Po debaklu bez záběru na Feederovém přestupu v Klecánkách jsem si chtěl spravit chuť a za tím účelem jsme se domluvili s Georgem a Selekem, že vyrazíme do Rpet na kaprový rybník.

Závod už tradičně pořádal Petr Štětina s Ivčou Štruncovou (taková správně praštěná rybářsko závodnická rodinka).

Měl jsem za sebou sice třítýdenní marodění s chřipkou, ale už se ten absťák nedal vydržet.

Všichni jsme se těšili a upírali tázavé zraky a slechy k vykladačům meteorologie s nadějí, že to, co se tak strašně houpe nahoru dolů, se přes víkend ustálí.

Naložil jsem v sobotu 5.4.2008 auto a už v půl čtvrté ráno vyrazil směr Hořovice a pak Rpety.

Celý pátek den před tím se nesl ve znamení špičkování Davaprda, který doma neprozřetelně slíbil ženě, že s ní půjde právě v den závodů v Praze na muzikál a tak bylo dost ochotných, kteří jsme mu barvitě popisovali přípravy na závody a to, jak se děsně těšíme.

Chudák si docela vytrpěl a to ho ještě pořád čekal ten muzikál místo závodu...

Když jsem dorazil na místo byl již zbudován jak administrační stan, tak i stánek s občerstvením, kde jsem si hned s Georgem, KóĎou a Selekem dal grog, což jsem si mohl dovolit, protože jsem ukončil právě odtučňovací kůru.

Ivča která šéfovala občerstvení a všechno kolem administrativy ví sma,jak jí to na fotce nejlíp sluší...:-))) Těšili jsme taky na závodní oblečení, které se zavázal nám dovézt na závod náš náčelník a majitel firmy Sema-Zdeněk Malypetr-což dodržel a my docela valili bulvy (kdysi se jeden můj kamarád přeřekl a ten překec zněl:“Balit vulvy“-což je poměrně půvabné.Že?:-))

No ale každopádně musím říct, že SEMA se vytáhla a obleky jsou jak pro oko, tak co do kvality skutečně luxusní.

Po nějaké době proběhla prezentace, losování a pak odchod do sektorů.

Pochopitelně jsem to na obě kola dostal úplně na druhou stranu, ale byl jsem si jist, že se SEMA křeslovozíkem to nebude problém.

Leč chyba lávky.

Jednak bude třeba vylepšit utahovací sytém kol většími rondelemi a hlavně jsem zjistil, že mi nějaký idiot, který má SemaHummer u nás doma na starosti, nenafoukal gumy, což byl fatální průser.

Když jsem na křeslo naložil brašnu s půlmetrákem nezbytností a kýbl s krmením, zdálo se být vše v pořádku.

Hodil jsem si na rameno sak s pruty, povoz uchopil za uchopíč a vydal se na cestu-jak jinak, než přesně na druhou stranu rybníka.

Nešlo to tak snadno, jak jsem si o tom snil a motorový pojezd by skutečně nebyl od věci....

Jednak úplně měkká kola se prožvykovala terénem značně neochotně a hlavně začalo jedno zajíždět a nahoře drhnout o chasis (šasi), což jsem neodhalil hned,ale až když už jsem s tím nemohl hnout.

Povolit, vytáhnout a znovu (a pořádně) utáhnout, byl pro promrzlé ruce těžký oříšek a mě proběhl před očima skoro celý „Příběh Opravdového Člověka“ a ještě kousek výborného, stejně sovětského, seriálu „Jak se kalila ocel“...

Nakonec se zadařilo a já docestoval na svůj flek.

Jak já už mám na podobná místa kliku (viď Karle z Berouna...:-)), měl jsem pro sebe necelý metr prostoru mezi dvěma dvoumetrovými křovisky a za sebou místo pro změnu asi tak půl metru.

Bylo jasné,že nahazování bude luxusní...

Smontoval jsem dva feedery SEMA Amnesia a kratší matchku 3,90 na malého anglána.

Po signálu jsem nakrmil místo, které jsem po poradě s oběma křovisky dobrovolně zvolil a po dalším houku tam nahodil.

Zkoušel jsem dost dlouho anglický splávek, ale bez záběru.

Tak jsem ho zavrhl a rozhodl se držet svého feederového kopyta.

Asi po hodině přišel rasantní záběr a já celkem bez boje vytáhnul kapříka 43 cm.

Pak se zase půl hodiny nedělo nic, tak jsem zase zkusil anglána.

Bez pohybu.

