Navigace
Obsah
Tomio Okamura a cikáni.
Přečetl jsem si článek Víta Hassana, který byl reakcí na článek Tomia Okamury s názvem“Buďme politicky nekorektní“.
Tím jsem dospěl k názoru, že článek páně Hassana jsem číst ani neměl, protože to by ztráta času-ale zase mne k Okamurově článku přivedl.
Hassanovy výkřiky vnímám, jako důsledek neschopnosti skutečně číst co říkají písmena, která prohání hlavou.
Ne každý to umí a výnam slov se dá pochopitelně leckdy vyložit všelijak.
Ne tak v případě článku Tomia Okamury.
Tento bloger obecně zvládá řemeslo psaní velice dobře a umí přesně pojmenovat, co pojmenovat chce pravými slovy.
Nenašlapuje kolem horké kaše a formuluje víc, než pregnantně.
Myslím, že běžně vyvinutý člověk nemá problém mu rozumět.
Já se s ním ztotožňuji na všech 100% a polemizovat s článkem p. Hassana nebudu, protože to shledávám opět ztrátou času-ten článek o ničem není.
Dotknu se jen krásného snu Tomia Okamury na téma založení romského/cikánského státu po vzoru Izraele.
Obě slova proto, že spoustu cikánů uráží, pokud je někdo nazývá romy.
Vidím praotce Vajdu, kterak se zahledí do dáli, zamyslí se a začne konat.
Sejde se cikánská inteligence a hodnostáři s tituly baronů případně vysokoškolskými, podnikatelé, romští aktivisté, učitelé a další elita.
Na globu si určí místo, kde začnou budovat metropoli a kolem ní stát.
Pákistán jim jistě v klidu „kus lesa“ přenechá.
Davy romů se vydají na cestu a nakonec dorazí na místo, protože vlády jim dají zdarma letenky a zásoby.
Dokonce přiletěli i romové z Kanady, protože tady jde o NĚCO.
První komplikace nastanou už na letištích, kde se ztrácejí nepřipevněné věci.
Několik skupin bylo zatčeno, když se dotazovaly, kde se nachází sběrna barevných kovů, kde chtěli prodat zcizené kabely.
Aktivisté se marně snaží smířit znesvářené klany a přesvědčit soukmenovce, že prací se dá dokázat mnoho.
Po mnoha nesnázích dorazí karavana na místo určení a protože je den výplaty důchodů, spousta lidí hledá marně poštu.
Pastevci vyhánějí svá stádečka na pastvu, ale o prostituci nemá nikdo zájem.
Nikdo neví, co má dělat.
Zasedá rada starších a rozhoduje o tom, že jim někdo musí pomoci.
Ale kdo?
Pomocná ruka, která se nachází na konci vlastní paže…nefunguje.
Není co osídlovat, není co vybydlet a dokonce ani obytné kontejnery nejsou dispozici.
Není kam se vydat za lupem, protože v pustině žádná blízká civilizace není.
Množí se případy napadení a nočních krádeží.
Domobrana nefunguje, protože není, před kým se bránit.
Není si na koho stěžovat ohledně rasismu.
Ti, kteří přijeli s nějakým majetkem s cílem něco vybudovat, byli dávno okradeni, případně byl jejich majetek rozdělen radou starších mezi potřebnější.
Stále se rodí děti, ale není, kdo by je živil.
Všichni žijí na jednom velkém smetišti. Není ani kam utéci, hranice jsou důsledně hlídány-zvenčí.
A tím to skončí.
Nikdo odtud nebude chtít jít do pustiny, jako izraelci budovat cosi jako zemi zaslíbenou.
Tu mají přece tady.
Minorita, která je v oblasti kriminality v převaze stejně jako v obývání věznic potřebuje, aby ji někdo živil.
Parazitismus je jednoduchý způsob života.
Ale musí být hostitel.
Tradice je sice hezká věc stejně jako kultura, ale málokoho uživí a poměrně nepatrně přispívá společnosti.
Snaha o přizpůsobení se, je minimální a spíš proklamovaná, než v praxi prováděná.
Nevzdělanost a nízká inteligence generuje jen ty nejjednodušší přístupy k čemukoli.
Je to už po generace stále stejné a čestné vyjímky zůstávají pouze výjimkami.
Tak zpátky do reality…
