Václav Bělohradský je mezi všemi kandidáty dost exot. Ale to je spíš pochvala než kritika. Ačkoliv v posledních letech s ním moc nesouhlasím a čtu ho jen velmi málo. Ano, nesouhlasím zní trochu pyšně, proto přiznávám, že je to jen v té rovině, kde jeho nesnesitelně obdivuhodná vzdělanost koliduje s mými praktickými zkušenostmi. Což začalo jasně a ostře někdy v období opoziční smlouvy, kterou obhajoval- samozřejmě mnoha učenými slovy, která jsem neuměl vyvrátit ničím lepším než vágním pocitem švindlu na pravidla rozdělení moci. Jenže ten vágní pocit se potvrdil později - mnoha odhalenými divokými kšefty, které byly jejím důsledkem. Tehdy jsem pochopil, že vzdělání nemusí být vždycky kritériem pravdy a že i poučený hlupák může mít ve sporu s filosofem občas pravdu - když je poctivý. Mnohem raději se vracím tam, kde jsem ho poznal a kde mi utkvěl jako šoumen za katedrou "nudných" věd na hranici filozofie, politologie, sociologie, ke kterému jsme jako studenti vzhlíželi. Byl to první opravdový učitel, který v kanárkově žluté vestě a se žlutým motýlkem - vedle vyprávění "o demokracii po vyhasnutí světlušek" - podával definici vkusu jako schopnosti udržet detail v jednotě s celkem. Líbilo se mi i to, jak si udržoval odstup od dvou Václavů a dokázal stejně kriticky rozpitvat Klausovu stať Hommo economicus jako Havlovo Letní přemítání. A jeho veřejné přednášky na Fakultě sociálních věd byly tehdy, někdy v roce 1991, narvané i lidmi z ulice. Jeho Krizi eschatologie neosobnosti, která je už podle názvu trochu zašmodrchaná věc, jsem moc nehltal a hltat nedokázal, na rozdíl od Václava Havla, který, pokud se nepletu, mu v obdivu k té knize věnoval svůj nejznámější esej Moc bezmocných. Líbila se mi přízemnější Myslet zeleň světa (rozhovor s K.Hvížďalou) a úplně nejvíc kniha esejů Kapitalismus a občanské ctnosti, které původně vycházely v MFD a které mi asi nejlépe pomohly udělat si jasno v tom, jak rozumět politice a obecně veřejnému diskurzu a co jsem vlastně politicky zač. Blíž jsem ho poznal během rozhovoru pro časopis Týden (který později vyšel v knize Mezi světy & mezisvěty), který jsme spolu dělali někdy na konci zimy roku 1997 u něj v italské Gorizii, kde mi poskytl na několik dní přístřeší. Vzpomínám, že hned poté, co mě vyzvedl na nádraží v Udine, mě po příjezdu do svého města na italsko-slovinském pomezí zavedl do krámu s obuví a direktivně ukázal pár polobotek za výprodejovou cenu, který měl sám na nohou a přesvědčil mě, že si takové musím koupit taky, což jsem s chutí udělal a pak nadšeně poslouchal jejich klapot pod klenbami průchodů na gorozijské dlažbě. Učil mě jíst ryby, čerstvý olivový olej s bagetou, pít grapu u svých přátel a vůbec ochutnat kouzlo Itálie, kterou jsem si od té doby oblíbil. Nechápu ten oblouk, který byl za dobu, co ho znám, schopen vyklenout nad všemi nesourodými hvězdami české politiky, od Václava Havla, přes Václava Klause, Vladimíra Špidlu a Bohuslava Sobotku, po Matěje Stropnického, Miloše Zemana a Andreje Babiše, ale jemu to zřejmě do sebe všechno nějak zapadá. Kdoví. Nelíbí se mi to, občas mě to vyloženě štve, ale zdráhám se to přísně soudit, protože Bělohradský má pro mě něco z toho, co kdesi popisuje Kundera, když říká, že přátelství je hodnota nad ideologické kategorie. A to pro mě v jeho případě kupodivu platí, i když se vídáme opravdu jen zřídka. Asi pro ten dávný zápis učitele do krve dychtivého studenta.
..................................................................................................................................................
Pěkné - děkuji a souhlasím.
Tento přístup, kde platí, že "Přátelství je hodnota nad ideologické kategorie" je hezký.
Škoda, že nedisponuji takovou mírou tolerance a trpělivosti, abych jej dokázal akceptovat pouze v případě, že se "o kontroverzních a sporných věcech (politika, náboženství, imigrace, ezoterika...) se prostě nebavme".
O přátele (i dlouholeté, potřebné a cenné) naneštěstí neustále přicházím v okamžiku, kdy neovládají svou potřebu neustále své postoje přetřásat, prezentovat a vyzdvihovat.
Já se na tom patrně podepisuji také tím, že se netajím svým nepřátelstvím vůči komunistům, církvím, šarlatánům a nelibostí ke slunečným lidem.
Měl jsem skvělého kamaráda velmi katolicky založeného, který si rád povídal o náboženství a tu jsme na sebe tvrdě naráželi, až jsme se dohodli, že se "o tomto nebavíme" a fungovalo to krásných asi deset let.
Naše přátelství pak skončilo na něčem jiném, ale tohle jsme zvládnout dokázali - nebo se naučili.