Tak jsem za něj občas zatáhnul abych dostal červy do pohybu a asi po pátém popotažení najednou zmizel a vlasec se napnul.

Ani jsem nestačil zvednout prut, abych měl šanci využít jeho šanci a forpas z 0,10 vlasce se odporoučel i s kaprem.

Ještě dost dlouho jsem to pak pokoušel, ale bez úspěchu.

Pár minut před koncem jsem nahodil opět feeder a zaseknul dalšího o 1 cm kratšího kapříka, kterého jsem bez potíží dovedl k podběráku, jakož i do něj.

No a byl konec kola.

Vypuklo stěhování národů (teda jak pro koho,protože třeba takový George se stěhoval přesně o jedno místo,což je bezcharakterní...) a tak jsem přenosil a převozil náčiní o několik desítek míst a usadil se vedle Petra Štětiny, kterého jsem stejně, jako v prvním kole měl po pravé ruce.

Po pauze začalo druhé kolo poměrně stejně nudné, jako to první.

Je to poměrně pakárna sledovat, jak na druhém břehu rybáři s ropovody, lešenovými trubkami a podobnou prutáží tahají rybu za rybou a sám nemít záběry.

Takový zážitem už mám z Feederového maratónu, ale tam to trvalo 24 hodin...fuj.

Navíc začali tahat i rybáři nalevo, protože tam bývají ryby naskládané pod hrází.

Na krmném místě jsem prostě neměl kliku, tak jsem se rozhodl, že budu chytat s rybáři na druhé straně v jejich místě.

Sundal jsem krmítko, zavěsil 50g bombu a poslal ji tam s obavou, že tam ale asi nedohodím.

Jaký byl ale můj omyl.

Ani jsem se do Amnesie neopřel na plný pecky a když jsem viděl, kam olovo letí, začal jsem usilovně brzdit.

Zašvihlo se pár metrů od protilehlého rybáře, který mohl být hodně lehlý, kdybych ho tefil.

Zaslechl jsem nějaký hovor o olovu, který asi někomu ulítlo a utíral si zpocený čelo, drmole přitom díky za to, že jsem to ubrzdil...

Navěsil jsem zpět krmítko a poslal ho kam až to šlo a šlo to hodně daleko.

Petr napravo už z dálky rybu táhnul a já měl za chvilku záběr, takže po záseku jsme se trochu báli, že se seštrikujeme,ale nakonec jsme oba své svěřence uřídili a podebrali.

Pak jsem to tam zkoušel ještě dost dlouho, ale marně jsem střídal červy s kukuřicí, rohlíkem a to včetně všech možných kombinací.

Prostě ne...

Nakonec jsem se vrátil na původní krmné místo a asi půl hodiny před koncem vydoloval druhého kapříka, což ale mělo být definitivně vše, protože z následujících pokusů s anglánem jsem po záběru vytěžil pouze jednu kapří šupinu na háčku a konec.

Výsledné sedmadvacáté místo mne nepotěšilo, ale co jsem za takový výkon mohl čekat?

Navíc ve druhém kole začalo krutě foukat a já ocenil kvalitu našich nových teamových bund, stejně jako kolegové Petr a George, jakož i jejich autor Zdeněk Malypetr, který si v bundě a větru vyloženě hověl a žádné poryvy ho nemohly rozhodit:-).

Pak následovalo balení, stěhování, vyhlášení, vybílení občerstvovacího stánku, pokec s kamarády, nakládání, loučení a odjezd ve chvíli, kdy už se mi zase vracela teplota, které jsem se den před závodem konečně po třech nedělích horko těžko zbavil...

Nicméně byl závod fajn, pěkné ceny jasně indikovaly, že pořadatelé se snažili, aby byli všichni spokojení, což se jim jistě podařilo měrou vrchovatou především v případě George.

Ten pacholek nejen, že se vůbec nemusel stěhovat, ale byl to on, kdo mi ráno povídal, že mu doma odešla televize.

No a tady si ji hned vyhrál a vezl domů.

Ještě štěstí, že jsem byl u toho spolu s hrabětem Selekem, když během pěti minut zrušil při měření hloubky nejméně dva splávky a my to mohli vtipně glosovat a přispívat tak k Georgově pohodě...:-))

KóĎa si nakonec stejně jako George sáhnul na sektorovej pohár,takže byl taky spokojenej i když nejel ndomů na kole,jako loni, což byla i letos hlavní cena.

Gratuluju všem vítězům a majitelům nového nádobí,případně zalších movitostí.

Příště už to snad počtvrté bude lepší i pro mne.

Nebo jindy a jinde.

Každopádně díky.