Tátovo první vozidlo byla Jawa 250, ale tu jsem nezažil…nebo si ji nepamatuju.
Děda míval Jawu 350, která skončila ve stodole a po jeho smrti ji strých alkoholik vyměnil za falšku rumu – čert aby ho po poli (teď už po hřbitově) honil.
Praděda ve Vrcovicích měl hadraplán Velorex a občas mě v něm svezl – to byla paráda.
Já neměl nikdy ani fichtla a všem jeho majitelům jsem záviděl po celé mé dospívání. Párkrát mne někdo nechal na chvilku svézt, ale moc toho nebylo, takže jsem zůstal neukojen.
2x jsem se svezl na novější Jawa 350, ale nešlo mi to, bylo to na mne moc silné, těžké a bál jsem se.
Po vojně mi kamarád půjčil tátův Jawa 21 pionýr a já na něm jezdil do práce na elektrárnu.
To skončilo v okamžiku, kdy mi nedal v Sokolově přednost protijedoucí Moskvič odbočující doleva, já skončil po saltech přes střechu v louži a pak ve špitálu s otřesem mozkovny.
Řidič byl známý alkoholik a saniťák, jehož dechovou zkoušku policajti ututlali, takže – nic.
Po svatbě jsme s budoucí exmanželkou byli na návštěvě její rozvětvené rodiny na Šumavě, kde mi její strýc půjčil starou Jawa 350. já naložil Jarku a KONEČNĚ jsem se směl plnohodnotně projet.
Sjeli jsme asi 2 km kopec a dole motorka zdechla. Strýc mi neřekl, že je v nádrži asi jen 3dcl benzinu.
Takže jsem za hlasitých vulgarit tu mrchu ty 2km zpátky tlačil.
A to bylo všechno.
Postupně jsem získal řidičák na malý motocykl (už na intru v 15-ti letech), po vojně pak osobák, pak náklaďák, kterým jsem se asi 10 let živil na Technických službách, pak TJ Baník Sokolov, v pekárně Sopek a pak i na autobus, kterým jsem jezdil na MHD.
Měl jsem tedy plný řidičák – kromě okénka A – motocykl.
Jak se začaly vyrábět silnější a lepší motorky, nabyl jsem přesvědčení, že bych se na tom zabil, protože jsem byl dost divokým a i v autech jsem občas létal jako letec kosmonaut.
Tak jsem si motorku zakázal do doby, kdy se trochu uklidním a nebudu nebezpečný sobě, ani svému okolí.
Ale celou tu dobu jsem míval občas jeden stále se opakující sen.
Že jsem někde koupil starší motorku o obsahu 400ccm (ani nevím, jestli taková kubatura existuje) a mám ji ve sklepě. Že ji občas vytlačím ven, kousek se na ní projedu a ona pak chcípne, tak ji dotlačím zase do sklepa…
Kdysi v r. 2002 jsem byl v Americe a na Kostarice. Kostariku jsme projeli autem z půjčovny a kus Floridy taky. Pak jsme byli za Miami na Everglades (močály), podívat se na krokodýly.
Na parkoviště přijeli dva týpci na chopperech (asi Harley Davidson), které jsem zbožně očumoval, což je bavilo a dovolili mi, se na jeden posadit a vyfotit. Tu fotku bohužel asi nemám, ale motorky se mi děsně líbily.
Ale to je skoro 20 let a já si podobné věci prostě vyhnal z hlavy, protože už je pro mne na to pozdě a prostě si na motorku netroufám.
V posledních letech jsem se seznámil s pár kamarády, kteří jsou motorkáři.
A jiní – dlouholetí kamarádi si motorky nově koupili a stali se motorkáři. Dost z nich do mne začalo klavírovat, že už bych taky měl, že jsem na to typ…a jiní mne zase zrazovali, že jsem starej (55), moc velkej, a že je to nebezpečný.
Tak jsem si o tom přemýšlel tak dlouho, až jsem se rozhodl a šel se (popáté) přihlásit do autoškoly.
Tam jsem jezdil na Yamaha Virago 750, což mi připadalo jako obrovskej stroj, kterej nezvládnu a taky mi první jízdy vůbec nešly.
Naštěstí instruktor Jirka Vyskočil, se kterým se trochu známe, byl dostatečně trpělivej a dobrej, tak mne to trochu naučil a já kurzem prolezl včetně testů.
No a pak jsem začal intenzívně toužit po vlastním stroji, což je další kapitola.
