Nevím, jestli jsem tolik prudérní já, nebo druzí, ale tahle forma komunikace mne taky nadzvedává:
Zákazník (chlápek tak přes šedesát):"Dobrej, takovýto pro ty vojáci, tak tady asi neni, co?"
Já:"Je".
"A kde?"
Ukážu na kulatej věšák s asi 30 druhy maskáčů, druhej s čepicema, vitrínu s kudlama...
"Jo ahá! A pásky máme?"
"Já nevím, jestli vy máte pásky"
"No vy jako!".
"Já mám pasky, opasky, kšandy a podobně" ukazuju na další otočnej věšák.
"Ahá...a kolik za to chceme?"
"Nevím, kolik za co chcete vy".
Další nechápavej pohled:"No jako kolik to stojí"
"Kolik stojí co?"
"No ty věci tady všude" (najednou jsou všude vojenský věci zřejmě).
"Na všech věcech jsou cenovky. Na všech cenovkách jsou ceny. A to jsou ceny těch věcí, co jsou na nich ty cenovky..."
"Ahá... A kolik chceme za ty pásky?
"Já nevím, kolik vy chcete za jaký pásky. Já mám na zboží cenovky.....s cenama"
"Jo tři stovky??? Já mám stovku."
"Myslím, že za stovku opasek v ceně 300kč asi nekoupíte"
"Já potřebuju takovej ten koženej vojenskej, jak bejvaly...to asi nemáte, co?"
"Mám" a ukazuju opasek, jakej jsem i já nosíval na vojně.
"No to je von!" zaraduje se ten milý zákazník a pak zvadne "Ale tam přes dvě stovky.....já mám stovku"
Krčím rameny na znamení toho, že tuhle trojčlenku za něho nevyřeším.
"Tak se stovkou neuspěju?"
"Ohledně pásku za 300 jste s ní už neuspěl".
"Hm...tak já asi pudu"
Kývám, že to vypadá jako rozumný východisko.
Srdečně se loučíme a mně už po deseti minutách přestává tikat v koutku pravýho oka...