Navigace
Obsah
Můj praděda Vít z Vrcovic.
Na svého pradědečka vzpomínám často, důkladně a s láskou.
Žil ve Vrcovicích (cca 3km od Písku) v klasickém jihočeském stavení ve vesnickém stylu.
Veliká dřevěná brána s dvířky, na kterých byl velká zámek s kovanou klikou. Brána byla nahoře do oblouku s paprsčitými latěmi.
Cesta byla vydlážděná kameny přivezenými z pole a snad všechno to byly valouny různých velikostí, takže značně hrbolato.
Dvůr za průjezdem měl obdélníkový půdorys obestavěný staveními-chlévy, stodola, hospoda se sálem a obytná část.
Uprostřed tradiční hnojiště.
Ve chlévě čuník, králíci, koza a slepice. S králíky jsem si chodil a chovat mimina. Hospoda se sálem byla vyhlášená, ale s nástupem komunistů byla zrušena stejně jako pradědovo hospodaření-i tažné koně mu sebrali a na ty jsme se chodili dívat do JZD.
Praděda mne vždycky na oba na chvíli posadil. Asta byla tmavá klidná klisna a Minda zas hnědka s bílou hvězdou na čele, která se na mne vždycky ohlížela, co že jí to dali za krk.
Praděda se jmenoval Vít a chodil o holi, protože ho zamlada vtáhla mlátička a rozmlátila mu nohu, takže neměl část chodidla a nosil speciální botu.
Chodil každý večer na pivko do hospůdky na náves, kam to měl asi 100m.
Měl mne hrozně rád a vždycky se těšil na naši každoroční návštěvu.
Posadil si mne na klín a povídal:“Petr, to je skála-to si pamatuj“.
Často nám vyprávěl, že se kouká každý večer pravidelně na Večerníčka a když začala znělka, na jejímž konci Večerníček přeje „dobrý večer“, tak praděda řekl:“Dobrý večer Petříčku“ a na konci zas „Dobrou noc Petříčku“, protože věděl, že se na to někde v dálce také dívám a on to měl jako každodenní rituál.
Já (když jsem si vzpomněl), jsem zase doma poctivě říkal:“Dobrý večer pradědečku“.
Takže vlastně můj praděda byl průkopníkem virtuální sociální sítě už skoro před půl stoletím.
Jezdili jsme k němu vždy o letních prázdninách na týden-dva a bylo období dobrodružství, kdy jsem ve stavení prolézal půdy a objevoval poklady, jako starou hasičskou helmu, důstojnickou šavli a spoustu věcí na propojených půdách všech stavení.
Do hospodského sálu občas zabloudila vlaštovka, kterých s námi bydlelo neskutečné množství a tu jsem vždy šel vysvobodit.
S místní partou děcek, jsme se chodili koupat na jez zlatonosné Otavy, a nebo na místní rybník bahňák, ve kterém byla tak neuvěřitelně hustá voda, že přeplavat ho, byl skutečně vysilující výkon.
Před pradědovým stavením byly venku zaparkované brány, pluhy, obracečka a na jejich kozlících jsem se měnil v kočího i vojevůdce.
Naše návštěvy měly vždy stejný průběh.
Když jsme dorazili, radostně jsme se přivítali a po ubytování jsme si vyprávěli, co se za celý rok událo, protože praděda neměl telefon a za rok mezi námi proběhly tak 2-3 dopisy.
Večer si praděda s mým tátou přinesli ve džbánu pivo a hráli karty-ferbla.
Oba to brali strašně vážně a úplně pokaždé se ten první večer do krve pohádali, takže spolu do konce dovolené už nemluvili.
Jinak to ty dvě dokonale tvrdé hlavy asi prožít spolu neuměly.
Pradědeček moc hezky vyprávěl o přírodě a jediné, co neměl rád, byly mouchy, kterých bylo samozřejmě díky hnojišti dostatek.
Se stropu všude viselo několik mucholapek hustě obsazených pasažéry.
Měl vždy po ruce samodělanou plácačku na mouchy s tlustou koženou plackou, která každou zasaženou mouchu poctivě „roznejtovala“ jako Koudelka (Sobota) nýtek ve filmu Jáchyme hoď ho do stroje.
Večer jsem vždy usínal v pokoji s otevřeným oknem. Díval jsem se na hvězdy a poslouchal vytí psů pod tlustou obrovskou peřinou.
Praděda vždycky měl drsné strniště na tváři a hrozně zajímavě voněl tabákem, koňmi, a dalšími esencemi, jejichž vůni si ještě dnes dovedu vybavit.
Jednoho dne praděda Vít nepřišel na pivo, což se nestávalo. Když se to druhý den opakovalo, přelezli sousedé po střeše dům a vnikli dovnitř.
Můj milovaný pradědeček ležel v posteli nepřikryt, jak si ho smrt vzala ve chvíli, kdy uléhal, a nebo vstával.
Usnul spánkem nejspravedlivějších několik dní před svými devadesátými narozeninami.
Vždy, když jedu kolem, zastavím se za ním na hřbitově v Záhoří, zapálím svíčku a chvilku postojím u jeho hrobu.
Byl to úžasný člověk, i když uměl být taky morous-což se ale nikdy neprojevilo směrem ke mně.
Když se občas zajedu podívat na jeho dům, už to není ono.
Někdo z přízně jej zdědil a udržuje, ale kolem už je zámková dlažba a prostě moderní vesnice, která mi nic neříká.
Ale vím, že někde na půdě bydlí duch mého pradědečka Víta a večer před sedmou pronese:“Dobrý večer Petříčku“.
Tak teda:“Dobrou noc pradědečku“.
