsah
Na vypuštěné přehradě se Sikym.
Už poměrně dlouho jsme se domlouvali na tom, že spolu vyrazíme na některou mou oblíbenou vodu v okolí, ale dlouho se nám nedařilo najít nějaký termit vhodný pro oba.
Buď jsme byli na závodech, nebo bylo vyloženě hnusně (to jdou sice ryby často dobře, ale na víkendovku ve slotě se nám nechce), případně jednoho z nás nepustila manželka a tak si tajně zpíval píseň Ivana mládka:“…ženu mám tuze zlou, nemá ráda vášeň mou…“.
Nebudu upozorňovat na to, že nejsem ženat, protože to by bystrý čtenář měl dost slušnou šanci odhalit, koho se to může jako jediného týkatJ.
Nakonec se ale koncem října našlo i místo v diářích a pěkné počasí, takže jsme si řekli, že nás neodradí ranní mlhy, ani zima a něco podnikneme.
Kolega slíbil dorazit v sobotu ráno a vydržet do neděle.
V pátek jsem naložil auto vybavením, dal rozmrznout vlastnoručně naloženou, uvařenou s javorovým sirupem a zamraženou kukuřici, nakoupil nějaký proviant a šel brzy spát nadopován Hypnogenem, abych ráno byl k použití.
Když mi Siky volal na půlce cesty z Prahy do Sokolova, byl jsem už vzhůru a meditoval nad tím, co si vezmu za oblečení na rybolov a na spaní.
Když dorazil, odlovil jsem ho na dálnici, vyzvedli jsme v garáži zahrádku a jeli do lesa na dřevo, protože bez ohně bych si to vůbec nedovedl představit.
Po navršení haldy větví na mou obludu a náležitém přikurtování bylo možno vyrazit do divočiny.
Dorazili jsme na Skalku, která byla celou sezónu vypuštěna a sjeli mezi stromy na břeh a pak až k řečišti.
Složili jsme dřevo, vybalili cajky a nejdřív zkoušeli vláčet, což stálo Sikyho woblera, několik třpytek a mne zjištění, že mé holiny Hunter již definitivně pozbyly vodotěsnosti, jak jsem zjistil, když jsem se pokoušel jeho wobler marně zachránit.
Inu-tudy tedy cesta k rybám nevedla.
Vytasili jsme tedy feederové pruty a křesílka, namíchali krmení a dali rozdýchat a rozběhat červy.
Živou složku kupoval Siky v Praze od jednoho ze dvou našich dodavatelů a nebylo to ve fish-pro, protože jsme chtěli zdravé a silné jedince.
Ty jsem vyndal z jeho auta já a po tomto úkonu jsem se jej zeptal, kolik že jich koupil.
Odpověď zněla:“Dvakrát litr mixu (tedy namíchaných červů různých barev)“.
Nějak se mi tomu nechtělo úplně věřit, protože už mi za ty roky závodění rukama pár hektolitrů červů prošlo a litr aspoň přibližně mám v oku.
Vyndal jsem tedy cejchovanou měrnou misku a přesypal do ní jeden z igeliťáků čile pobíhajících pinožmenů.
Krabička byla naprosto plná a dokonce mírně přetékala, takže asi 30 kusů přelezlo přes okraj.
To by byl důvod k jásotu, spokojenosti a uznání faktu, že mám oko z tura pana Kašpara…kdyby…
Kdyby co?
Kdyby ta cejchovaná měrka neměla na dně nápis 3/4l.
Kamarád tomu nemohl uvěřit a zaúkoloval mne přeměřením i obsahu druhého sáčku.
Výsledek by téměř totožný až na to, že zde se dostalo přes okraj pouze 27kusů.
Navíc si objednal vysloveně červy a v živé byla přimíchána minimálně čtvrtina bílých pinek.
Pinky jsou mnohem menší forma červů a vyznačují se tím, že prolezou v klidu dýchacími otvůrky víček rybářských krabiček, rozběhnou se po louce, po rybáři, po brašně a nejraději po autě (pochopitelně uvnitř), kde se pak blaženě zakuklí a počkají na to, až člověk jede na delší cestu a zatopí.
Pak se bleskurychle vylíhnou barevné mouchy a ze slušného auta je rázem pojízdný kravín.
Tak jsme skepticky pokývali hlavami nad poctivou mírou i druhem zboží a hodili to za hlavu, protože si nebudeme kazit náladu šlendriánem, když nás čekají příjemné věci.
Řečiště má šířku kolem 20m, takže nebyl problém naházet krmné koule rukou a začali jsme každý na jeden prut lovit.
Dlouho se nedělo vůbec nic, ale měli jsme si co povídat, takže nás to celkem ani nemrzelo.
Siky se mne ptal, jaká je cena za první chycenou rybu a já odvětil, že pusa od porybného, což je na Skalce taková pěkná tradice.
Když je porybný přítomen ulovení první ryby toho dne, tak šťastného rybáře odmění vášnivým polibkem (v případě, že je ryba vrácena vodě) a ten má hezké zážitky hned dva naráz.
RS nebudu jmenovat, ale místní vědí, kdo je
„na vodách zdejších
porybný nejznámější…“
Pak Siky zdolal pěknou nástražní plotičku a já ji umístil do řízkovnice za účelem pozdějšího nastražení na dravce.
Asi po půlhodině se k nám zprava blížila po břehu mužská postava.
„Tak tu pusu asi nakonec dostanu“ prohlásil Siky sklesle a nejistě se ohlížel.
Zavalitá postava se pomalu blížila blíž a blíž a mého kamaráde evidentně zachvátila panika, protože nervózně poposedával, mírně se potil, měnil barvy a přestal mluvit.
Neměl strach z kontroly, protože docházku k vodě jsme si svědomitě zaznamenali ještě před lovem, ale zdálo se, že svůj zelený věneček nechce jen tak odevzdat do rukou neznámého habána, takže střídavě sinal, rudnul a blednul.
Z postavy se časem vyklubal normální vláčkař, který pak nabral opačný směr, ale kolegův tep ještě půl hodiny vykazoval znaky smrtelné hypertenze.
Lov pak pokračoval se změněným scénářem, protože Sikymu najeli cejni a každou chvíli vylovil pěkného skaláka a občas i cejna velkého (ne moc, tak do 40cm) a protože vyčištěná voda byla naprosto průzračná, byla radost vidět boj zdolávané ryby už zdálky, stejně jako její vypouštění zpět.
Já pak vyvěsil plotičku na štikový prut a asi po hodině vypukla první jízda, když kačena zajela pod hladinu.
Po záseku jsem ale vytáhl jen kačenku a půlku lanka, které nevydrželo buď zásek, a nebo ostrost štičího chrupu.
Siky toužil po candátovi a tak nahodil mrtvého hrouzka a doufal v atak.
Dostihl nás hlad,takže jsem vybalil jednorázový gril, na kterém jsme opekli různé poživatiny a i když svítilo sluníčko, byla slušná kosa a teplé předměty v žaludku vykonaly dobrou práci.
Lov pokračoval v podobném duchu, ale jak se slunko sklánělo nad Německem, začali jsme uvažovat o přípravě spacích potřeb a přístřešku, načež jsme se odebrali k autům zbudovat wigwam.
Natáhli jsme plachtu, přestěhovali dřevo, rozložili lůžka, vybalili spacáky a já s láskou rozdělal oheň, protože to je věc, kterou zbožňuju.
Prošli jsme se ještě po břehu a posbírali naplavené dřevo, přičemž Siky ukořistil a na vlastním rameni sám odnesl vzrostlý kmen, který byl dutý a byl nám později strůjcem úžasného nočního flameshow.
Slunce najednou zapadlo za obzor jako kámen a byla tma dobarvená jen mlhou, která začala slézat s kopců.
Uvelebili jsme se u ohně do křesel, opekli na něm další dobroty a pak Siky vylovil z auta velký plechový kastrol, pixlu čaje a sklenici cukru.
K tomu jako dip, dovezl rum a já měl kupodivu v autě butelku Tulamore Dew (pro neznalé-irská whisky).
Již první hrnek lahodného moku v nás vyvolal pocity tak blažené, že jsme marně zkoušeli vymyslet, co by je mohlo přebít.
Siky ještě před tím, než jsme stáhli pruty, měl záběr od kapra, kterého se mu nepodařilo uvodit a přišel o něj.
Pak už jsme se věnovali jen kulturní činnosti u ohně.
Oheň vesele plápolal a my si povídali o tolika věcech, že jsem ani netušil, že je znám, a nebo, že mne zajímají.
Probrali jsme skutečně leccos a hrnků do nás nateklo, co hrdlo ráčilo.
Byl to skvostný večer.
Žádný vítr, déšť, žádné komplikace (kromě toho, že jsem ztratil aretační kolečko z postele) a hlavně…žádný…ale vůbec žádný blb na obzoru.
Luxus.
Nic jsme nemuseli a všechno jsme mohli-co víc si přát?
Byl to dlouhý večer, a když Siky v půl druhé uléhal se slastnými vzdechy na betli a chumlal se do spacáku, věděl jsem, že ještě dlouho spát nepůjdu.
Tak jsem seděl, vařil čaj, přemýšlel a užíval si tu atmosféru ticha a klidu až do čtyř hodin sám.
I pak jsem jen nerad zalehl proto, abych si ještě ráno s kámošem zachytal, protože jsem věděl, že kolem poledne vystřelí, aby unikl pražské dopravní špičce.
Naložil jsem oheň, zul se, zalehl, zapálil poslední spacákový cigáro a vnímal, jak mi padají víka.
Po odhození vajgla do ohně, jsem sám dopadl, jako do vody vhozen přesně po třech vteřinách.
Nad námi se ladně a pomalu vzdouvala plachta vánkem od vody, oheň spokojeně dosyta nakrmen popraskával, občas z lesa houknul sýček a na vodě šplouchla ryba…idyla k pohledání.
TOHLE JEŠESTIHODINOVÁSPACÍPAUZA.
Po ránu nás vyhnaly ze spacáků blikající kontrolky močových měchýřů.
Bylo ještě lezavo a mlha, takže jsme rozfoukali ohník, uvařili čaj a posnídali.
Pak jsme se odebrali k toku, nakrmili a pokračovali tam, kde jsme včera skončili.
Já jsem nahradil překousnuté lanko vlascem 0,50mm a vyvěsil další plotičku, kterou jsem vydloubnul na feeder.
Po zakrmení opět najeli cejni, takže jsme střídavě občas nějakého zdolali a pustili zpátky na příště.
Pak moje kačenka zase zajela pod vodu, ale po záseku ryba vyhrála a odnesla si zasloužené sousto, protože jsem vytáhl holý trojháček, který mi Siky věnoval, jelikož jsem zjistil, že krabice s háčky a lanky na dravce zůstala kdesi v útrobách garáže.
Jak se blížilo poledne, začal kolega pomalu balit cajky a ubytovací prostory, načež kolem jedné hodiny odrazil ku Praze.
Byl jsem zvědav, jestli se mu podaří vyhrabat se na kolmý břeh, nebo bude-li potřeba, abych jej tam vyškubnul obludou, ale nakonec byl na couvačku úspěšný, takže jsme se rozloučili a já osiřel pod sluncem, které už rozehnalo mlhu a vytvořilo krásné počasí.
Původně jsem chtěl taky odjet, protože o samotě pro mne už nemá takový půvab, ale bylo tak hezky, že jsem se rozhodl ještě zůstat do slunce západu.
Cejni se celkem činili, takže jsem se nenudil a nakonec se urodila konečně i štika, která mne potěšila pěkným skokem a tak skončila po zdolání ve foťáku.
Když mi se západem slunce došlo dřevo, začal jsem i já balit a nakládat výbavu, abych se pak posledním pohledem rozloučil s místem, kde jsme strávili opravdu parádní víkend.
Neznám moc lepších věcí, než strávit pár dní s fajn člověkem na rybách za skvělého počasí a u ohně.
Jen víc takových dní:-).
